Ústavní soud Pl.ÚS 10/26

Navrhovatel vznesl návrh na obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 2809/20 s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve své věci (rozsudek K. proti České republice ze dne 12. 6. 2025, stížnost č. 23963/21).

Rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku-Místku č. j. 2 T 183/2016-1390 ze dne 21. 11. 2019 byl navrhovatel uznán vinným přečinem krádeže (dílem dokonaným, dílem ve stadiu pokusu) a přečiny porušování domovní svobody a poškození cizí věci, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let; navrhovateli byla také uložena povinnost nahradit poškozeným škodu. Stejným rozsudkem byl navrhovatel zproštěn obžaloby ve vztahu k některým soudem specifikovaným skutkům. Usnesením Krajského soudu v Ostravě č. j. 3 To 22/2020-1432 ze dne 4. 2. 2020 bylo zamítnuto navrhovatelovo odvolání, jeho dovolání Nejvyšší soud usnesením č. j. 7 Tdo 714/2020-1525 ze dne 1. 7. 2020 odmítl.

Navrhovatel následně podal ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení všech třech uvedených rozhodnutí s argumentem, že byl odsouzen primárně na základě vlastního doznání, které učinil v přípravném řízení a v rámci vazebního zasedání, kdy mu nebyla zajištěna obhajoba, ačkoliv nebyl schopen se sám hájit. Ústavní soud usnesením sp. zn. I. ÚS 2809/20 ze dne 3. 11. 2020 ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost s tím, že závěr soudů o tom, že navrhovatel byl schopen se v dané fázi řízení sám hájit, byl důkazně podložen a odpovídal judikatuře Nejvyššího soudu. Své počáteční výpovědi navíc navrhovatel potvrdil i později za přítomnosti tehdy již ustanoveného obhájce.

Na základě stížnosti navrhovatele č. 23963/21 Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ze dne 12. 6. 2025 uzavřel, že došlo k porušení čl. 6 odst. 3 písm. c) ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a přiznal navrhovateli náhradu nemateriální újmy ve výši tří tisíc eur. Podle Evropského soudu pro lidská práva navrhovateli nebylo před jeho výpovědí dáno poučení o jeho právech dostatečně reflektující jeho intelektuální schopnosti, a navrhovatel si tak nebyl vědom toho, že má právo na právní pomoc. Byl-li proto vyslýchán bez přítomnosti obhájce a za této situace se doznal, bylo jeho právo na právní pomoc dle mínění Evropského soudu pro lidská práva nepřípustně omezeno. Jelikož tato vada během řízení nebyla napravena a dané výpovědi byly použity jako usvědčující důkaz, bylo trestní řízení jako celek podle názoru Evropského soudu pro lidská práva nespravedlivé.

Navrhovatel uvádí, že Evropský soud pro lidská práva shledal, že v jeho trestní věci bylo porušeno jeho základní právo, a že důsledky tohoto porušení lze odstranit jen obnovou řízení dle § 119 zákona o Ústavním soudu. Bez nového projednání jeho trestní věci podle navrhovatele nelze dosáhnout procesní rovnováhy ani obnovit důvěru v legitimitu výsledku řízení. Navrhovatel poukázal i na to, že při stanovení náhrady nemateriální újmy Evropský soud pro lidská práva výslovně přihlédl k tomu, že se lze domáhat obnovy řízení před Ústavním soudem.

Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za zákonem stanovených podmínek.

Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem ve smyslu citovaného ustanovení a ve výše uvedeném rozsudku shledal porušení navrhovatelových práv [srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/22 ze dne 26. 4. 2022 (U 5/111 SbNU 359) a sp. zn. Pl. ÚS 28/17 ze dne 25. 10. 2017]. Navrhovatel je tedy osobou oprávněnou k podání návrhu na obnovu řízení a tento návrh podal včas a zastoupen advokátem (§ 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Návrh je přípustný, neboť následky porušení práva navrhovatele i nadále trvají a nápravy dosud nebylo dosaženo jinak (§ 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario). Na tom zde nic nemění ani přiznání náhrady nemateriální újmy, při němž Evropský soud pro lidská práva výslovně poukázal na možnost navrhnout v této věci obnovu řízení před Ústavním soudem (viz bod 103 rozsudku, podle něhož Evropský soud pro lidská práva "přihlíží ke skutečnosti, že stěžovatel má možnost podat žádost o obnovu řízení dříve zahájeného před Ústavním soudem").

Návrh na obnovu řízení je pak i důvodný, jelikož napadené usnesení Ústavního soudu je s daným rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva v rozporu, neboť podle usnesení Ústavního soudu k porušení práv navrhovatele nedošlo. Tento rozpor je ovšem dán jen zčásti. Navrhovatel se totiž ústavní stížností domáhal zrušení napadených rozhodnutí v plném rozsahu, tedy včetně zprošťujícího výroku rozsudku okresního soudu a na něj navazujících výroků. Odmítnutí ústavní stížnosti v tomto rozsahu se v rozporu s rozhodnutím Evropského soudu pro lidská práva očividně nenachází.

S právě uvedenou výjimkou nicméně Ústavní soud dospěl k závěru, že podmínky pro obnovu řízení jsou splněny. Posuzovanému návrhu proto - v rozsahu specifikovaném ve výroku - podle § 119b odst. 1, odst. 5 zákona o Ústavním soudu vyhověl, obnovu řízení povolil a napadené usnesení zrušil. Ve zbytku Ústavní soud návrh podle § 43 odst. 2 písm. a), písm. b) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněný odmítl.

V souladu s § 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu bude v obnoveném řízení, původně vedeném pod sp. zn. I. ÚS 2809/20, rozhodovat plénum Ústavního soudu, a to pod sp. zn. Pl. ÚS 10/26.