Ústavní soud IV.ÚS 821/24

Dne 22. 3. 2024 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost (posléze doplněná předložením originálu a příloh), kterou se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jímž byla odmítnuta jeho správní žaloba, a v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího správního soudu, kterým bylo zastaveno řízení o jeho kasační stížnosti.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami; podání neobsahuje relevantní ústavněprávní argumentaci (za takovou nelze považovat tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo opět účelově a zákeřně porušeno stěžovatelovo právo na soudní ochranu a spravedlivý proces, když bylo porušeno jeho právo na přístup k soudu a na spravedlivý proces, neboť objektivně a nevyvratitelně nešlo a nejde o "údajné" zřejmě bezúspěšné a svévolné uplatňování práva na soudní ochranu ani o "údajné" zřejmé zneužívání procesních práv, ale o nápravu zjevného vědomě páchaného a dosud krytého zločinu) a stěžovatel není zastoupen advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel se v minulosti opakovaně obrátil na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami, a na tyto nedostatky byl vícekrát upozorňován s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti. Stěžovateli jsou známy formální a obsahové požadavky kladené na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu, včetně toho, že musí být zastoupen advokátem již při jejím podání (přitom z textu návrhu lze dovodit, že stěžovatel si je vědom nutnosti povinného zastoupení, neboť činí výhradu doplnění, upřesnění a odstranění vad ustanoveným advokátem). Stěžovatel však i nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byl soudem dostatečně poučen o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti.

Obligatorní zákonné náležitosti nesplňuje ani stěžovatelova námitka podjatosti vznesená vůči všem soudcům Ústavního soudu, neboť je pouze obecná, bez řádného odůvodnění (§ 37 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu), tj. bez vylíčení konkrétních okolností, pro které by měli být jednotliví soudci vyloučeni z rozhodovacího procesu o stěžovatelově ústavní stížnosti. Odmítá-li stěžovatel všechny soudce Ústavního soudu, nutno připomenout, že v takové situaci není na Ústavním soudu osoba, které by o takové námitce mohla rozhodnout.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak stalo již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.

Vzhledem k uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost (podobně jako ve věcech vedených pod spisovými značkami I. ÚS 2440/18, II. ÚS 2668/18, IV. ÚS 3541/18, III. ÚS 3788/18, I. ÚS 1/19, IV. ÚS 255/19, III. ÚS 4014/19, IV. ÚS 1316/20, I. ÚS 2609/20, IV. ÚS 2806/20, IV. ÚS 2635/21, IV. ÚS 581/23 a mnoha dalších) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.