1/1953 Sb. · 329 paragrafů
(1) Lze-li očekávat, že návrh na obnovu podaný ve prospěch obviněného bude úspěšný, odloží prokurátor výkon trestu smrti až do rozhodnutí o návrhu na obnovu. Z téhož důvodu může prokurátor na tutéž dobu odložit nebo přerušit také výkon jiných trestů.
(2) Vykonává-li se na obviněném trest odnětí svobody uložený mu zrušeným rozsudkem, rozhodne soud po právní moci usnesení povolujícího obnovu neprodleně o vazbě obviněného.
(1) Jestliže prokurátor po povolení obnovy vezme žalobu zpět, dříve než bylo zahájeno hlavní líčení, vrací se věc do stavu vyšetřování. Jinak se koná nové hlavní líčení na podkladě původní žaloby. Za souhlasu prokurátora a obviněného lze konat hlavní líčení ihned po vyhlášení usnesení povolujícího obnovu, vzdaly-li se oprávněné osoby výslovně stížnosti proti tomuto usnesení.
(2) Byla-li obnova povolena toliko ve prospěch obviněného, nemůže mu být novým rozsudkem uložen trest přísnější, než jaký mu byl uložen v původním řízení.
(3) Byla-li obnova povolena ve prospěch obviněného, doba od právní moci prvého rozsudku do právní moci usnesení povolujícího obnovu se do promlčecí doby nezapočítává.
(4) Byla-li povolena obnova ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení dalšího řízení a trestní stíhání nelze zastavit proto, že obviněný zemřel.
Pokud z jednotlivých ustanovení této hlavy nevyplývá jinak, užije se pro jednotlivé zvláštní způsoby řízení též ostatních ustanovení tohoto zákona.
Podá-li generální prokurátor žalobu u nejvyššího soudu nebo projednává-li nejvyšší soud věc, která byla podle § 21a odst. 2 odňata před skončením hlavního líčení soudu jinému, koná nejvyšší soud ve věci řízení podle ustanovení upravujících řízení před krajským soudem v první stolici.
(1) Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, postoupí příslušný prokurátor nebo, na jeho návrh, příslušný soud věc tomu prokurátoru nebo soudu, v jehož obvodu je bydliště mladistvého nebo u něhož je z jiných důvodů konání trestního řízení se zřetelem na zájem mladistvého nejúčelnější.
(2) Proti mladistvému a osobě starší než osmnáct let se koná společné řízení jen tehdy, jsou-li pro to důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i v tomto společném řízení ustanovení §§ 228 až 236.
(3) Ustanovení odstavce 1 se neužije v oboru vojenského soudnictví.
(1) V řízení nutno co nejdůkladněji zjistit též všechny skutečnosti důležité pro posouzení, zda má být nařízena ochranná výchova mladistvého.
(2) O trestním stíhání mladistvého musí být vyrozuměn orgán veřejné péče o mládež.
Vazba mladistvého je přípustná jen tehdy, jestliže účelu vazby nelze dosáhnout jinak.
Prokurátor může zastavit trestní stíhání i tehdy, je-li tu některý z důvodů, pro které by soud mohl upustit od potrestání mladistvého.
(1) V přípravném řízení musí mladistvý mít obhájce, uzná-li to prokurátor za nutné; je-li mladistvý ve vazbě, musí však mít obhájce vždy (§ 45).
(2) Kromě případů, kdy musí mít obhájce každý obviněný, musí mladistvý mít obhájce vždy při hlavním líčení a v odvolacím řízení.
(1) Žaloba podaná u lidového soudu se doručí také orgánu veřejné péče o mládež.
(2) K hlavnímu a odvolacímu líčení a k veřejnému zasedání předvolá předseda senátu také zákonného zástupce mladistvého nebo toho, kdo bdí nad mladistvým. Nedostaví-li se taková osoba bez dodatečné omluvy, může být předvedena; na to a na jiné následky nedostavení (§§ 73 a 75) musí být v předvolání upozorněna.
(3) O hlavním a odvolacím líčení a o veřejném zasedání vyrozumí předseda senátu též orgán veřejné péče o mládež.
(4) Ustanovení odstavců 1 až 3 se neužije v oboru vojenského soudnictví.
Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání smí soud vyloučit veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého.
(1) Při hlavním a odvolacím líčení a veřejném zasedání má též zástupce orgánu veřejné péče o mládež právo činit návrhy a dávat vyslýchaným osobám otázky. Slovo k závěrečným řečem mu přísluší až po mladistvém. Těchto ustanovení se neužije v oboru vojenského soudnictví.
(2) Předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního nebo odvolacího líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě. Po návratu mladistvého do jednací síně mu předseda senátu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit.
(1) O nařízení ochranné výchovy mladistvého může soud na návrh prokurátora rozhodnout též mimo hlavní a odvolací líčení, a to ve veřejném zasedání.
(2) O upuštění od ochranné výchovy rozhodne soud na návrh prokurátora ve veřejném zasedání. Návrh na upuštění od ochranné výchovy po výkonu trestu odnětí svobody učiní prokurátor, v jehož obvodu se vykonává trest.
(3) O propuštění z ochranné výchovy rozhodne ve veřejném zasedání soud, v jehož obvodu se vykonává ochranná výchova, a to na návrh prokurátora, výchovného ústavu nebo zákonného zástupce mladistvého.
(4) Proti rozhodnutím podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, která má odkladný účinek.
(1) Odvolání ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán veřejné péče o mládež; lhůta k podání odvolání mu počíná týmž dnem jako mladistvému.
(2) Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzný v pokolení přímém, osvojitel a manžel a proti vůli mladistvého též orgán veřejné péče o mládež; lhůta k podání stížnosti jim počíná týmž dnem jako mladistvému.
Ustanovení tohoto oddílu se neužije,
a) jestliže se koná trestní řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršeným osmnáctým rokem, jednak po něm, a zákon na trestný čin spáchaný po dovršeném osmnáctém roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo
b) nedošlo-li k trestnímu stíhání před dovršeným devatenáctým rokem obviněného.
Nemůže-li být osoba, na kterou byla podána žaloba, postavena před soud, protože se vyhýbá trestnímu stíhání pobytem v cizině nebo ukrýváním, koná soud na návrh prokurátora řízení proti uprchlému; návrh lze učinit zároveň s podáním žaloby.
V řízení proti uprchlému musí obviněný mít obhájce (§ 45).
Všechny písemnosti určené pro obviněného se doručí jen obhájci. Předvolání k hlavnímu a odvolacímu líčení se kromě toho zpravidla uveřejní vhodným způsobem.
Obhájce ustanovený obviněnému má stejná práva jako obviněný.
(1) Okresní prokurátor, jemuž ministerstvo spravedlnosti zaslalo žádost cizího státu za vydání obviněného nebo který se dověděl o trestném činu, pro který by cizí stát mohl žádat za vydání obviněného, zahájí předběžné šetření. Účelem předběžného šetření je zjistit, zda tu jsou podmínky pro vydání.
(2) V řízení o vydání do ciziny musí obviněný mít obhájce (§ 45).
(3) Prokurátor vyslechne obviněného o obsahu žádosti za vydání. Jestliže obviněný uvádí okolnosti vyvracející podezření a nabízí o nich důkazy, které mohou být bez průtahu provedeny, vztahuje se předběžné šetření i na ně.
(1) Po skončení předběžného šetření se lidový soud na návrh prokurátora v neveřejném zasedání usnese, zda pokládá vydání obviněného za přípustné, a předloží věc krajskému soudu.
(2) Krajský soud rozhodne, zda je vydání přípustné, a předloží věc ministerstvu spravedlnosti.
(3) Má-li ministr spravedlnosti pochybnosti o správnosti rozhodnutí krajského soudu, může věc předložit nejvyššímu soudu k přezkoumání tohoto rozhodnutí.
(1) Vydání povoluje ministr spravedlnosti.
(2) Ministr spravedlnosti může povolit vydání jen tehdy, jestliže krajský soud, nebo jde-li o případ uvedený v § 243 odst. 3, nejvyšší soud rozhodl, že vydání je přípustné.
(3) Povolené vydání vykoná okresní prokurátor.
(1) Bylo-li rozhodnuto, že vydání je přípustné, vydá předseda senátu na návrh prokurátora příkaz k zatčení obviněného; příkaz k zatčení vydá předseda senátu i před rozhodnutím, že vydání je přípustné, navrhne-li to prokurátor proto, že je to nutné k zamezení útěku obviněného.
(2) Předseda senátu obviněného ihned z vazby propustí, rozhodne-li nejvyšší soud, že vydání není přípustné, nebo nařídí-li to ministr spravedlnosti.
Žádá-li stát, jemuž byl obviněný vydán, aby ho mohl stíhat pro jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno, nebo aby na obviněném mohl být vykonán trest uložený pro jiný trestný čin, než pro který bylo vydání povoleno, užije se přiměřeně ustanovení §§ 242 až 244.
(1) Ministr národní bezpečnosti v dohodě s ministrem vnitra, spravedlnosti a národní obrany může vyhlásit stanné právo, když se v míře zvláště nebezpečné rozmáhá některý z těchto trestných činů: sabotáž (§§ 84 a 85 tr. zák.), ublížení ústavnímu činiteli na zdraví (§§ 105 a 106 tr. zák.), násilí na ústavním činiteli (§ 108 tr. zák.), nedovolené ozbrojování (§§ 120 a 121 tr. zák.), ohrožení zásobování (§ 134 tr. zák.), násilí na veřejných sborech (§ 154 tr. zák.), násilí na veřejném činiteli (§ 177 tr. zák.), obecné ohrožení podle §§ 190 a 191 tr. zák., vražda (§ 216 tr. zák.), loupež (§ 232 tr. zák.), zběhnutí (§§ 273 a 274 tr. zák.), vzpoura (§ 276 tr. zák.) nebo násilí proti obyvatelstvu (§ 299 tr. zák.). Je-li třeba zabránit jen určitému způsobu páchání těchto trestných činů, omezí se stanné právo jen na tyto případy.
(2) Stanné právo se omezí na území nebo na útvary ozbrojených sborů, pro které je ho třeba.
(3) Stanné právo se vyhlásí ve všech obcích a u všech útvarů, pro které je nařízeno, a to takovým způsobem, aby vešlo co nejdříve v obecnou známost. Ve vyhlášce se uvedou trestné činy, kterých se stanné právo týká, a území a útvary, na které se vztahuje. Připojí se pohrůžka, že každý, kdo po vyhlášení spáchá takový trestný čin, bude souzen ve stanném řízení a potrestán smrtí.
(1) Kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí. Byla-li výkonem trestu smrti na jednom nebo několika odsouzených dána výstraha dostačující pro obnovení pořádku, může soud pro závažné polehčující okolnosti místo trestu smrti uložit trest odnětí svobody na doživotí nebo na patnáct až pětadvacet let.
(2) Dopustí-li se po vyhlášení stanného práva trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, mladistvý, bude potrestán odnětím svobody na pět až dvacet let; snížení tohoto trestu je vyloučeno.
(1) Ve stanném řízení se projednají jen ty trestné činy, pro které bylo stanné právo vyhlášeno, a to jen pokud byly spáchány po vyhlášení stanného práva a na území nebo příslušníkem útvarů, pro které bylo vyhlášeno.
(2) Stanné řízení nelze konat proti osobě, která nebyla přistižena při činu samém nebo kterou nelze bez průtahů usvědčit anebo která je těžce nemocná nebo těhotná; v takovém případě se koná řízení podle obecných předpisů.
(1) Stanné řízení se zahájí na návrh okresního prokurátora. Tento návrh nahrazuje žalobu.
(2) Ve stanném řízení musí obviněný mít obhájce (§ 45).
(1) Celé řízení se od počátku do konce koná před lidovým soudem po způsobu hlavního líčení a musí být skončeno nejpozději do dvaasedmdesáti hodin od té doby, kdy byl obviněný postaven před soud.
(2) Koná-li se společné řízení proti několika obviněným, nesmí se řízení proti jednomu z obviněných zdržovat pátráním po ostatních.
(1) Soud může obviněného uznat vinným jen tehdy, jestliže pro to hlasují všichni členové senátu. Nebude-li obviněný uznán vinným nebo není-li možno řízení skončit do dvaasedmdesáti hodin od té doby, kdy byl obviněný postaven před soud, postoupí soud věc příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů.
(2) Proti rozsudku není odvolání.
(1) Pomine-li důvod, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, ministr národní bezpečnosti v dohodě s ministrem vnitra, spravedlnosti a národní obrany stanné právo zruší a veřejně to vyhlásí.
(2) Všechny věci, ve kterých v době, kdy se soud dověděl, že bylo stanné právo zrušeno, ještě nebyl vyhlášen rozsudek, jakož i ty, v nichž trest smrti ještě nebyl vykonán, postoupí soud příslušnému prokurátoru k řízení podle obecných předpisů. Nevykonaný rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, pozbývá platnosti.
(1) Ustanovení o polním řízení lze užít jen v oboru vojenského soudnictví.
(2) Počátek a konec doby, v níž se užije ustanovení o polním řízení, stanoví
a) vláda se souhlasem presidenta republiky, nebo
b) za zvýšeného ohrožení vlasti ministr národní obrany.
(3) Není-li polní řízení omezeno jen na některá území nebo na některé útvary, užije se ustanovení o polním řízení pro celý obor vojenského soudnictví.
V polním řízení lze kázeňsky vyřídit trestné činy uvedené v hlavě druhé až deváté zvláštní části trestního zákona, na které zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta.
zrušen.
(1) Přípravné řízení o trestných činech osob, které byly dopadeny nebo v době, kdy trestný čin vyšel najevo, se zdržují v dosahu moci velitele, u něhož je zřízen polní soud, koná prokurátor činný u tohoto soudu. Je-li prokurátorů takto příslušných několik, koná přípravné řízení ten, který první učinil opatření směřující k stíhání obviněného.
(2) Nelze-li zjistit, který polní prokurátor je příslušný podle odstavce 1, koná přípravné řízení polní prokurátor, který se nejdříve dověděl o trestném činu. Zjistí-li se dodatečně, který polní prokurátor je příslušný podle odstavce 1, může se věc postoupit tomuto prokurátoru.
(3) Polní prokurátor, který koná přípravné řízení podle odstavce 1 nebo 2, může postoupit věc prokurátoru, v jehož dosahu nebo obvodu byl trestný čin spáchán nebo obviněný má pobyt, je-li to v zájmu urychlení řízení nebo z jiných důležitých důvodů vhodné.
(1) U nižšího polního soudu vykonává soudní moc vojenský soudce bez účasti soudců z lidu.
a) jde-li o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje dvě léta, nebo
b) jestliže jde o trestný čin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let, avšak nižší polní prokurátor navrhne, aby nebyl uložen trest odnětí svobody převyšující dvě léta; nepovažuje-li jediný soudce tento trest za dostačující, předloží věc senátu, který ve věci rozhodne.
(2) V případě uvedeném v odstavci 1 má jediný soudce práva a povinnosti senátu a předsedy senátu.
(3) V hlavním líčení před jediným soudcem může pravomoc nižšího polního prokurátora vykonávat kterýkoliv důstojník určený k tomu velitelem, u něhož je nižší polní soud zřízen.
V polním řízení může být obhájcem kterýkoliv důstojník.
K odvolacímu líčení předvolá předseda senátu obviněného jen tehdy, jestliže pokládá jeho osobní účast při odvolacím líčení za nutnou.
(1) Proti rozhodnutí polního prokurátora nebo polního soudu, pokud jsou činní v prostoru válečných operací, nejsou opravné prostředky přípustné. Na které prokurátory a soudy se toto ustanovení vztahuje, určí ministr národní obrany.
(2) Soud uvedený v odstavci 1 nemůže konat hlavní líčení v nepřítomnosti obviněného; rovněž nemůže konat řízení proti uprchlému.
(1) Je-li obviněný pravomocně odsouzen k trestu smrti, usnese se polní soud, který ve věci rozhodl s konečnou platností, zda doporučuje odsouzeného k milosti a jaký trest by byl přiměřený, kdyby se mu jí dostalo, a předloží věc veliteli, u něhož je zřízen vyšší polní soud.
(2) Velitel uvedený v odstavci 1 rozhodne, zda má být věc postoupena k rozhodnutí o udělení milosti či zda má být trest vykonán.
(3) Rozhodl-li ve věci s konečnou platností nižší polní soud, může velitel před rozhodnutím podle odstavce 2 předložit věc vyššímu polnímu soudu k přezkoumání podle obdoby ustanovení § 218. Ponechá-li vyšší polní soud rozsudek v platnosti, vrátí věc veliteli.
(4) Není-li v některém prostoru obklíčeném nepřítelem žádný vyšší polní soud, vykonává práva velitele uvedená v odstavcích 2 a 3 velitel v obklíčeném prostoru nejvyšší.