Ústavní soud IV.ÚS 91/22

Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku s tvrzením, že podle jeho názoru je "v rozporu s ústavním pořádkem, zejména s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví právo každého na spravedlivý proces".

Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.

Návrh stěžovatele trpí zjevnými vadami, je pouhým tzv. blanketním návrhem (sepsaným na necelých čtyřech řádcích textu), neboť neobsahuje předepsané podstatné náležitosti (srov. § 34 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu) a není k němu přiložena řádná speciální plná moc [§ 31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2001 sp. zn. III. ÚS 403/01 (U39/24 SbNU 557)].

Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatel, zastoupený totožným advokátem, se v minulosti obrátil na Ústavní soud s ústavní stížností (vedenou pod sp. zn. II. ÚS 1289/20) trpící stejnými vadami a na tyto nedostatky byl upozorněn výzvou ze dne 27. 5. 2020. Výzva byla zaslána advokátovi a na vědomí přímo stěžovateli. Součástí jejího obsahu bylo i poučení, že neodstranění vytýkaných vad v určené lhůtě zakládá důvod pro odmítnutí ústavní stížnosti podle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o náležitostech ústavní stížnosti, včetně předepsané plné moci (pozn. v nyní posuzované věci předložil stěžovatelův právní zástupce plnou moc ze dne 23. 2. 2019, tedy zjevně z doby předcházející vydání napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu a použitou již ve věci sp. zn. II. ÚS 1289/20) dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech (právní zástupce stěžovatele byl na nedostatky plné moci upozorňován i v dalších řízeních, např. sp. zn. III. ÚS 3051/19, sp. zn. III. ÚS 4153/19). Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti a dalších pravidlech, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým (to platí dvojnásob v situacích, je-li stěžovatel zastoupen kvalifikovaným právním zástupcem - advokátem).

K vlastní blanketní ústavní stížnosti lze dodat, že stěžovatel se omezil pouze na strohé konstatování porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, aniž by blíže objasnil skutečnosti, které by v jeho případě mohly vést k porušení subjektivního základního práva. Úkolem Ústavního soudu není, aby za stěžovatele předkládal argumenty na podporu jeho ústavní stížnosti.

Vzhledem k výše uvedeným důvodům se Ústavní soud uchýlil k přiměřenému použití § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.