Pl.ÚS 33/08

Dne 13. listopadu 2008 byl Ústavnímu soudu doručen návrh Okresního soudu v Jičíně, za který jedná JUDr. Jana Valentová, předsedkyně senátu (dále jen "navrhovatel"), na zrušení ustanovení části první zákona č. 420/2002 Sb., kterým se zkracuje doba, po kterou je představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům a státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu funkce a kterým se stanoví některá opatření v nemocenském pojištění (péči) a v důchodovém pojištění (dále jen "zákon č. 420/2002 Sb."), ve vztahu k soudcům.

Navrhovatel ve svém návrhu uvedl, že u něho probíhá řízení sp. zn. 7 C 73/2008 o žalobě, jíž se soudce Okresního soudu v Mladé Boleslavi JUDr. R. H. (dále jen "žalobce") domáhá vůči České republice - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi zaplacení částky 3 785,- Kč. Žalobce tvrdí, že dne 27. listopadu 2007 byl v pracovní neschopnosti, když za tento den mu byla vyplacena dávka nemocenského pojištění pouze ve výši 160,- Kč, přičemž jeho průměrný plat za uvedený den činil 3 945,- Kč. Žalovaná částka představuje rozdíl mezi skutečně vyplacenou dávkou nemocenského pojištění a průměrným platem připadajícím na uvedený den. O uvedený rozdíl žalobce přišel v důsledku nabytí účinnosti zákona č. 420/2002 Sb., kterým se v části prvé zkracuje doba, pro kterou je představitelům státní moci a některých státních orgánů, soudcům a státním zástupcům poskytován plat při dočasné neschopnosti k výkonu funkce a kterým se stanoví některá opatření v nemocenském pojištění (péči) a v důchodovém pojištění. Zákonem č. 420/2002 Sb., který nabyl účinnosti dnem 1. ledna 2003, bylo mimo jiné novelizováno ustanovení § 34 odst. 4 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 236/1995 Sb.") tak, že "představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci, který byl uznán dočasně neschopným k výkonu funkce, přísluší plat nejdéle po dobu 20 pracovních dnů při téže dočasné neschopnosti k výkonu funkce nebo při více dočasných neschopnostech výkonu funkce vzniklých v jednom kalendářním roce po tutéž dobu. Ostatním představitelům a poslancům Evropského parlamentu náleží z důvodů a za podmínek stanovených ve větě první plat nejdéle po dobu 30 kalendářních dnů. Při posuzování dočasné neschopnosti k výkonu funkce se postupuje obdobně podle předpisů o posuzování dočasné pracovní neschopnosti". Před nabytím účinnosti zákona č. 420/2002 Sb. ustanovení § 34 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb. stanovilo, že plat náleží představiteli, jehož výkon funkce se řídí zvláštním právním předpisem a zákoníkem práce, a soudci bez rozdílu po dobu, po kterou dočasně nevykonává funkci a po kterou by mu jinak náležely dávky nemocenského pojištění podle zvláštních předpisů po dobu šesti měsíců.

Navrhoval dále uvedl, podle čl. 81 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudní moc vykonávají jménem republiky nezávislé soudy, dle čl. 82 odst. 1 Ústavy jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí. Jejich nestrannost nesmí nikdo ohrožovat. Pokud Ústava zakotvuje nezávislost soudu a soudců, musí být i platové poměry soudců stabilní, zcela nezávislé na představách výkonné a zákonodárné moci vycházejících z politicky motivovaných cílů a názorů. Plat soudců nemůže a ani nesmí být pohyblivým faktorem, jehož vývoj je závislý na právě vládnoucím seskupení. Tím, že zákonem č. 420/2002 Sb. byla soudcům výrazně zkrácena doba, po kterou je jim poskytován plat při dočasné neschopnosti výkonu funkce, a to z původních 6 měsíců na dobu 20 pracovních dnů a vzhledem k tomu, že institut poskytování plného platu při dočasné pracovní neschopnosti se považuje za jednu ze součástí záruk materiálního zabezpečení soudce, došlo k nepřípustnému zásahu do soudcovské nezávislosti, do práva soudce na materiální zabezpečení jeho soudcovské nezávislosti. Proto soud řízení vedené u něho pod sp. zn. 7 C 73/2008 přerušil a podal k Ústavnímu soudu návrh na zrušení části první zákona č. 420/2002 Sb. ve vztahu k soudcům.

Podle čl. 88 odst. 1 Ústavy zákon stanoví, kdo a za jakých podmínek je oprávněn podat návrh na zahájení řízení a další pravidla o řízení před Ústavním soudem. Současně čl. 88 odst. 2 Ústavy, stanoví, že soudci Ústavního soudu jsou vázáni ústavním pořádkem a zákonem podle čl. 88 odst. 1 Ústavy, tj. zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní soud přezkoumal podmínky projednání návrhu a zjistil, že návrh směřuje proti části první zákona č. 420/2002 Sb., kterou bylo změněno ustanovení § 34 odst. 3 a 4 zákona č. 236/1995 Sb. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře konstatoval, že novela právního předpisu nemá samostatnou normativní existenci, nýbrž se stává součástí novelizovaného právní předpisu (srov. nálezy sp. zn. Pl. ÚS 5/96, Pl. ÚS 33/01, Pl. ÚS 7/03 in http://nalus.usoud.cz) a jako taková je posuzována její ústavnost. Petit návrhu navrhovatele směřuje ke zrušení části první zákona č. 420/2002 Sb., který je ve smyslu legislativně technickém novelizujícím předpisem, který vnáší změny a doplnění do zákona novelizovaného, tj. zákona č. 236/1995 Sb. Pouze tento zákon č. 236/1995 Sb. obsahuje z hlediska legislativně technického napadená ustanovení § 34 odst. 3 a 4. Na základě petitu formulovanému v předmětném návrhu tato ustanovení zrušit nelze (srov. usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/2000 a Pl. ÚS 49/05 in http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud není při rozhodování vázán odůvodněním návrhu, je však vázán jeho petitem a ve svém rozhodnutí z jeho hranic (ultra petitum) vykročit nemůže (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 7/03 in http://nalus.usoud.cz). Tímto je vymezen předmět řízení před Ústavním soudem, je jím i následně určen další postup Ústavního soudu a možný výsledek řízení.

Ústavní soud byl nucen posoudit, zda je možno takovou vadu návrhu odstranit. Dospěl přitom k závěru, že jde o vadu neodstranitelnou. Pokud by navrhovatel nově formuloval petit svého návrhu, podal by ve skutečnosti zcela nový návrh, který by směřoval proti jinému zákonu, totiž novelizovanému zákonu 236/1995 Sb. Vázán svoji dosavadní judikaturou byl proto nucen Ústavní soud pro tuto formální vadu petitu posoudit návrh jako zjevně neopodstatněný.

Protože Ústavní soud shledal v návrhu na zrušení zákona č. 420/2002 Sb. neodstranitelnou formální vadu petitu návrhu, v důsledku čehož se stal uvedený návrh zjevně neopodstatněným, nezbylo, než návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu.