Ústavní soud IV.ÚS 794/26

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného soudního rozhodnutí s tvrzením, že jím došlo k porušení čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v České Lípě byly zamítnuty návrhy stěžovatelky a vedlejšího účastníka na změnu úpravy péče jejich v nezletilého syna (výrok I). Výroky II až V bylo řízení o úpravě styku s nezletilým (nyní téměř 9 let) zastaveno a bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud dospěl k závěru, že od posledního rozhodnutí soudu o úpravě poměrů nezletilého nenastala podstatná změna poměrů na straně účastníků řízení, která by byla důvodem pro změnu posledního rozhodnutí. Posledním rozhodnutím byl rozsudek z května 2022, kterým byla schválena dohoda rodičů o změně úpravy péče nezletilého tak, že byl svěřen do střídavé péče rodičů v intervalu jednoho týdne a rodiče se zavázali přispívat na výživu nezletilého částkou ve výši 1 000 Kč každý z nich.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, jako soud odvolací, nyní napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí okresního soudu ve výroku I. Nezletilého svěřil do asymetrické střídavé péče rodičů tak, že vedlejší účastník (otec) bude zajišťovat péči o nezletilého vždy ve všech kalendářních dnech spojených s povinnou školní docházkou a druhý víkend v třítýdenním cyklu. V péči stěžovatelky (matky) bude nezletilý v třítýdenních cyklech vždy každý první a třetí týden tohoto cyklu od pátku 16:00 hodin do neděle 17:00 hodin s tím, že počátek prvního cyklu se stanovuje na den 1. 2. 2026. Krajský soud dále upravil zvláštní režim střídavé péče o nezletilého v době prázdnin (blíže popsaný ve výroku II). Výživné stanovil krajský soud tak, že vedlejší účastník je povinen platit pro nezletilého výživné ve výši 1 400 Kč měsíčně k rukám stěžovatelky. Stěžovatelka je povinna platit výživné pro nezletilého ve výši 2 500 Kč měsíčně k rukám vedlejšího účastníka.

Krajský soud dospěl k závěru, že není možné zachovat střídavou péči obou rodičů v rovnoměrném rozsahu, neboť pro nezletilého není vhodné, aby navštěvoval dvě školy, a situaci nelze řešit ani dojížděním z bydliště jednoho rodiče do školy v místě bydliště druhého rodiče. Podle jeho závěrů bylo prokázáno, že vedlejší účastník je lepším vychovatelem, nebyly u něho zjištěny žádné negativní nápadnosti ve výchovných schopnostech, je nadprůměrně emočně stabilní a lépe dokáže působit na nezletilého a motivovat jej. Krajský soud konstatoval, že vedlejší účastník dokáže lépe zajistit míru zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb, neboť stěžovatelka dlouhodobě nerespektovala pravomocnou úpravu péče a fakticky omezovala a mařila kontakt dítěte s otcem. Navzdory vyslovenému přání nezletilého a vyjádření kolizního opatrovníka krajský soud upravil střídavou péči jako asymetrickou s převažující péčí vedlejšího účastníka.

Stěžovatelka má za to, že došlo k porušení jejích základních práv, neboť krajský soud přes jasná skutková zjištění rozhodl nesprávně a nepředvídatelně. Krajský soud zcela preferoval vedlejšího účastníka, aniž by odpovídajícím způsobem vyhodnotil jeho jednání. Dal také za pravdu soudní znalkyni, jejíž posudek byl v době vydání rozhodnutí již neaktuální a její stanovisko při jednání soudu bylo dotčeno její nesoustředěností na věc pro opakované opouštění videopřenosu. Krajský soud se v napadeném rozhodnutí nevypořádal se všemi okolnostmi, které v řízení vyšly najevo. Nedostatečně se zabýval názorem dítěte a názorem kolizního opatrovníka.

Ústavní soud zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele, což se ovšem v nyní posuzovaném případě nestalo.

Ústavní soud předně připomíná, že soudní rozhodnutí ve věcech rodinných přezkoumává obzvláště rezervovaně. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním opatrovnického řízení před obecnými soudy, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí výlučně v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Nelze se v něm tedy úspěšně domáhat vlastního hodnocení skutečností, na nichž by měla spočívat úprava péče o nezletilé. Posuzování těchto otázek je především v pravomoci obecných soudů, mimo jiné proto, že právě ony znají konkrétní specifické okolnosti případu a mají nejlepší podmínky pro dokazování a následné rozhodnutí. Ústavní soud je v tomto ohledu povolán korigovat pouze jejich excesy.

V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal vadu, která by jej opravňovala k jeho kasačnímu zásahu. Krajský soud náležitě vysvětlil, proč dospěl k závěru o tom, že nastala podstatná změna poměrů a skutečností, na základě kterých bylo vydáno předchozí rozhodnutí v květnu 2022. Nutnost nově upravit poměry nezletilého spatřoval krajský soud především v tom, že podle učiněných zjištění nezletilému neprospívá střídání dvou základních škol, s čímž ostatně stěžovatelka projevuje souhlas i v ústavní stížnosti. Krajský soud dále podrobně popsal, jakými kritérii posuzoval, komu z obou rodičů bude nezletilý svěřen do převažující péče ve dnech spojených se školní docházkou. Zdůraznil, že podle skutkových zjištění stěžovatelka dlouhodobě nerespektovala pravomocnou úpravu péče a fakticky omezovala a mařila kontakt dítěte s vedlejším účastníkem. Shledal proto, že u vedlejšího účastníka je podstatně větší jistota, že nezletilému nebude odepírán kontakt se stěžovatelkou a její rodinou, neboť je schopen potřeby nezletilého akceptovat a stěžovatelce v péči nebránit. Z provedeného dokazování rovněž dovodil, že vedlejší účastník lépe naplňuje kritérium rodičovských kompetencí.

Krajský soud zajistil uplatnění participačních práv nezletilého. Pakliže jeho přání nevyhověl, důvody svého rozhodnutí náležitě vysvětlil, přičemž dostatečně přesvědčivě vyložil, proč nepovažoval za možné přiznat jeho přání větší váhu, a to i s ohledem na možné přejímání postojů matky. Zdůraznil přitom nutnost ochrany nejlepšího zájmu dítěte, který v této věci spatřoval také v ochraně nezletilého před narušením jeho vztahu k otci a před posilováním autoritativních postojů stěžovatelky, k němuž by v případě nekritického respektování přání nezletilého mohlo dojít.

Ústavní soud neshledal v úvahách krajského soudu exces, který by jej opravňoval k jeho zásahu. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku, krajský soud kladl důraz především na splnění základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilého, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte (čl. 3 Úmluvy o právech dítěte).

Napadeným rozhodnutím nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky. Ústavní soud proto postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.