1/1953 Sb. · 329 paragrafů
(1) Je-li důvodné podezření, že v bytě nebo v jiné místnosti je věc důležitá pro trestní řízení nebo že se tam skrývá obviněný, může prokurátor vykonat domovní prohlídku.
(2) Je-li důvodné podezření, že někdo má u sebe věc důležitou pro trestní řízení, může prokurátor vykonat jeho osobní prohlídku.
Věc důležitou pro trestní řízení může prokurátor vzít do úschovy. Kdo má takovou věc u sebe, je povinen ji na vyzvání vydat prokurátoru. Nebude-li vyzvání k vydání věci vyhověno, může být věc odňata.
Je-li k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení nutno zjistit obsah nedoručených telegramů, dopisů nebo jiných zásilek, které pravděpodobně pocházejí od obviněného nebo jsou pro něho určeny, nařídí prokurátor, aby mu je podnik provádějící jejich dopravu vydal; prokurátor to však může nařídit jen tehdy, jestliže tu je některý z důvodů vazby (§ 96).
(1) Prokurátor koná vyšetřování zpravidla osobně; je oprávněn žádat od každého úřadu a veřejného orgánu vysvětlení a zprávy.
(2) Prokurátor je oprávněn při vyšetřování nařídit orgánům povolaným k vyhledávání, aby vykonaly jednotlivé vyšetřovací úkony. Tyto orgány mají vykonat i další vyšetřovací úkony, jejichž nutnost vyplynula z úkonu, o nějž byly požádány.
(1) Je-li podezření z trestného činu proti obviněnému dostatečně odůvodněno, podá na něj prokurátor zpravidla žalobu, a to u soudu, u něhož je činný.
(2) Vezme-li prokurátor před zahájením hlavního líčení žalobu zpět, vrací se věc do stavu vyšetřování.
Žaloba musí obsahovat:
a) označení prokurátora a den sepsání žaloby,
b) jméno a příjmení obviněného, den a místo jeho narození, jeho zaměstnání a bydliště,
c) označení trestného činu s uvedením všech jeho zákonných znaků, místa, času a jiných okolností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným,
d) označení důkazů, jejichž provedení při hlavním líčení se navrhuje,
e) podstatné důvody podezření.
(1) Je-li toho třeba, navrhne prokurátor soudu, u něhož je činný, aby nařídil ochranné léčení nebo ochrannou výchovu anebo vyslovil zabrání.
(2) Návrh uvedený v odstavci 1 může prokurátor učinit též v žalobě.
(1) Prokurátor přeruší trestní stíhání,
a) nelze-li pro nepřítomnost obviněného věc náležitě objasnit,
b) jestliže obviněného nelze pro těžkou chorobu postavit před soud a nelze konat hlavní líčení v jeho nepřítomnosti (§ 145 odst. 2),
c) není-li obviněný pro duševní poruchu, která nastala až po spáchání trestného činu, schopen chápat smysl trestního řízení, nebo
d) nemohl-li být pachatel zjištěn.
(2) Před přerušením trestního stíhání učiní prokurátor vše, co je nutné k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení.
(3) Pomine-li důvod přerušení, prokurátor v trestním stíhání pokračuje.
(1) Prokurátor zastaví trestní stíhání,
a) je-li nepochybné, že skutek obviněného není trestným činem,
b) je-li nepochybné, že trestný čin nespáchal obviněný,
c) není-li podezření z trestného činu dostatečně odůvodněno,
d) je-li nepochybné, že trestnost činu zanikla,
e) je-li nepochybné, že obviněný není trestně odpovědný,
f) nelze-li obviněného stíhat, zejména proto, že president republiky nařídil, aby se v trestním řízení nepokračovalo,
g) jestliže dřívější trestní stíhání obviněného pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem nebo bylo soudem zastaveno a nebyla povolena obnova, nebo,
h) jestliže obviněný zemřel.
(2) Prokurátor může zastavit trestní stíhání,
a) jde-li o čin, jehož nebezpečnost pro společnost je nepatrná,
b) jestliže jde o trestný čin vojenský, který lze vyřídit kázeňsky, a prokurátor pokládá kázeňské vyřízení za dostačující,
c) je-li trest, k němuž může stíhání vést, zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný trestný čin byl obviněnému již uložen nebo ho podle očekávání postihne,
d) byl-li obviněný pro týž skutek dostatečně potrestán národním výborem nebo kázeňsky anebo cizozemským soudem nebo úřadem, nebo
e) je-li obviněný vydán do ciziny nebo vyhoštěn.
(3) Pomine-li důvod zastavení nebo objeví-li se dodatečně, že tu takový důvod není, prokurátor v trestním stíhání pokračuje.
Shledá-li prokurátor, že není příslušný, postoupí věc příslušnému prokurátoru; je však povinen před postoupením věci učinit vše, co je k zabezpečení úspěšného provedení trestního řízení neodkladně nutné.
(1) Řízení o žádosti za milost před podáním žaloby koná prokurátor, který ve věci koná nebo by byl příslušný konat přípravné řízení.
(2) Shledá-li prokurátor, že žádost za milost není důvodná, zamítne ji; jinak ji předloží se svým návrhem nadřízenému prokurátoru. Nezamítne-li žádost ani tento prokurátor, předloží ji se svým návrhem generální prokuratuře.
(3) Nařídí-li to president republiky nebo generální prokurátor, nesmí být žádost zamítnuta, nýbrž musí být s návrhem předložena. Nařídí-li to v takovém případě president republiky nebo generální prokurátor, trestní řízení se zatím nezahájí nebo se v zahájeném trestním řízení zatím nepokračuje.
Jestliže se obviněný, který byl řádně předvolán, nedostaví bez dostatečné omluvy, může být předveden; na to a na jiné následky nedostavení (§§ 73 a 75) musí být v předvolání upozorněn. Je-li to k úspěšnému provedení trestního řízení nutné, může být obviněný předveden i bez předchozího předvolání.
Na počátku výslechu označí prokurátor obviněnému trestný čin, ze kterého je obviněn. Vyzve ho, aby se k obvinění podrobně vyjádřil, zejména aby souvisle vylíčil skutečnosti, které jsou předmětem obvinění, aby uvedl okolnosti, které zeslabují nebo vyvracejí podezření vůči němu, a aby nabídl důkazy o nich. Zároveň obviněného upozorní na polehčující okolnost doznání.
(1) Výslech se koná tak, aby podal pokud možno úplný a jasný obraz skutečností závažných pro trestní řízení. K výpovědi nebo k doznání nesmí být obviněný žádným způsobem donucován.
(2) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve prokurátor obviněného, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána.
(3) Je-li třeba zjistit pravost rukopisu obviněného, může ho prokurátor vyzvat, aby napsal potřebný počet slov. K tomu však nesmí být obviněný žádným způsobem donucován.
(4) Obviněný je povinen strpět úkony potřebné k zjištění jeho totožnosti.
(1) Jestliže se výpověď obviněného odchyluje v podstatných bodech od výpovědi svědka nebo spoluobviněného a rozpor nelze vysvětlit jinak, může být obviněný postaven těmto osobám tváří v tvář.
(2) Osoba oprávněná odepřít vypovídat jako svědek podle § 111 odst. 1 nesmí být proti své vůli postavena obviněnému tváří v tvář ani tehdy, když neodepřela vypovídat, ledaže by o to požádal sám obviněný.
(1) Je-li obviněný podezřelý z trestného činu, na který zákon stanoví trest smrti, trest odnětí svobody na doživotí nebo trest dočasného odnětí svobody, jehož dolní hranice činí nejméně deset let, musí být vzat do vazby.
(2) Obviněný může být vzat do vazby též, jsou-li tu skutečnosti, které odůvodňují obavu,
a) že uprchne, zejména proto, že nelze ihned zjistit jeho totožnost nebo bydliště, nebo pro vysoký trest, který ho podle očekávání postihne,
b) že bude působit na svědky nebo spoluobviněné anebo že bude jinak mařit objasnění skutečností závažných pro trestní řízení, nebo
c) že se znovu dopustí trestného činu, který spáchal, nebo že dokoná trestný čin, o který se pokusil, anebo že vykoná trestný čin, kterým vyhrožoval.
(1) Příkaz k zatčení vydá písemně předseda senátu na návrh prokurátora.
(2) V příkazech k zatčení se označí trestný čin, z něhož je obviněný podezřelý, a důvod zatčení.
(3) Zatčení provede na základě příkazu k zatčení orgán povolaný k vyhledávání. Příkaz k zatčení budiž doručen obviněnému při zatčení, a není-li to možné, nejdéle do osmačtyřiceti hodin po něm.
(4) Příkaz k zatčení předseda senátu odvolá, jakmile důvod k němu pomine.
Orgán povolaný k vyhledávání smí provést zatčení i bez příkazu předsedy senátu, byl-li obviněný přistižen při činu samém. Obviněný je přistižen při činu samém i tehdy, byl-li ihned po činu jako podezřelý pronásledován nebo postižen za okolností, které ukazují na jeho účast při činu, zejména s věcmi, kterými byl trestný čin spáchán nebo které z něho pocházejí.
(1) Jestliže je nebezpečí v prodlení a je tu některý z důvodů vazby, smí orgán povolaný k vyhledávání zadržet obviněného za účelem jeho odevzdání prokurátoru.
(2) Osobu přistiženou při činu samém smí kdokoli zadržet, je-li toho nezbytně třeba k zjištění totožnosti, k zamezení útěku nebo k zabezpečení důkazů. Je však povinen odevzdat ji ihned nejbližšímu okresnímu prokurátoru nebo orgánu povolanému k vyhledávání, a není-li to možné, učinit o tom ihned oznámení prokurátoru nebo orgánu povolanému k vyhledávání.
(1) Osoba zatčená podle § 97 musí být orgánem povolaným k vyhledávání ihned vyslechnuta a nejdéle do osmačtyřiceti hodin odevzdána prokurátoru.
(2) Osoba zatčená podle § 98 nebo zadržená (§ 99) musí být orgánem povolaným k vyhledávání ihned vyslechnuta a nejdéle do osmačtyřiceti hodin
a) propuštěna, nebo
b) je-li tu některý z důvodů vazby, odevzdána prokurátoru.
(3) Příslušník ozbrojeného sboru v činné službě může být v případech uvedených v odstavcích 1 a 2 odevzdán též představenému.
(1) O vazbě osoby odevzdané podle § 99 odst. 2 nebo podle podle § 100 rozhodne prokurátor (představený) ihned, a to pokud možno po jejím výslechu. Shledá-li, že některý z důvodů vazby trvá, rozhodne, že se obviněný ve vazbě ponechá; jinak jej propustí na svobodu.
(2) Mimo případ uvedený v odstavci 1 může prokurátor vzít obviněného do vazby, vyjde-li za jeho výslechu najevo, že tu je některý z důvodů vazby. Totéž může učinit představený, je-li obviněný příslušníkem ozbrojeného sboru v činné službě.
Nevezme-li prokurátor (představený) obviněného do vazby, ač je tu některý z důvodů vazby uvedených v § 96 odst. 2, nebo propustí-li v takovém případě obviněného z vazby, může mu uložit omezení stran místa pobytu nebo povinnost neprodleně prokurátoru oznámit změnu pobytu.
Přestože je tu některý z důvodů vazby uvedených v § 96 odst. 2, upustí prokurátor za branné pohotovosti státu od vazby obviněného, který byl povolán k vojenské činné službě, k zvláštní službě nebo k osobním úkonům pro potřeby branné moci, jde-li o podezření z trestného činu, na který zákon stanoví trest odnětí svobody, jehož horní hranice nepřevyšuje pět let.
Pomine-li důvod vazby, propustí prokurátor (představený) obviněného ihned na svobodu.
Proti rozhodnutí prokurátora o vazbě je přípustná stížnost, která nemá odkladný účinek.
Zdržuje-li se obviněný v cizině, požádá předseda senátu podle předpisů, vydaných o tom ministrem spravedlnosti, na návrh prokurátora o vydání obviněného, po případě o jeho prozatímní zatčení.
Všechny orgány činné v trestním řízení jsou povinny působit k tomu, aby byla vazba pokud možno nejvíce zkrácena.
Každý je povinen na předvolání se dostavit a vypovídat jako svědek.
Jestliže se svědek, který byl řádně předvolán, nedostaví bez dostatečné omluvy, může být předveden. Na to a na jiné následky nedostavení (§§ 73 a 75) musí být v předvolání upozorněn.
Veřejný činitel nesmí být vyslýchán jako svědek o tom, o čem se dověděl při výkonu své pravomoci a co je povinen zachovávat v tajnosti, ledaže by byl této povinnosti svým nadřízeným orgánem zproštěn.
(1) Odepřít vypovídat jako svědek je oprávněn příbuzný obviněného v pokolení přímém, jeho osvojitel, osvojenec, manžel a sourozenec; je-li obviněných více, má taková osoba právo odepřít vypovídat stran jiných obviněných jen tehdy, nelze-li odloučit výpověď, která se jich týká.
(2) Svědek je též oprávněn odepřít vypovídat, pokud by
a) porušil státem výslovně uloženou nebo uznanou povinnost mlčenlivosti, ledaže by byl této povinnosti zproštěn příslušným orgánem nebo tím, v jehož zájmu tuto povinnost má, nebo
b) způsobil nebezpečí trestního stíhání sobě, svému příbuznému v pokolení přímém, osvojiteli, osvojenci, manželu nebo sourozenci anebo jiným osobám v poměru rodinném nebo obdobném, jejichž újmu by právem pociťoval jako těžkou újmu vlastní.
(3) Odepřít vypovídat jako svědek nemůže ten, kdo má povinnost podle § 165 odst. 2 tr. zák. oznámit trestný čin, jehož se svědecká výpověď má týkat.
(4) Kdo odpírá vypovídat jako svědek, je povinen na vyzvání prokurátora uvést důvod, pro který tak činí.
Před výslechem poučí prokurátor svědka o zákazu výslechu, o právu odepřít výpověď a o tom, že je povinen vypovědět plnou pravdu a nic nezamlčovat. Dále ho poučí o významu svědecké výpovědi s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.
(1) Prokurátor vyslechne svědka o jeho poměru k projednávané věci, k obviněnému, poškozenému a zúčastněné osobě a po případě též o jiných skutečnostech, významných pro zjištění jeho hodnověrnosti. Potom ho vyzve, aby souvisle vypovídal všechno, co a odkud o věci ví. Otázky, jimiž by se svědkovi předkládaly okolnosti, které se mají zjistit teprve z jeho výpovědi, nesmějí být svědkovi dávány.
(2) Má-li se výslechem zjistit totožnost nějaké osoby nebo věci, vyzve prokurátor svědka, aby ji popsal; teprve pak mu má být osoba nebo věc ukázána.
(3) Je-li třeba zjistit pravost rukopisu svědka, může ho prokurátor vyzvat, aby napsal potřebný počet slov.
(4) Nesouhlasí-li výpovědi svědků v závažných bodech, lze svědky postavit tváří v tvář.
(1) Svědek má nárok na náhradu nutných výdajů a ušlé odměny za práci (svědečné); nárok zaniká, neuplatní-li jej svědek nejpozději do tří dnů po svém výslechu, a jestliže k výslechu nedojde, do tří dnů po tom, kdy mu to bylo sděleno.
(2) Výši svědečného určí prokurátor nebo předseda senátu, který svědka předvolal.
(1) Je-li třeba znaleckého posudku, přibere prokurátor zpravidla dva znalce. Jednoho znalce stačí přibrat, jde-li o objasnění méně důležitých skutečností nebo je-li tu nebezpečí v prodlení.
(2) Místo přibrání znalce lze se spokojit s lékařským potvrzením, nejsou-li pochybnosti o jeho správnosti.
(1) Jako znalci se zpravidla přiberou osoby trvale ustanovené za znalce u soudu pro obor, o který jde (stálí přísežní znalci), a v oboru vojenského soudnictví příslušníci ozbrojených sborů v činné službě. Není-li jich nebo je-li nebezpečí v prodlení anebo vyžaduje-li případ zvláštní odborné znalosti, mohou být přibráni jiní znalci.
(2) Jako znalec je povinen být činný jen ten, kdo je ustanoven jako stálý přísežný znalec pro obor, jehož znalosti je k objasnění skutečností závažných pro trestní řízení třeba, a ten, kdo takový obor provozuje jako své povolání.
(1) Jako znalec nesmí být přibrán, kdo by byl ve věci vyloučen (§ 39).
(2) K ohledání a pitvě mrtvoly nelze přibrat jako znalce toho lékaře, který ošetřoval zemřelého přímo před smrtí.
Znalec musí být v předvolání upozorněn na následky nedostavení (§§ 73 a 75) a na povinnost bez odkladu oznámit skutečnosti, pro které by byl ve věci vyloučen nebo které mu jinak brání být ve věci činný jako znalec.
(1) Znalci se na jeho žádost poskytnou potřebná vysvětlení. Se souhlasem prokurátora smí znalec nahlédnout do spisů a být přítomen při výslechu obviněného a svědků.
(2) V složitějších případech může prokurátor znalci uložit, aby předložil posudek písemně.
(3) Je-li k podání posudku třeba krevní zkoušky nebo jiného podobného úkonu, je obviněný povinen strpět, aby znalec-lékař na něm takový úkon vykonal, pokud není spojen s nebezpečím pro zdraví obviněného. O této povinnosti musí být obviněný poučen s upozorněním na následky nevyhovění (§§ 73 a 75).
Před výslechem poučí prokurátor znalce o tom, že je povinen podat podle svých odborných znalostí nestranný posudek a zachovávat mlčenlivost o tom, co se jako znalec dověděl. Dále ho poučí o významu znaleckého posudku s hlediska obecného zájmu a o trestních následcích křivé výpovědi.