Podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, uplatňuji vůči části výroku pod bodem II "Ve zbytku se návrh odmítá" i navazujícímu odůvodnění nálezu odlišné stanovisko, jelikož jsem toho názoru, že pokud ohledně § 65 odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, (dále jen "ZPČR") většina pléna na rozdíl od § 65 odst. 1 ZPČR neshledala aktivní legitimaci navrhovatele pro nesplnění čl. 95 odst. 2 Ústavy ve spojení s § 64 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, není tento závěr správný. To vyplývá z provázanosti napadených odstavců 1 a 5 § 65 ZPČR, neboť odstavec 1 upravuje právo policie odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení a odstavec 5 tyto vzorky následně zpracovávat, uchovávat a následně případně i likvidovat, přičemž dotčené osobě, která byla předvolána k odběru vzorku a která se odmítá k němu dostavit, nepochybně jde nejen o vlastní odběr takového vzorku, ale zejména o další nakládání s ním, a to včetně jeho uchovávání. Proto jejich rozdělení z hlediska aktivní legitimace a podrobení přezkumu pouze odstavce 1 § 65 ZPČR není přesvědčivé, což vyplývá i z odůvodnění nálezu v bodech 43 až 46, zvláště když se naplnění aktivní legitimace u § 65 odst. 1 ZPČR dovozuje zejména z toho, že k zásahu na základě předvolání "by došlo bezprostředně a neodvratně poté, kdy by žalobce přistoupil na policejní výzvu, k odběru vzorku by se dostavil a odběr by podstoupil. Zásahová žaloba je nástrojem obrany žalobce proti jím tvrzenému zásahu do jeho práv, a má-li městský soud o ní rozhodnout, neobejde se bez použití napadeného ustanovení zákona, o jehož ústavnosti má však pochyby, k jejichž odstranění proto podal návrh k Ústavnímu soudu. Posoudil-li by pak Ústavní soud napadené ustanovení jako protiústavní, bylo by třeba hledět i na předvolání žalobce policií k odběru jako na nezákonný zásah. Předvolání totiž implikuje další postup policie a zakládá aktivní legitimaci navrhovatele jen spolu s ním jako jeho neoddělitelná součást, neboť bez výzvy dostavit se k odběru odběr provést nelze" (viz bod 42 nálezu). Jestliže "předvolání" implikuje další postup policie při odběru, nepochybně implikuje i další postup policie při zpracovávání, uchovávání a případně i následné likvidaci, a proto jde podle mého názoru o součást zásahu. Rozhodně nejde "o situaci hypotetickou, která nastat může, ale nemusí", jak se uvádí v bodě 45 nálezu. Správnost tohoto mého názoru potvrzuje i skutečnost, že většina pléna se v nálezu fakticky ustanovením § 65 odst. 5 ZPČR v souvislosti s § 65 odst. 1 ZPČR opakovaně zabývala (srov. zejména body 63 a 64 části VIII. b), dále body 66 až 70, 75 a 76, 81, 89 až 91 - zpracovávání, shromažďování a odebírání a zpracování vzorků DNA), neboť z hlediska výkladu uvedené problematiky je v podstatě ani nelze oddělit, a dokonce v závěru uvádí poměrně rozsáhlé obiter dictum, ve kterém hned na počátku zdůraznila, že "hlavním problémem současného stavu právní úpravy je nedostatečná seznatelnost (rozsahu) omezení základních práv, k nimž odběrem biologických vzorků DNA dochází", přičemž podle judikatury ESLP "musí zásah do práva na soukromí respektovat kritérium nezbytnosti s dostatečnými zárukami pro jednotlivce proti riziku zneužití a svévole, jejichž parametry musí být stanoveny zákonem", a že "je-li úprava nakládání s genetickými informacemi v kontextu kriminalistických potřeb svěřená pouze internímu pokynu policie, je nedostupná veřejnosti (srov. rozsudek ESLP Rotaru proti Rumunsku) a nedovoluje jednotlivci, aby požadavkům vyplývajícím z této úpravy mohl přizpůsobit své chování", čímž většina pléna dokonce naznačuje, že při shledání aktivní legitimace ve vztahu k § 65 odst. 5 ZPČR by mohlo dokonce v úvahu přicházet zrušení této napadené zákonné úpravy. Plénum v této souvislosti rovněž poukazuje na to, že uvedený stav neodpovídá doporučení č. R (92) 1 Výboru ministrů členským státům Rady Evropy a že již od roku 2010 byl připravován odpovídající zákon, kterým by byly - mimo jiné - splněny rovněž mezinárodní závazky České republiky (viz body 105 až 106).
Ze všech těchto důvodů měl podle mého názoru Ústavní soud shledat aktivní legitimaci i ve vztahu k § 65 odst. 5 ZPČR a toto ustanovení podrobit stejně jako § 65 odst. 1 věcnému přezkumu.
4. Odlišné stanovisko soudce Vojtěcha Šimíčka
Uplatňuji vůči části výroku i odůvodnění nálezu podle ustanovení § 14 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odlišné stanovisko, jelikož mám za to, že návrhu mělo být vyhověno a ustanovení § 65 odst. 1 ve slovech "a odebírat biologické vzorky umožňující získání informací o genetickém vybavení" a odst. 5 zákona č. 273/2008 Sb., o Policii České republiky, (dále jen "ZPČR") měla být jako protiústavní pro jejich rozpor s čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zrušena.
K tomuto přesvědčení mne vedou především následující úvahy.
1. Koncepci plenárního nálezu především vytýkám, že podle mého názoru nedává žádný rozumný smysl od sebe oddělovat obě napadená zákonná ustanovení a u prvního z nich se jím meritorně zabývat, zatímco u druhého je dovozena chybějící aktivní legitimace navrhovatele. Napadené ustanovení § 65 ZPČR přitom zakotvuje právo policie (1.) odebírat vzorky (odstavec 1) a (2.) tyto vzorky následně uchovávat, a to v podstatě zcela dle vlastního uvážení (odstavec 5). Myslím si proto, že obě napadená ustanovení jsou navzájem natolik provázána, že jejich rozdělení a podrobení přezkumu pouze prvního z nich není přesvědčivé. Lapidárně vyjádřeno: obě ustanovení vytvářejí jakýsi "multiplikační efekt" a dotčenému jednotlivci nebude v konkrétním případě vadit pouze to, že je mu odebrán biologický vzorek, nýbrž neméně (a domnívám se dokonce, že především) i okolnost, že zákonem není postaveno najisto, jak dlouho může být tento vzorek uchováván a jak s ním bude nakládáno, resp. jakým způsobem bude využíván. Neinvazivní odběr biologického vzorku, který by byl hned namístě zničen, by totiž vadil asi málokomu (pominu-li samozřejmě nesmyslnost takovéhoto počínání). Jinak řečeno, pokud by odstavec 5 např. stanovil, že získané vzorky a informace z nich plynoucí budou zlikvidovány třeba do dvou týdnů poté, co bude trestní stíhání zastaveno nebo bude obviněný zproštěn obžaloby, možná by mu samotný odběr ani tolik nevadil.
2. Pokud proto "procesní podvozek", na základě kterého městský soud podal návrh k Ústavnímu soudu, spočívá na předvolání žalobce a žalobě podané proti tomuto zásahu, nedává smysl, abychom připustili aktivní legitimaci ohledně odběru vzorku, avšak nepřipustili ji ve vztahu k jejich následnému uchovávání. Zvolené řešení považuji za polovičaté, a buď se mělo plénum sjednotit na odmítnutí celého návrhu pro chybějící aktivní legitimaci, anebo na meritorním přezkumu obou zákonných ustanovení.
3. Podotýkám ovšem, že případné odmítnutí celého návrhu pro chybějící aktivní legitimaci bych považoval za formalismus ze strany Ústavního soudu. Žalobci (stíhanému za hospodářský delikt), bychom totiž nepřímo vzkázali: chceš-li se dostat k Ústavnímu soudu, musíš si nechat nejprve uložit pokutu, anebo dokonce si nechat odebrat vzorky násilím a pak teprve se můžeme podaným návrhem případně věcně zabývat (na základě žaloby podané proti rozhodnutí o pokutě anebo proti nezákonnému zásahu spočívajícímu v odběru biologických vzorků). Bezprostřednost použití obou napadených zákonných ustanovení bych proto odůvodnil tím způsobem, že je prakticky jisté, že k jejich aplikaci a k případnému zásahu do právní sféry žalobce v důsledku rozhodnutí městského soudu dojde, a není proto dán důvod odmítnout návrh městského soudu pro chybějící aktivní legitimaci.
4. V tomto kontextu považuji také za podstatné, aby Ústavní soud tyto případy incidenční kontroly norem, kdy návrh podává obecný soud, vnímal jako způsob dialogu, kdy by měl primárně usilovat o hledání způsobů, jak zodpovědět otázky předkládané obecnými soudy, namísto lpění na často formalistických důvodech, pro které tak nemůže učinit. Tento případ je navíc značně specifický tím, že rozhodnutí Ústavního soudu přichází po čtyřech letech od podání návrhu a již tato okolnost by měla via facti posílit snahu o meritorní řešení namísto řešení procesního.
5. Mám za to, že nelogičnost argumentace pléna se velmi zřetelně ukazuje především v bodech 88 a 89. Ve vztahu k tvrzenému porušení práva na informační sebeurčení se zde totiž v podstatě uvádí, že samotný odběr vzorků ještě toto právo příliš nezasahuje (dotýká se jej "jen okrajově") a s tímto právem "je daleko více spojen § 65 odst. 5 ZPČR", nicméně toto ustanovení Ústavní soud již z přezkumu vyloučil. Ústavní soud tak sám pro sebe (a zcela zbytečně) vytvořil argumentační past: na jedné straně totiž sice připustil, že jedno z obou na sebe bezprostředně navazujících ustanovení pro konstatování porušení základního práva ještě nestačí, a v případě druhého by to již zřejmě stálo za úvahu, avšak tuto úvahu vůbec neprovedl pro údajné nesplnění podmínky řízení. Právě aby tato "argumentační past" nevznikla, bylo proto nezbytné, aby Ústavní soud věcně přezkoumal obě napadená zákonná ustanovení. To však bohužel neučinil a již z tohoto důvodu jsou učiněné závěry nepřesvědčivé a nekonzistentní.
6. Protiústavnost napadených zákonných ustanovení spatřuji především v nepřiměřeném porušení zmíněného práva na informační sebeurčení a v tomto ohledu se ztotožňuji s argumentací obsaženou jak v návrhu městského soudu (srov. body 4-13), tak také ve vyjádření Úřadu pro ochranu osobních údajů (srov. body 31-35) a pro stručnost na ni odkazuji.
7. Hlavní problém spatřuji v tom, že to, co má být upraveno přímo v zákoně, je obsaženo pouze v interním pokynu policejního prezidenta, navíc veřejně nedostupném (bod 76). Jsem totiž přesvědčen, že v podmínkách právního státu musí být všechna opatření způsobilá zasáhnout do základních práv (a v tomto případě o této způsobilosti nemám sebemenší pochybnost) upravena přímo v zákoně a podústavní úprava (či dokonce interní organizační pravidla, která vůbec nepředstavují právní regulaci) tuto zákonnou úpravu nemohou nahrazovat.
8. Způsoby odebírání, využívání, uchovávání a následné likvidace biologických vzorků musí být upraveny přímo zákonem a musí podléhat odpovídající kontrole tak, aby nemohlo docházet ke zneužívání těchto informací, což by samozřejmě představovalo závažný zásah do soukromí a integrity dotčených jednotlivců.
9. Zejména nesouhlasím s argumentací pléna obsaženou v bodech 83 a 84, kterou lze číst i jako jakýsi blanketní souhlas Ústavního soudu s jakýmikoliv neinvazivními úkony policie, bude-li to v zájmu boje s kriminalitou. Samozřejmě nepopírám, že stát musí mít k dispozici efektivní prostředky k potírání kriminality, nicméně tyto musí být vymezeny zákonem a musí být zcela konkrétní a přiměřené tak, aby v maximální možné míře respektovaly základní práva dotčených jednotlivců a byla minimalizována rizika jejich zneužití.
10. Ústavní soud měl proto obě napadená zákonná ustanovení jako protiústavní zrušit s přiměřeným odkladem vykonatelnosti tak, aby zákonodárci vytvořil dostatečný časový prostor pro přípravu zákonné úpravy nové, která by dokázala odpovídajícím způsobem skloubit oba v kolizi stojící zájmy: (1.) zájem na vyloučení libovůle ze strany policie a stanovení jasných zákonných pravidel pro činnost policie na straně jedné a (2.) zájem na efektivním vyšetřování trestné činnosti na straně druhé.
11. Velmi příznačný je v tomto ohledu závěr odůvodnění nálezu, označený jako "Obiter dictum", kde Ústavní soud kriticky přiznává, že napadená zákonná úprava není uspokojivá, pro dotčené jednotlivce není předvídatelná a neumožňuje jim přizpůsobit své chování požadavkům plynoucím z úpravy obsažené pouze v interním pokynu. Plénum v této souvislosti poukazuje rovněž na okolnost, že již od roku 2010 byl připravován odpovídající zákon, kterým by byly - mimo jiné - splněny rovněž mezinárodní závazky České republiky.
12. Za této situace ovšem skutečně nerozumím, z jakého důvodu plénum nepřistoupilo ke zrušení napadené zákonné úpravy. Jak jsem totiž uvedl již dříve, zmíněné obavy z dopadů na mezinárodní spolupráci (bod 106) mohly být vyřešeny odpovídajícím odkladem vykonatelnosti derogačního nálezu. Ostatně i samotný městský soud uvedl, že protiústavnost je v tomto případě dána primárně nikoliv tím, co zákon upravuje, nýbrž tím, co vše v něm chybí. Derogace napadených zákonných ustanovení tak mohla vést k provedení nezbytné revize právní úpravy odebírání, uchovávání a likvidace vzorků DNA.
13. Je mi velmi líto, že tuto možnost Ústavní soud nyní promarnil.