IV.ÚS 864/26 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       IV.ÚS 864/26 ze dne 6. 5. 2026   Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu   Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudců Michala Bartoně (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pangea Tea s. r. o., sídlem Klenovická 553/8, Praha-Libuš - Písnice, zastoupené Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, sídlem Dukelských hrdinů 976/12, Praha 7 - Holešovice, proti výroku III rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2026 č. j. 9 A 1/2023-181, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Nestlé Česko s. r. o., sídlem Mezi Vodami 2035/31, Praha 12 - Modřany a Úřadu průmyslového vlastnictví, sídlem Antonína Čermáka 1057/2a, Praha 6 - Bubeneč, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá. Odůvodnění: I. Vymezení věci a obsah napadeného rozhodnutí 1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky domáhá zrušení výroku III v záhlaví označeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a právo vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny, čl. 17 Listiny základních práv EU a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě. 2. Předmětem řízení před Ústavním soudem je nákladový výrok Městského soudu v Praze týkající se stěžovatelky. Ústavní soud nejprve shrne podstatné skutečnosti předchozích řízení. 3. Stěžovatelka je majitelkou užitného vzoru. V řízení před správním orgánem - Úřadem průmyslového vlastnictví (vedlejší účastník) se domáhala určení, že předmět vyráběný společností Nestlé Česko s. r. o. (vedlejší účastnice) spadá do rozsahu ochrany tohoto užitného vzoru. Vedlejší účastník stěžovatelce vyhověl. Jeho předseda následně rozhodnutím ze dne 3. 11. 2022 zamítl rozklad vedlejší účastnice a rozhodnutí vedlejšího účastníka potvrdil. 4. V řízení před městským soudem, které správní žalobou iniciovala vedlejší účastnice, vystupovala stěžovatelka jako osoba zúčastněná na řízení. Žalovaným byl vedlejší účastník. Městský soud rozhodnutí vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 25. 9. 2024 č. j. 9 A 1/2023-91 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 5. Proti tomuto rozhodnutí ale podali stěžovatelka a vedlejší účastník kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Ten dne 3. 10. 2025 rozsudkem č. j. 7 As 282/2024-51 shledal stížnost důvodnou, rozsudek městského soudu ze dne 25. 9. 2024 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. 6. Městský soud ve věci nařídil dvě jednání, která se konala ve dnech 14. 1. 2026 a 28. 1. 2026. Ústavní stížností napadený rozsudek byl vyhlášen při druhém jednání, na jehož základě stěžovatelka zaslala soudu vyčíslení nákladů právního zastoupení v celkové výši 43 088,10 Kč. Písemné vyhotovení napadeného rozsudku bylo stěžovatelce doručeno dne 18. 2. 2026. Městský soud žalobu vedlejší účastnice zamítl (výrok I), rozhodl, že "žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení" (výrok II), a že "žalobce je povinen zaplatit osobě zúčastněné na řízení náhradu nákladů v řízení ve výši 0,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku k rukám jejího právního zástupce". V bodě 78 odůvodnil výrok II tak, že žalobkyně (vedlejší účastnice) neměla ve věci procesní úspěch a žalovanému správnímu orgánu (vedlejšímu účastníkovi), který byl úspěšný, důvodně vynaložené náklady řízení nevznikly. V bodě 79 zdůvodnil výrok III tak, že při vyhlašování rozsudku nezohlednil přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb., kterým se mění mj. § 60 odst. 5 s. ř. s., upravující náhradu nákladů řízení pro osoby zúčastněné na řízení. Proto v písemném vyhotovení rozsudku stanovil výši nákladů 0,- Kč. II. Argumentace stěžovatelky 7. Stěžovatelka porušení svých ústavních práv shledává v tom, jak městský soud rozhodl o náhradě nákladů řízení a jak své rozhodnutí odůvodnil. Stěžovatelka vystupovala před Nejvyšším správním soudem v postavení účastnice, a městský soud měl proto o nákladech řízení rozhodnout (ve světle § 110 s. ř. s.) podle procesního úspěchu ve věci. Stěžovatelka napadá způsob, kterým městský soud o nákladech řízení rozhodl, když jí ve výroku sice náhradu nákladů přiznal, ovšem ve výši 0,- Kč. Takové rozhodnutí nezohledňuje obecnou právní úpravu a je projevem libovůle, v důsledku které došlo k porušení práva na spravedlivý proces. Soud výrokem o přiznání náhrady nákladů řízení postavil najisto, která strana měla v řízení úspěch, nevyjímaje stěžovatelku v postavení osoby zúčastněné na řízení. Náhradu nákladů jí ale fakticky nepřiznal. Svévole městského soudu spočívá také v absenci odůvodnění, resp. úvah ohledně aplikovatelné právní úpravy s ohledem na její novelizaci. Nepřiznáním náhrady nákladů navíc stěžovatelce neposkytl ochranu jejího vlastnického práva a narušil její legitimní očekávání. 8. Stěžovatelka vyčerpala všechny procesní prostředky, které jí právní úprava k ochraně práva poskytuje. Napadené rozhodnutí je rozhodnutím konečným. Jelikož pouze proti nákladovému výroku nelze podat kasační stížnost (podle § 104 s. ř. s.), podává stěžovatelka ústavní stížnost jako jediný možný procesní prostředek ochrany jejích základních práv. III. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti 9. Ústavní soud je při přezkumu rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení zdrženlivý. Ústavní stížnosti jsou v těchto věcech zpravidla zjevně neopodstatněné, neprovázejí-li posuzovanou věc takové (mimořádné) okolnosti, které ji činí co do ústavní roviny dostatečně významnou. O to mimořádnější okolnosti, typicky v podobě významného přesahu vlastního zájmu stěžovatele, musejí být dány ve věcech, kde sporná výše nákladů nepřevyšuje ani hranici bagatelnosti (stanovisko pléna ze dne 5. 3. 2025 sp. zn. Pl. ÚS-st. 60/24, body 11 a 34 a judikatura tam citovaná). Ústavní soud nemůže fungovat jako další přezkumná instance v nákladových věcech, má-li se plně soustředit na své úlohy orgánu ochrany ústavnosti. 10. Ústavní soud takové mimořádné okolnosti, které by odůvodnily nutnost jeho kasačního zásahu, v dané věci neshledal. V projednávané věci jde o náklady řízení v bagatelní výši. Stěžovatelka značnou část ústavní stížnosti věnuje výkladu podústavního práva, konkrétně otázce aplikovatelné právní úpravy v případě náhrady nákladů osoby zúčastněné na řízení. Stěžovatelka v části ústavní stížnosti, ve které se věnuje "okolnostem zvláštního zřetele hodným" (ve vztahu k § 60 odst. 5 s. ř. s.), uvádí, že napadené rozhodnutí má potenciál výrazně zasáhnout do stěžovatelčiných majetkových poměrů. Na jiném místě tvrdí, že zásah do jejího subjektivního práva dosahuje ústavněprávní dimenze. Tyto obecné proklamace ale stěžovatelka dále nerozvádí. 11. Ústavní soud nepřehlédl, že městský soud vyhlášený výrok o přiznání náhrady nákladů řízení, jejichž výši měla stěžovatelka dodatečně vyčíslit, v písemném vyhotovení "korigoval" stanovením jejich nulové výše. Stejně tak nepřehlédl, že odůvodnění v bodě 78 napadeného rozhodnutí je velmi strohé a zmatené. U kvazimeritorního přezkumu (srov. např. usnesení ze dne 5. 5. 2025 sp. zn. I. ÚS 669/25, bod 27), kterému podrobuje ústavní stížnosti před tím, než shledá důvody odůvodňující přezkum meritorní, z něj však dovodil, že městský soud zřejmě opravoval svou chybu při vyhlášení rozsudku. Stěžovatelce přiznal předem neurčenou náhradu nákladů řízení, avšak opomněl zohlednit přechodná ustanovení zákona č. 314/2025 Sb., což "dohnal" při písemném vyhotovení určením částky 0,- Kč přiznaných nákladů řízení. Následně navíc v odůvodnění chybně citoval znění čl. XI, bodu 1 namísto bodu 2 přechodných ustanovení. 12. Ústavní soud však neshledal důvod pro kasační zásah, neboť zrušení napadeného rozhodnutí by na právním postavení stěžovatelky nemohlo nic změnit. Řízení bylo zahájeno přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 314/2025 Sb. a podle přechodného ustanovení čl. XI, bod 2, se pro řízení zahájená přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona použije § 60 odst. 5 s. ř. s. v dosavadním znění. Podle něj by přiznání náhrady nákladů řízení pro osobu zúčastněnou na řízení bylo možné jen v souvislosti s plněním povinnosti, kterou jí soud uložil, nebo z důvodů zvláštního zřetele hodných. Dosavadní právní úprava tedy vycházela z výjimečného přiznávání náhrady nákladů osobám zúčastněným na řízení (srov. např. také usnesení ze dne 26. 6. 2025 sp. zn. II. ÚS 1694/25, bod 7). Stěžovatelka netvrdí, že by jí jako osobě zúčastněné na řízení vznikly náklady v souvislosti s plněním povinnosti ve smyslu § 60 odst. 5 s. ř. s. Posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných je pak primárně věcí obecných soudů. 13. Případné přiznání náhrady nákladů řízení pro stěžovatelku jako osobu zúčastněnou na řízení by se navíc mohlo týkat jen části již nyní požadované bagatelní částky. Podle kasačního rozsudku Nejvyššího správního soudu (b