Ústavní soud IV.ÚS 705/25

Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho základních práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Přestože stěžovatel navrhuje zrušení celého rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel brojí pouze proti té části rozsudku, kterou bylo odmítnuto odvolání proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") ze dne 2. 4. 2024 č. j. 16 C 294/2023-129. V tomto rozsahu tedy Ústavní soud napadené rozhodnutí městského soudu přezkoumal.

Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že obvodní soud uložil stěžovateli zaplatit vedlejší účastnici 37 269 Kč (výrok I.) a nahradit vedlejší účastnici náklady řízení (výrok II.). Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze rozsudek obvodního soudu ve výroku I. ohledně částky 13 601 Kč s úrokem z prodlení potvrdil, jinak odvolání proti tomuto výroku odmítl (výrok I.). Ve zbývajících výrocích rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně a před soudem odvolacím (výroky II., III. a IV.).

V odůvodnění městský soud uvedl, že rozsudkem obvodního soudu bylo rozhodnuto o celkem devíti nárocích se samostatným skutkovým základem, z nichž pouze jeden z nich přesahuje částku 10 000 Kč. Jedině ohledně tohoto nároku je tedy odvolání přípustné. Co do zbývající části městský soud odvolání odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že odmítnutím odvolání došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv na spravedlivý proces. Obvodní soud rozhodl o tvrzeném nároku vedlejší účastnice souhrnnou částkou, nerozlišoval dílčí položky uplatněného nároku. V poučení uvedl, že proti rozsudku je možné podat odvolání. Městský soud však k dílčím nárokům přistupoval jednotlivě. Takový postup je v rozporu s ustálenou judikaturou (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 20116 sp. zn. 21 Cdo 3480/2015). I když nárok na zaplacení peněžitého plnění sestával z více nároků se samostatným skutkovým základem, není tato okolnost pro posouzení přípustnosti odvolání ve vztahu k jednotlivým nárokům významná. Rozhodující je celková výše peněžitého plnění.

Předtím, než může Ústavní soud přistoupit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění zákonem stanovených procesních předpokladů řízení. V dané věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná.

Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně dovodil (srov. např. usnesení ze dne 3. 12. 2009 sp. zn. II. ÚS 2815/09, ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. I. ÚS 2222/09, ze dne 9. 6. 2009 sp. zn. II. ÚS 839/09), že ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu jsou vybudovány především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž neústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především prostředky vyplývajícími z příslušných procesních norem. Podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4). V citovaných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne též princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost představuje tedy krajní prostředek k ochraně práva nastupující až tehdy, když náprava před ostatními orgány veřejné moci již není možná.

Proti části výroku, jímž bylo městským soudem odmítnuto odvolání stěžovatele, je podle § 229 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád přípustná žaloba pro zmatečnost. Ta patří mezi opravné prostředky, které jsou stěžovatelé povinni před podáním ústavní stížnosti uplatnit [srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 16. 12. 2008 sp. zn. Pl. ÚS-st. 26/08 (ST 26/51 SbNU 839)]. Z ústavní stížnosti však neplyne, že by stěžovatel žalobu pro zmatečnost podal, natož že by již tento mimořádný opravný prostředek "vyčerpal" (srov. i § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu). Nevyužil tedy všechny prostředky k ochraně svého práva.

Ústavní soud zároveň neshledal, že by ústavní stížnost svým významem podstatně přesahovala stěžovatelovy vlastní zájmy, což je předpokladem pro to, aby se jí za těchto okolností mohl zabývat věcně [§ 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel v ústavní stížnosti žádnou takovou argumentaci ani neuvádí.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný odmítl.