Ústavní soud IV.ÚS 595/24

Dne 1. 3. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta její žádost o prodloužení lhůty k předložení plné moci (I. výrok), odmítnuta kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 9. 2023 č. j. 22 A 52/2022-45 zamítající její žalobu proti rozhodnutí vedlejšího účastníka (II. výrok) a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (III. a IV. výrok).

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatelky trpí zjevnými vadami, podání neobsahuje žádnou argumentaci, stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byť informuje, že podala dne 21. 2. 2024 žádost o jeho přidělení. Z tohoto důvodu požádala o stanovení lhůty k odstranění vady povinného právního zastoupení do doby, než o její žádosti rozhodne Česká advokátní komora.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti mnohokrát obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přičemž byla vyzývána k odstranění jejich vad a upozorňována na následky spojené s jejich neodstraněním (např. ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 3399/16, I. ÚS 3518/17, II. ÚS 3891/17, II. ÚS 3975/17, III. ÚS 2346/20). Stěžovatelce jsou tedy známé formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně toho, že musí být zastoupena advokátem již při jejím podání. Přesto stěžovatelka nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Ústavní soud nemá pochybnosti o řádném seznámení stěžovatelky se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem, včetně povinného právního zastoupení (viz výše - bod 4.). Důvodem pro poskytnutí lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti není sama o sobě skutečnost, že stěžovatelka požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta, přičemž tento postup stěžovatelka volí opakovaně. Navíc, v posuzované věci Česká advokátní komora Ústavnímu soudu sdělila, že dne 19. 3. 2024 vydala rozhodnutí, kterým stěžovatelce nebyl advokát určen.

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu [stejně jako v řízeních o jiných stěžovatelčiných ústavních stížnostech - viz např. usnesení ze dne 27. 3. 2018 sp. zn. I. ÚS 951/18, ze dne 10. 4. 2018 sp. zn. III. ÚS 1039/18, ze dne 17. 12. 2021 sp. zn. I. ÚS 3300/21, ze dne 15. 2. 2022 sp. zn. IV. ÚS 367/22, ze dne 11. 3. 2024 sp. zn. I. ÚS 298/24 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)] a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.