IV.ÚS 648/25 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 648/25 ze dne 23. 4. 2025   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce zpravodaje Josefa Baxy a soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., advokátky, proti jinému zásahu Nejvyššího soudu spočívajícímu ve vyrozumění ze dne 11. prosince 2024 sp. zn. Ntn 169/2024, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka brojí proti zásahu vymezenému v záhlaví. Ten spočívá stručně vyjádřeno v tom, že se Nejvyšší soud věcně nezabýval dovoláním stěžovatelky, neboť je nepodala prostřednictvím obhájce, ale sama jako obviněná. Podle stěžovatelky tím bylo porušeno její základní právo na přístup k soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. 2. Ústavní soud zjistil z ústavní stížnosti a jejích příloh následující skutečnosti. Stěžovatelka měla postavení obviněné v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově (dále jen "okresní soud") pod sp. zn. 1 T 87/2023. Okresní soud stěžovatelku uznal vinnou přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 4 trestního zákoníku. Proti odsuzujícímu rozsudku se stěžovatelka bránila odvoláním, které Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") zamítl. Stěžovatelka poté proti jeho rozhodnutí podala dovolání. Nebyla zastoupena obhájcem, v dovolání ale poukázala na to, že je sama advokátkou. 3. Nejvyšší soud ji vyrozuměním označeným v záhlaví informoval o tom, že její podání nemůže považovat za dovolání. Uvedl, že podle § 265d odst. 2 trestního řádu může obviněný podat dovolání pouze prostřednictvím obhájce a podání obviněného, které nebylo učiněno tímto způsobem, se za dovolání nepovažuje, byť bylo takto označeno. O tom byla stěžovatelka krajským soudem poučena. Dále Nejvyšší soud uvedl, že stěžovatelka nemůže být sama sobě obhájcem. Podle § 35 odst. 2 trestního řádu nesmí být obhájcem advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, v důsledku kterého má v daném řízení postavení obviněného. Podání stěžovatelky proto Nejvyšší soud postoupil ministru spravedlnosti jako podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. II. Argumentace stěžovatelky 4. Stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud porušil její právo na přístup k soudu. Požadavek, aby obviněný, který je sám advokátem, podával dovolání v trestním řízení prostřednictvím jiného advokáta (obhájce), považuje za formalistický. Ustanovení § 35 odst. 2 trestního řádu míří na situace, kdy v řízení vystupuje více obviněných. Má zajistit, že obhajobu žádného z nich nebude vykonávat advokát, který má v daném řízení sám postavení obviněného, tedy zabránit potenciálnímu střetu zájmů. 5. Ustanovení § 265d odst. 2 trestního řádu, který vyžaduje i od advokáta (obviněného), aby se dal při podání dovolání zastoupit jiným advokátem (obhájcem), je v českém právním řádu zcela ojedinělé. V žádném jiném případě nemá advokát jako účastník řízení povinnost nechat se zastupovat jiným advokátem. O tom, že jde o formalistickou povinnost, svědčí to, že právní úprava nevyžaduje, aby obhájce dovolání skutečně sepsal. Nadto v dalším řízení před Nejvyšším soudem, například při veřejném zasedání, již nutnost nechat se zastupovat obhájcem obecně stanovena není, a to dokonce ani u osob bez právnického vzdělání. Vyžadovat, aby se advokát nechal zastupovat obhájcem, nelze ani z důvodu zajištění právně kvalifikovaného podání, ani z důvodu garance vyššího stupně objektivity. Ostatně advokát může obhajovat svého manžela, partnera či potomka, kde jeho "objektivita" není zpochybňována. Stěžovatelka se v této souvislosti dovolává stanoviska pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 (ST 42/79 SbNU 637; 290/2015 Sb.), podle něhož v řízení před Ústavním soudem advokát jako účastník řízení nemusí být zastoupen jiným advokátem. 6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že výklad Nejvyššího soudu znamená, že jako advokátka nemůže sama podat trestní dovolání, ale proti rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm může sama podat ústavní stížnost. Advokát je dle názoru stěžovatelky schopen kvalifikovaně sám sepsat dovolání ve své trestní věci a v dovolacím řízení se sám hájit. Vyžadovat, aby se dal zastoupit jiným advokátem, postrádá smysl a zbytečně to daného advokáta zatěžuje povinností zaplatit jinému za jeho právní služby. III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 7. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda jsou splněny procesní předpoklady řízení stanovené zákonem o Ústavním soudu. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je advokátkou, a nemusí být tedy zastoupena podle § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu (stanovisko pléna ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka nemá k dispozici žádné jiné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je oprávněn zasáhnout do činnosti soudů toliko tehdy, pokud porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. 9. Stěžovatelka brojí proti omezení přístupu k Nejvyššímu soudu. Jako obviněná v trestním řízení totiž mohla dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce (advokáta), a nikoliv sama, přestože je také advokátkou. Uvedené omezení ovšem z ústavněprávního hlediska obstojí. 10. Závěr, že i stěžovatelka jako advokátka mohla podat dovolání ve své trestní věci jen prostřednictvím obhájce, má jednoznačnou oporu v zákonné úpravě, a nejde tak o výkladový exces. Podle § 265d odst. 2 trestního řádu "[o]bviněný může dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Podání obviněného, které nebylo učiněno prostřednictvím obhájce, se nepovažuje za dovolání, byť bylo takto označeno". Systematika trestního řádu vychází z toho, že obhájce je osoba odlišná od obviněného. Ani obviněný, který je advokátem, tedy nemůže vystupovat v trestním řízení souběžně v roli svého obhájce. Již z citovaného ustanovení tedy plyne, že stěžovatelka jako obviněná nemohla sama podat dovolání. 11. Tento závěr nadto podporuje i znění § 35 odst. 2 trestního řádu, podle něhož "[o]bhájcem nemůže být advokát, proti kterému je nebo bylo vedeno trestní stíhání, a v důsledku toho v řízení, ve kterém by měl vykonávat obhajobu, má postavení obviněného [...]". Podle komentářové literatury měla tato úprava skutečně zabránit zejména tomu, aby trestně stíhaný advokát vykonával obhajobu spoluobviněných, na což poukazuje stěžovatelka (ŠÁMAL, Pavel. § 35. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 437 až 438). Avšak nemůže-li obviněný advokát obhajovat ani spoluobviněné (jejichž zájmy přitom nemusí být rozporné), svědčí to pro závěr, že nemůže ve své věci vystupovat v roli obhájce vůbec, tedy ani pro účely podání dovolání. 12. Pro dovození výjimky z pravidla, že obviněný může podat dovolání jen prostřednictvím obhájce, není žádný ústavněprávní důvod. Povinné zastoupení obhájcem (advokátem) u dovolání v trestním řízení neslouží jen k tomu, aby toto podání bylo zpracováno dostatečně kvalifikovanou osobou. Má zajistit i dostatečný odstup obhajoby od projednávané věci. I pokud je sám obviněný advokátem, nemusí být schopen se v dovolání efektivně hájit kvůli svému vztahu k věci - tedy kvůli tomu, že se řízení vede o jeho vině a trestu. Vyšší stupeň objektivity, který přináší povinné zastoupení obhájcem, slouží k účinnější ochraně práv obviněného. 13. Je pravda, že zastoupení obhájcem není vždy vyžadováno po celé dovolací řízení, například ve veřejném zasedání nemusí být obviněný vždy zastoupen obhájcem (srov. § 265r odst. 3 trestního řádu). Zajištění účinné obhajoby má ale zásadní význam právě v okamžiku podání dovolání. Po uplynutí lhůty k podání dovolání totiž již nelze měnit rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, ani důvody dovolání (§ 265f odst. 2 trestního řádu). Smyslem zákonné úpravy dále není zajistit, že celé dovolání sepíše obhájce namísto obviněného-advokáta. Jistě může dojít k tomu, že v některých případech se bude na znění dovolání podílet i obviněný-advokát, jak tvrdí stěžovatelka. Právní úprava ale zajišťuje, že odpovědnost za řádnou podobu dovolání nese obhájce, a tím posiluje účinnou ochranu práv obviněného. Požadavek, aby i obviněný-advokát podával dovolání jen prostřednictvím obhájce, tedy není formalistický. Sleduje legitimní cíl sp