Ústavní soud IV.ÚS 623/26

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze a dále výroku IV rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud napadeným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení 1 084 980 Kč s příslušenstvím (výroky I až III). Dále stěžovatelce uložil nahradit vedlejším účastníkům náhradu nákladů řízení (výrok IV). Takto obvodní soud rozhodl o žalobě, v níž stěžovatelka požadovala zaplacení předmětné částky z titulu nároku podílového spoluvlastníka domu s nájemními byty na podíl na výnosech (z nájmu) společné věci za situace, kdy dalšími spoluvlastníky nemovité věci jsou právě vedlejší účastníci.

Městský soud napadeným rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu ve věci samé potvrdil a rozhodl o povinnosti stěžovatelky nahradit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení. Zároveň účastníky řízení poučil o možnosti podat dovolání při splnění zákonem stanovených podmínek.

Ústavní soud z databáze Infosoud.cz zjistil a současně ověřil u Obvodního soudu pro Prahu 2, že rozsudek městského soudu byl dne 6. 3. 2026 napaden dovoláním, o němž nebylo dosud rozhodnuto.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených podmínek řízení.

Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Tento princip subsidiarity plyne již z čl. 4 Ústavy, podle kterého je ochrana základních práv a svobod úkolem soudní moci obecně, nikoliv výlučně Ústavního soudu; konkrétně je pak vyjádřen v § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje.

Jak se podává ze shora uvedeného, ve věci stěžovatelky došlo k souběhu dvou právních institutů, jež by mohly vést ke kasaci napadených rozhodnutí, a to ústavní stížnosti a dovolání. Byla-li by proto v nyní posuzované věci ústavní stížnost věcně posouzena Ústavním soudem dříve, než bude rozhodnuto o podaném dovolání, mohl by postup Ústavního soudu vést k nepřípustnému zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů. Také z hlediska funkce ústavního soudnictví je nežádoucí, aby stejné rozhodnutí souběžně a na sobě nezávisle přezkoumávaly obecné soudy a zároveň i Ústavní soud. Za této procesní situace je proto ústavní stížnost předčasná.

Jen pro úplnost Ústavní soud uvádí, že odmítnutí stávající ústavní stížnosti pro její předčasnost stěžovatelku nepoškozuje na jejím právu na přístup k soudu, protože pokud by nebyla srozuměna s výsledkem dovolacího řízení, je oprávněna po jeho ukončení podat novou ústavní stížnost, a to tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení. Tato ústavní stížnost pak (v případě splnění ostatních podmínek řízení) je věcně projednatelná Ústavním soudem.

Na základě výše uvedených závěrů Ústavní soud, aniž by se zabýval meritem věci a vyjadřoval se k důvodnosti ústavní stížnosti, soudkyní zpravodajkou mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný [§ 75 odst. 1 ve spojení s § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].