Ústavní soud IV.ÚS 794/24

Dne 18. 3. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (předaná k poštovní přepravě dne 15. 3. 2024), kterou se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího soudu, jímž byly změněny rozsudky vydané v předchozích fázích řízení a konstatováno, že Městský úřad Frýdlant nad Ostravicí porušil konkretizovaná práva stěžovatelky, byla zamítnuta její žaloba, kterou se domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 400 000 Kč (I. výrok), a vedlejší účastnici byla uložena povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy všech stupňů (II. výrok).

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatelky trpí zjevnými vadami, podání neobsahuje žádnou argumentaci, stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byť informuje, že podala dne 8. 3. 2024 žádost o jeho přidělení. Z tohoto důvodu požádala o stanovení lhůty k odstranění vady povinného právního zastoupení do doby, než o její žádosti rozhodne Česká advokátní komora.

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti mnohokrát obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přičemž byla vyzývána k odstranění jejich vad a upozorňována na následky spojené s jejich neodstraněním (např. ve věcech vedených pod spisovými značkami IV. ÚS 3399/16, II. ÚS 3891/17, II. ÚS 3975/17, III. ÚS 2346/20). Stěžovatelce jsou tedy známé formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně toho, že musí být zastoupena advokátem již při jejím podání. Přesto stěžovatelka nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Ústavní soud nemá pochybnosti o řádném seznámení stěžovatelky se zákonnými požadavky na řízení před Ústavním soudem, včetně povinného právního zastoupení (viz výše - bod 4.). Důvodem pro poskytnutí lhůty k odstranění vad ústavní stížnosti není sama o sobě skutečnost, že stěžovatelka požádala Českou advokátní komoru o určení advokáta (pozn. tento postup stěžovatelka volí opakovaně). Přitom z její žádosti o právní službu, kterou přiložila k ústavní stížnosti, se podává, že napadený rozsudek jí byl doručen dne 15. 1. 2024, takže žádost o právní službu podala až v samém závěru lhůty pro podání ústavní stížnosti. Ústavní soud však má za to, že lhůta dvou měsíců stanovená zákonem o Ústavním soudu je plně dostačující pro podání kompletní a bezvadné ústavní stížnosti. Její faktické prodlužování určováním dalších lhůt k jejímu doplňování či odstraňování vad by mělo být výjimečné, neboť jím je navrhovatel zvýhodňován oproti ostatním stěžovatelům, kteří své zákonné povinnosti podat bezvadnou ústavní stížnost v zákonem stanovené lhůtě dostáli.

Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud přiměřeně použil § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.