Pl.ÚS 10/21

Stěžovatel tvrdí, že toto rozhodnutí vlády je v rozporu se základními principy demokratického právního státu, přičemž toto rozhodnutí zasahuje zejména do svobody pohybu a pobytu stěžovatele podle čl. 14 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), do práva stěžovatele pokojně se shromažďovat podle čl. 19 Listiny a do práva podnikat a provozovat jinou hospodářskou činnost podle čl. 26 odst. 1 Listiny.

Stěžovatel je dle svého mínění oprávněn podat předmětnou ústavní stížnost přímo, jelikož mu zákon neposkytuje jiný procesní prostředek k ochraně jeho práv. Takovým právem je přitom například právo stěžovatele na svobodu pohybu - vláda navazujícím krizovým opatřením ze dne 14. 2. 2021, č. 127, vyhlášeným pod č. 61/2021 Sb., zakázala volný pohyb osob na území celé České republiky. Další důvod pro podání ústavní stížnosti spatřuje stěžovatel v tom, že ta svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, neboť většina omezení či potlačení základních práv se týká všech osob na území České republiky. Usnesení vlády považuje stěžovatel za akt svévole.

Ústavní soud nejprve posoudil, zda jsou splněny všechny předpoklady projednání ústavní stížnosti stěžovatele stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Po zjištění, že stěžovatel je v řízení zastoupen advokátem, přistoupil Ústavní soud k posouzení toho, zda je příslušný k projednání ústavní stížnosti a zda je stěžovatel osobou oprávněnou k podání návrhu a zda se jedná o návrh přípustný.

Návrh na zrušení v záhlaví uvedeného usnesení vlády byl Ústavnímu soudu doručen již dne 14. 2. 2021 v rámci ústavní stížnosti stěžovatelů obchodní společnosti Darumatea s. r. o. a Davida Tesaře, a řízení o této stížnosti je vedeno pod sp. zn. Pl. ÚS 9/21. Podle § 35 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je tak nyní posuzovaný návrh stěžovatele nepřípustný. Stěžovatel se nestává ani vedlejším účastníkem řízení vedeného pod sp. zn. Pl. ÚS 9/21, protože není oprávněným navrhovatelem, jak bude vysvětleno níže.

Stěžovatel se svým návrhem domáhá zrušení usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu. Usnesení vlády, kterým byl vyhlášen nouzový stav, je přitom ad hoc rozhodnutím, které nemá právně normativní obsah, představuje primárně akt vládnutí politického charakteru a Ústavní soud by ho mohl zrušit jen v případě, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 ze dne 22. 4. 2020, body 25 až 27; všechna v tomto usnesení citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Obsahem usnesení o vyhlášení nouzového stavu není nic konkrétního, co by mohlo případně porušovat ústavně zaručená práva stěžovatele. Napadené usnesení o vyhlášení nouzového stavu tedy nelze s ohledem na jeho obsah považovat za rozhodnutí, které by bylo svým obsahem způsobilé osobně, aktuálně a bezprostředně zasáhnout do ústavních práv stěžovatele. Stěžovatel proto není aktivně legitimován k podání návrhu na jeho zrušení či vyslovení jeho protiústavnosti (srov. obdobně usnesení sp. zn. Pl. ÚS 100/20 ze dne 3. 11. 2020, body 9-14; usnesení sp. zn. Pl. ÚS 99/20 ze dne 3. 11. 2020, body 9-14; usnesení sp. zn. Pl. ÚS 105/20 ze dne 24. 11. 2020, body 9-10).

I kdyby Ústavní soud posoudil usnesení o vyhlášení nouzového stavu jako jiný právní předpis, nic by to nezměnilo na neoprávněnosti navrhovatele - stěžovatele. Stěžovatel by totiž návrh na zrušení právního předpisu mohl podat pouze spolu s ústavní stížností za splnění podmínek § 74 zákona o Ústavním soudu. Avšak skutečnosti, které jsou předmětem jeho ústavní stížnosti, nejsou přímým důsledkem uplatnění usnesení o vyhlášení nouzového stavu. Toto usnesení totiž pouze umožňuje vládě přistoupit k vydání krizových opatření.

Návrhovému žádání stěžovatele konečně nelze vyhovět také proto, že nouzový stav, vyhlášený napadeným usnesením vlády, byl zrušen usnesením Poslanecké sněmovny ze dne 18. 2. 2021 o zrušení nouzového stavu, vyhlášeným dne 23. 2. 2021 pod č. 84/2021 Sb. Tento nouzový stav tudíž již skončil, jak plyne z čl. 6 odst. 3 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, když jeho zrušením naplnila Poslanecká sněmovna svou kontrolní funkci vůči vládě podle čl. 5 odst. 4 téhož ústavního zákona (viz usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20, bod 26 odůvodnění).

Ústavní soud z výše uvedených důvodů odmítl ústavní stížnost směřující proti usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu jako návrh nepřípustný z důvodu dříve zahájeného řízení dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu. I kdyby zde nebyla překážka zahájeného řízení, byla by ústavní stížnost návrhem podaným někým zjevně neoprávněným dle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu. Tím se stal bezpředmětným návrh stěžovatele, aby Ústavní soud podle § 39 zákona o Ústavním soudu rozhodl o naléhavosti věci.