Ústavní soud IV.ÚS 549/22 – Přestupky

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výše uvedených soudních rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí se podává, že rozhodnutím Městského úřadu v Moravské Třebové (dále jen "městský úřad") ze dne 18. 9. 2020 č. j. MUMT 27572/2020 byl stěžovatel uznán vinným z přestupku podle § 125c odst. 1 písm. b) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů, kterého se dopustil tím, že dne 27. 7. 2019 v době od 9.45 do 10.00 hodin řídil vozidlo pod vlivem psychotropní látky tetrahydrokanabinol (dále jen "THC"), za což mu byla uložena pokuta ve výši 4 000 Kč, zákaz řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců a povinnost uhradit náklady řízení.

Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí zamítl vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 23. 2. 2021 č. j. 16747/2021/ODSH/16, přičemž konstatoval, že stěžovatel prokazatelně řídil vozidlo a po skončení jízdy již nic nepožil. Pod vlivem psychotropní látky THC, zjištěné později orientačním testem a následným laboratorním vyšetřením, proto musel být už během řízení. Během odběru krve lékař na obviněném pozoroval chování typické pro tzv. útlumovou fázi, která nastává až několik hodin po požití THC.

Stěžovatel podal proti rozhodnutí vedlejšího účastníka žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") napadeným rozsudkem zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladu řízení (výrok II). Dospěl k závěru, že ve správním řízení byla dostatečně prokázána vina stěžovatele, jehož námitky nemohly vzbudit důvodné pochybnosti o zjištěném stavu věci. Tvrzení stěžovatele, že si poté, co zaparkoval vozidlo, vzal (nespecifikovanou) poživatinu obsahující THC, a po dvou minutách z vozidla vystoupil, shledal krajský soud jako zcela účelové. Krajský soud neshledal vadu ani v tom, že se ústní jednání před městským úřadem konalo v nepřítomnosti stěžovatele. Z jednání se stěžovatel omluvil den před jeho konáním s argumentem, že o předvolání nevěděl, jelikož byl na dovolené v Chorvatské republice. Tuto omluvu městský úřad neakceptoval, s čímž se krajský soud ztotožnil. Poukázal na to, že z omluvy nevyplývalo, že by se stěžovatel nařízeného jednání nemohl zúčastnit, naopak z ní bylo zřejmé, že stěžovatel je již zpět v České republice. Předvolání bylo stěžovateli řádně doručeno fikcí s dostatečným časovým předstihem, pouhou jeho "nepřipravenost" na jednání nelze považovat za závažný důvod, pro který by se nemohl dostavit. I vzhledem k průběhu celého řízení (stěžovatel se předtím omlouval již dvakrát s ohledem na nespecifikovanou nemoc) bylo namístě provést ústní jednání bez přítomnosti stěžovatele.

Kasační stížnost stěžovatele Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky II a III). Nejvyšší správní soud shledal, že ustálená a vnitřně jednotná judikatura, na kterou odkázal, poskytuje odpověď na všechny otázky, které stěžovatel předestřel v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud zároveň neshledal, že by krajský soud hrubě pochybil při výkladu hmotného nebo procesního práva.

Stěžovatel zejména namítá, že správní soudy nevzaly do úvahy skutečnost, že mu postupem městského úřadu bylo odňato jeho právo na řádnou přípravu k jednání podle § 59 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, i právo se k věci při jednání osobně vyjádřit. Dále stěžovatel namítá, že mu nebyla poskytnuta soudní ochrana za situace, kdy skutkové závěry správních orgánů o jeho vině předmětným přestupkem nemají oporu v provedeném dokazování, když z žádného důkazu nevyplývá, že by požil omamnou látku před řízením, a nijak nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že k požití došlo až po ukončení řízení.

Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi uznáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení správním, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

Podle ustálené judikatury Ústavního soudu postup v soudním řízení správním, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry správních soudů nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen libovůlí.

Takovéto pochybení Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Stěžovatel pouze polemizuje se skutkovými zjištěními a precizně odůvodněnými právními názory správních soudů, což nezakládá důvodnost ústavní stížnosti a svědčí o její zjevné neopodstatněnosti. Na právních závěrech správních soudů neshledal Ústavní soud žádné vybočení z výkladových pravidel s ústavním významem, které by odůvodňovalo jeho případný kasační zásah.

Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.