Ústavní soud IV.ÚS 860/22

Ústavní soud dne 28. 3. 2022 obdržel stěžovatelčinu ústavní stížnost proti postupu výše uvedených orgánů činných v trestním řízení, který má spočívat v tom, že opakovaně a úmyslně překáží a maří vyšetřování, "dělají ze sebe idioty", a soustavně porušují její právo (coby poškozené) na účinné vyšetřování.

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, musí zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Stěžovatelčin návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti trpí zjevnou vadou, neboť stěžovatelka není zastoupena advokátem (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), resp. k ústavní stížnosti není přiložena plná moc advokáta (§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Stejně tak v něm není uvedeno, čeho se stěžovatelka domáhá (§ 34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se v minulosti obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi, přičemž v řízení o nich byla opakovaně poučována o zákonných požadavcích kladených na ústavní stížnosti (včetně upozornění, že podmínka právního zastoupení musí být splněna již v době podání návrhu) s tím, že neodstranění vad ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 2881/20). Stěžovatelka však nadále volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem opakovaně poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani informace, že jí Česká advokátní komora advokáta neurčila.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, jestliže navrhovatel neodstranil vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení advokátem dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický. Přitom je zřejmé, že stěžovatelka si je vědoma povinnosti zastoupení advokátem již při zahájení řízení (srov. její ústavní stížnost ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 1869/21).

Vzhledem k uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu (podobně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 2969/19 a I. ÚS 3149/20) a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.