IV.ÚS 720/25 – Ústavní soud

IV.ÚS 720/25 ze dne 28. 1. 2026 Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky N. B., zastoupené Mgr. Gabrielou Šťastnou, advokátkou, sídlem Hradiště 97/4, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. listopadu 2024 č. j. 95 Co 576/2024-283, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí 1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. 2. Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadeného rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že proti stěžovatelce byla vedena exekuce na základě trestního příkazu Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud") ze dne 15. 9. 2020 č. j. 2 T 94/2020-89 pro zaplacení částky 458 000 Kč. Oprávněnou z exekuce byla společnost BNP Paribas Personal Finance SA, odštěpný závod (dále jen "oprávněná"). Exekuci prováděl soudní exekutor Mgr. Tomáš Voborník, Exekutorský úřad Pardubice (dále jen "soudní exekutor"). Podle oznámení soudního exekutora o ukončení exekuce ze dne 1. 8. 2023 byly pohledávka a náklady exekuce vymoženy. 3. Stěžovatelka podala dne 10. 8. 2023 návrh na zastavení exekuce. V něm uvedla, že trestní příkaz, který byl ve věci exekučním titulem, nepřevzala a podpis na doručence není její. Současně zjistila, že je proti ní vedeno více soudních a exekučních řízení, o nichž nemá ponětí a v nichž byly písemnosti přebírány jinou osobou. 4. Okresní soud usnesením ze dne 2. 10. 2023 č. j. 11 EXE 5082/2020-93 řízení o návrhu na zastavení exekuce zastavil, neboť pohledávka již byla vymožena a zaniklo pověření soudního exekutora k provádění exekuce. K odvolání stěžovatelky rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") tak, že se řízení o návrhu nezastavuje. 5. Okresní soud následně v pořadí druhým usnesením ze dne 26. 9. 2024 č. j. 11 EXE 5082/2020-271 rozhodl o tom, že se exekuce zastavuje (výrok I). Exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), a to po zrušení exekučního titulu (trestní příkaz) usnesením okresního soudu, kterým byla povolena obnova řízení v trestní věci stěžovatelky. O obnově řízení a zrušení trestního příkazu rozhodl okresní soud v návaznosti na zjištění policejního orgánu, z nichž vyplynulo, že stěžovatelka nebyla pachatelkou trestné činnosti a že se v průběhu celého trestního řízení za ni vydávala její sestra, a to jak při přebírání písemností, tak při kontaktu s policejním orgánem. Ta měla za stěžovatelku rovněž převzít uvedený trestní příkaz. Skutečnost, že stěžovatelka trestní příkaz sama nepřevzala, byla předmětem dokazování také v exekučním řízení, kde bylo znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví zjištěno, že podpis na doručence není jejím pravým podpisem. 6. Okresní soud v usnesení o zastavení exekuce rozhodl dále o tom, že oprávněná a povinná (stěžovatelka) nemají vzájemné právo na náhradu nákladů řízení (výrok II). Soudnímu exekutorovi přiznal vůči stěžovatelce právo na náhradu nákladů exekuce ve výši 95 929 Kč, když tuto částku již stěžovatelka uhradila (výrok III). Okresní soud rovněž zrušil příkazy soudního exekutora k úhradě nákladů exekuce blíže specifikované ve výroku IV. České republice - Okresnímu soudu v Lounech nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok V). Povinnost stěžovatelky k náhradě nákladů exekuce okresní soud zdůvodnil tím, že náklady exekuce již byly vymoženy. Okresní soud podle svých slov přihlédl k tomu, že stěžovatelka o postihování svého majetku věděla, avšak situaci neřešila a důvod exekuce neprověřila. 7. Stěžovatelka podala odvolání proti výrokům II a III, neboť nesouhlasila s tím, že jí vůči oprávněné nebyly přiznány náklady řízení a dále s tím, že by měla hradit náklady exekuce, když zastavení exekuce nezavinila. V rámci odvolání zdůraznila, že se stala obětí trestného činu, kdy byla sestrou klamána o důvodu prováděné exekuce, sestra za ní přebírala písemnosti, v některých případech vytvářela fiktivní e-maily. Do podání návrhu na zastavení exekuce tak neměla dostatek informací k tomu, aby se mohla účinně bránit. 8. Napadeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení okresního soudu v uvedené části jako věcně správné podle § 219 o. s. ř. (výrok I). Současně rozhodl, že žádný z účastníků ani soudní exekutor nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). II. Argumentace stěžovatelky 9. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem obecných soudů ohledně povinnosti hradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. Exekuce nebyla vedena po právu, stěžovatelka ji nezavinila, a neměla by tedy být povinna hradit její náklady. Trestní příkaz, který byl exekučním titulem, nejen že nebyl stěžovatelce doručen, ale v rámci obnovy řízení byl dokonce zrušen. V průběhu trestního stíhání proti sestře stěžovatelky bylo zjištěno, že se za stěžovatelku opakovaně vydávala, přebírala za ni poštu, vystupovala za ni před soudy i před policií. V trestním řízení, v němž byl vydán uvedený trestní příkaz, se sestra za stěžovatelku vydávala i v rámci přípravného řízení a vypovídala před policejním orgánem. Stěžovatelka o trestním řízení ani o trestním příkazu vůbec nevěděla. 10. Sestra uvedla stěžovatelku v omyl sérií tvrzení o tom, že za společností, v níž obě společně působily, vznikly dluhy, které ona jako jednatelka musí nést, avšak sestra tyto záležitosti vyřizuje a snaží se dosáhnout zrušení exekucí a vrácení peněz. Stěžovatelka žádné konkrétní listiny o dluhu u oprávněné společnosti, ani listiny z exekuce neobdržela. Věděla sice, že je postihován její majetek, ale nevěděla proč a spoléhala na vysvětlení sestry. Právě v tomto exekučním řízení sestra stěžovatelky vystupovala jménem stěžovatelky a bez jejího vědomí. Jménem stěžovatelky najala advokátku, vytvořila fiktivní e-mail této advokátky, z něhož se stěžovatelkou komunikovala. Sestra za stěžovatelku přebírala všechny listiny týkající se exekuce a vedla celou komunikaci s advokátkou, exekučním soudem a exekutorem. Stěžovatelka proto neakceptuje závěr krajského soudu, že od počátku věděla o tom, jaká exekuce a z jakého důvodu se proti ní vede. Jde o mylný závěr na základě chybného hodnocení důkazů, k nimž se stěžovatelka nemohla plně vyjádřit. 11. Stěžovatelka má za to, že stát zavinil vedení exekuce. Ani povinná ani oprávněná exekuci nezavinily, ale exekuce byla důsledkem chybného postupu státu. Stěžovatelka zdůrazňuje, že podle judikatury Ústavního soudu v případech, kdy nelze shledat zavinění na žádné ze stran, nemusí být exekutorovi přiznány náklady řízení. III. Vyjádření účastníků 12. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření krajskému soudu, jako účastníku řízení, jakož i soudnímu exekutorovi a oprávněné společnosti, jako vedlejším účastníkům. Vyžádal si rovněž spis vedený okresním soudem sp. zn. 11 EXE 5082/2020. 13. Krajský soud pouze jednou větou odkázal na skutkové a právní závěry obsažené v napadeném rozhodnutí. Oprávněná společnost a soudní exekutor se k výzvě nevyjádřili, a vzdali se tak postavení vedlejších účastníků. 14. Jelikož stručné vyjádření krajského soudu neobsahovalo žádné nové skutečnosti, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice. IV. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem 15. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario). V. Vlastní posouzení věci Ústavním soudem 16. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy a contrario) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pouze v případě, kdy je rozhodovací činnost soudů stižena vadami, jež ve svém důsledku porušují ústavně zaručená základní práva a svobody, lze uvažovat o jeho z