Zákon o trestním řízení soudním (trestní řád) - (úplné znění zákona, jak vyplývá z pozdějších zákonných změn a doplňků)

Předseda senátu dá opis obžaloby doručit (§ 196 odst. 1) též orgánu pověřenému péčí o mládež.

Vyžaduje-li to prospěch mladistvého, může příslušný soud postoupit věc soudu, v jehož obvodě mladistvý bydlí, nebo soudu, u něhož z jiných důvodů je konání trestního řízení se zřetelem na zájmy mladistvého nejúčelnější.

Společné řízení proti mladistvému a osobě starší než osmnáct let lze konat jen výjimečně, je-li to nutné pro všestranné a objektivní objasnění věci nebo jsou-li pro to jiné důležité důvody. Pokud jde o mladistvého, užije se i ve společném řízení ustanovení tohoto oddílu.

(1) Hlavní líčení nelze konat v nepřítomnosti mladistvého.

(2) O hlavním líčení a veřejném zasedání je třeba vyrozumět též orgán pověřený péčí o mládež. Prokurátor musí být i při veřejném zasedání vždy přítomen.

(3) Při hlavním líčení a veřejném zasedání proti mladistvému

a) soud vyloučí veřejnost také tehdy, jestliže je to na prospěch mladistvého,

b) předseda senátu může mladistvému přikázat, aby se při některé části hlavního líčení nebo veřejného zasedání vzdálil z jednací síně, je-li obava, že by tato část jednání mohla na jeho mravní vývoj působit nepříznivě; po návratu mladistvého do jednací síně mu sdělí podstatný obsah jednání konaného za jeho nepřítomnosti, aby se mohl k němu vyjádřit,

c) zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež má právo činit návrhy a dávat vyslýchaným otázky; slovo k závěrečné řeči mu přísluší po mladistvém.

(1) Opis rozsudku se doručí vždy též orgánu pověřenému péčí o mládež.

(2) Nebyl-li zástupce orgánu pověřeného péčí o mládež přítomen při vyhlašování usnesení, proti němuž je přípustná stížnost nebo jímž bylo trestní stíhání zastaveno nebo přerušeno anebo věc postoupena, doručí se orgánu pověřenému péčí o mládež opis tohoto usnesení.

(1) Opravné prostředky ve prospěch mladistvého může podat, a to i proti jeho vůli, též orgán pověřený péčí o mládež; lhůta k podání opravného prostředku mu běží samostatně.

(2) Stížnost ve prospěch mladistvého mohou podat též jeho příbuzní v pokolení přímém, jeho sourozenec, osvojitel, manžel a druh; lhůta k podání stížnosti jim končí týmž dnem jako mladistvému.

(1) Nejde-li o případ, kdy si soud rozhodnutí o ochranné výchově vyhradil podle § 230 odst. 2, může ji uložit ve veřejném zasedání, jen navrhne-li to prokurátor.

(2) Proti rozhodnutí o ochranné výchově je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) V řízení proti mladistvým je třeba dbát toho, aby jak vyšetřování, tak i rozhodování bylo svěřováno osobám, jejichž životní zkušenosti a znalost otázek souvisících s výchovou mládeže zaručují splnění výchovného účelu řízení. Orgány činné v trestním řízení postupují v nejtěsnější spolupráci se zařízeními, jimž je svěřena péče o mládež, popřípadě se zařízeními psychiatrické péče. K vyšetření duševního stavu mladistvého se přibere zpravidla znalec z oboru dětské nebo dorostové psychiatrie.

(2) Ustanovení tohoto oddílu se neužije

a) v řízení o trestných činech, které obviněný spáchal jednak před dovršením osmnáctého roku, jednak po jeho dovršení, jestliže zákon na čin spáchaný po dovršení osmnáctého roku stanoví trest stejný nebo přísnější, nebo

b) dojde-li k vznesení obvinění až po dovršení devatenáctého roku obviněného.

(3) Ustanovení tohoto oddílu o účasti orgánu pověřeného péčí o mládež se neužije v oboru vojenského soudnictví.

(1) Řízení podle ustanovení tohoto oddílu lze konat proti tomu, kdo se vyhýbá trestnímu řízení pobytem v cizině nebo tím, že se skrývá.

(2) Proti osobě mladistvé tohoto řízení použít nelze.

Obviněný musí mít v tomto řízení vždy obhájce. Ten má stejná práva jako obviněný.

Řízení před soudem se koná podle ustanovení tohoto oddílu jen na návrh prokurátora. Návrh může být učiněn už v obžalobě.

(1) Všechny písemnosti určené pro obviněného se doručují toliko obhájci.

(2) Předvolání k hlavnímu líčení a k veřejnému zasedání se také vhodným způsobem uveřejní. Hlavní líčení, popřípadě veřejné zasedání se pak provede i v nepřítomnosti obviněného, a to bez ohledu na to, zda se obviněný o něm dověděl.

(1) Vláda může vyhlásit stanné právo, když se v míře zvlášť nebezpečné rozmáhá některý z těchto trestných činů: teror (§ 93, 94 tr. zák.), záškodnictví (§ 95, 96 tr. zák.), sabotáž (§ 97 tr. zák.), spekulace (§ 117 tr. zák.), rozkrádání majetku v socialistickém vlastnictví (§ 132 tr. zák.), útok na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 153 tr. zák., útok na veřejného činitele podle § 155 tr. zák., obecné ohrožení podle § 179 tr. zák., vražda (§ 219 tr. zák.), loupež (§ 234 tr. zák.), plenění v prostoru válečných operací (§ 264 tr. zák.), neuposlechnutí rozkazu (§ 273 tr. zák.), zběhnutí (§ 282 tr. zák.), zběhnutí do ciziny (§ 283 tr. zák.). Je-li třeba zabránit jen určitému způsobu páchání těchto trestných činů, omezí se stanné právo jen na tyto případy.

(2) Stanné právo se omezí na území nebo na útvary ozbrojených sil nebo ozbrojených sborů, pro které je ho třeba.

(3) Stanné právo se vyhlásí ve všech obcích a u všech útvarů, pro které je nařízeno, a to takovým způsobem, aby vešlo co nejdříve v obecnou známost. Ve vyhlášce se uvedou trestné činy, kterých se stanné právo týká, a území a útvary, na které se vztahuje. Připojí se pohrůžka, že každý, kdo po vyhlášení spáchá takový trestný čin, bude souzen ve stanném řízení a potrestán smrtí.

(1) Kdo se po vyhlášení stanného práva dopustí trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, bude potrestán smrtí. Byla-li výkonem trestu smrti na jednom nebo několika odsouzených dána výstraha dostačující pro obnovení pořádku, může soud pro závažné polehčující okolnosti místo trestu smrti uložit trest odnětí svobody na sedm až patnáct let.

(2) Dopustí-li se po vyhlášení stanného práva trestného činu, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, mladistvý, bude potrestán odnětím svobody na pět až deset let, a jde-li o vojáka v činné službě, odnětím svobody na pět až patnáct let.

(1) Ve stanném řízení se projednají jen ty trestné činy, pro které bylo stanné právo vyhlášeno, a to jen jestliže byly spáchány po vyhlášení stanného práva a na území nebo u útvaru, pro něž bylo vyhlášeno.

(2) Stanné řízení nelze konat proti osobě, která nebyla přistižena při činu samém nebo kterou nelze bez průtahu usvědčit anebo která je těžce nemocná nebo těhotná; v takovém případě se koná řízení podle obecných předpisů.

(1) Stanné řízení se zahájí na návrh prokurátora. Tento návrh nahrazuje obžalobu.

(2) Stanné řízení se koná u okresního soudu po způsobu hlavního líčení. Předběžné projednání obžaloby se nekoná. Celé řízení musí být skončeno nejpozději do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud.

(3) Ve stanném řízení musí mít obžalovaný obhájce.

Koná-li se společné řízení proti několika obžalovaným, nesmí se řízení proti jednomu z obžalovaných zdržovat pátráním po ostatních.

(1) Soud může obžalovaného uznat vinným jen tehdy, jestliže pro to hlasují všichni členové senátu. Nelze-li řízení skončit do 72 hodin od té doby, kdy byl obžalovaný postaven před soud, anebo nebude-li uznán vinným trestným činem, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, postoupí soud věc příslušnému prokurátorovi k řízení podle obecných předpisů.

(2) Proti rozsudku není odvolání.

(1) Trest smrti vyhlášený ve stanném řízení se vykoná zpravidla 3 až 12 hodin po vyhlášení rozsudku.

(2) Ustanovení § 316 a 317 se tu neužije.

(1) Pomine-li důvod, pro který bylo stanné právo vyhlášeno, vláda stanné právo zruší a veřejně to vyhlásí.

(2) Všechny věci, ve kterých v době, kdy se soud dozvěděl, že bylo stanné právo zrušeno, ještě nebyl vyhlášen rozsudek, jakož i ty, v nichž trest smrti ještě nebyl vykonán, postoupí soud příslušnému prokurátorovi k řízení podle obecných předpisů. Nevykonaný rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, pozbývá platnosti.

(1) Samosoudce koná řízení o přečinech a o trestných činech neoprávněného užívání věci z majetku v socialistickém vlastnictví podle § 133 odst. 1, útoku na státní orgán a orgán společenské organizace podle § 154 odst. 2, útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 2, ztěžování výkonu pravomoci veřejného činitele podle § 156a, podněcování podle § 164, schvalování trestného činu podle § 165, nedovolené výroby lihu podle § 194a, opilství podle § 201, výtržnictví podle § 202 odst. 1, ohrožování mravnosti podle § 205 odst. 1, neoprávněného užívání cizího motorového vozidla podle § 209a odst. 1 a 2, ublížení na zdraví podle § 221 odst. 1, neoprávněného užívání cizí věci podle § 249 odst. 1, urážky mezi vojáky podle § 276, svémocného odloučení podle § 284 odst. 1 a 2, porušování povinností strážní služby podle § 285 odst. 1 a porušování povinností dozorčí služby podle § 286 odst. 1 trestního zákona.

(2) Ustanovení odstavce 1 se však neužije, jde-li o řízení o trestném činu proti mladistvému, proti uprchlému, proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena, anebo jsou-li vzhledem k tělesným nebo duševním vadám obviněného pochybnosti o jeho způsobilosti náležitě se hájit, proti osobě, která byla soudem již odsouzena jako zvlášť nebezpečný recidivista, nebo jestliže má být uložen souhrnný trest a dřívější trest byl uložen v řízení před senátem.

(1) Ve věcech, ve kterých se konalo pouze objasňování, se zahajuje trestní stíhání a nastávají účinky vznesení obvinění tím, že návrh prokurátora na potrestání byl doručen soudu.

(2) Samosoudce má stejná práva a povinnosti jako senát a jeho předseda.

(3) Samosoudce obžalobu a návrh na potrestání předběžně neprojednává.

(4) Koná-li se řízení jen o přečinu, není třeba zachovat lhůtu k přípravě podle § 198 odst. 1.

(5) Při hlavním líčení přečte samosoudce k důkazu vždy též zprávu o výsledku objasňování a její přílohy.

(6) Prokurátor může vzít návrh na potrestání zpět až do zahájení hlavního líčení; v takovém případě učiní některé z opatření uvedených v § 179e odst. 1 písm. b) až h).

(7) Neveřejné zasedání samosoudce nekoná; před rozhodnutím si však vyžádá vyjádření prokurátora.

(1) Samosoudce po obdržení návrhu prokurátora na potrestání

a) postoupí věc příslušnému soudu, není-li dána místní příslušnost soudu,

b) postoupí věc příslušnému orgánu k projednání, jde-li o přestupek nebo o kárné provinění, anebo postoupí věc orgánu příslušnému ke kázeňskému řízení, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 171 odst. 2,

c) trestní stíhání zastaví, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 1,

d) může zastavit trestní stíhání, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 172 odst. 2,

e) trestní stíhání přeruší, jsou-li tu okolnosti uvedené v § 173 odst. 1 písm. a) až d),

f) vrátí věc prokurátorovi, jestliže ve věci mělo být konáno přípravné řízení,

g) pokud bylo ve věci konáno přípravné řízení, může věc vrátit prokurátorovi též z důvodů uvedených v § 188 odst. 1 písm. f).

(2) Do rozhodnutí podle odstavce 1 může prokurátor podat stížnost, jež má, nejde-li o přerušení trestního stíhání, odkladný účinek.

(3) Jestliže samosoudce neučiní žádné z rozhodnutí uvedených v odstavci 1, doručí návrh na potrestání obviněnému spolu s předvoláním k hlavnímu líčení.

(4) Jestliže spolu s návrhem na potrestání byla samosoudci odevzdána osoba zadržená podle § 76, rozhodne, pokud ji nepropustí na svobodu, nejpozději do 48 hodin o jejím vzetí do vazby.

(1) Neučiní-li samosoudce při hlavním líčení konaném o přečinu žádné z rozhodnutí uvedených v § 314c odst. 1 písm. a) až e), rozhodne ve věci rozsudkem.

(2) V řízení o přečinu může samosoudce vyhotovit zjednodušený písemný rozsudek, jestliže po vyhlášení rozsudku se prokurátor a obviněný vzdali odvolání. Zjednodušený písemný rozsudek neobsahuje odůvodnění.

(1) V řízení o přečinech může samosoudce bez projednání věci v hlavním líčení vydat trestní příkaz,

a) jestliže se obviněný v průběhu objasňování doznal a samosoudce vzhledem k výsledkům objasňování nemá důvod pochybovat o pravdivosti tohoto doznání anebo jestliže rozhodné skutečnosti jsou zjištěny vlastním pozorováním veřejného orgánu, a

b) jestliže prokurátor navrhl vydání trestního příkazu nebo souhlasil, aby trestní příkaz byl vydán; návrh nebo souhlas prokurátora se musí vztahovat též na druh a výměru trestu, který se má trestním příkazem uložit.

(2) Trestním příkazem lze uložit trest odnětí svobody do dvou měsíců, nápravné opatření do čtyř měsíců, zákaz činnosti do dvou let, peněžitý trest do 5000 Kčs a propadnutí věci; náhradní trest odnětí svobody za peněžitý trest nesmí ani spolu s uloženým trestem odnětí svobody přesahovat dva měsíce.

(3) Trestní příkaz nelze vydat

a) v řízení proti mladistvému,

b) v řízení proti osobě, která je zbavena způsobilosti k právním úkonům nebo jejíž způsobilost k právním úkonům je omezena,

c) jestliže má být rozhodováno o ochranném opatření, nebo

d) jestliže má být uložen souhrnný trest a předchozí trest byl uložen rozsudkem.

(4) Trestní příkaz má povahu odsuzujícího rozsudku. Účinky spojované s vyhlášením odsuzujícího rozsudku nastávají tu doručením trestního příkazu obviněnému.

(1) Trestní příkaz obsahuje

a) označení soudu, který trestní příkaz vydal,

b) den a místo vydání trestního příkazu,

c) označení obviněného (§ 120 odst. 2),

d) výrok o vině (§ 120 odst. 3) a ukládaném trestu (§ 122 odst. 1),

e) byl-li uplatněn nárok na náhradu škody, výrok o odkázání poškozeného na řízení ve věcech občanskoprávních, popřípadě na řízení před jiným příslušným orgánem a

f) poučení o právu podat odpor.

(2) Trestní příkaz se doručuje obviněnému, prokurátorovi a poškozenému, který uplatnil nárok na náhradu škody. Obviněnému se doručuje do vlastních rukou; náhradní doručení a uložení písemností je vyloučeno. Má-li obviněný obhájce, doručí se trestní příkaz též jemu.

(1) Obviněný a osoby, které jsou oprávněny podat v jeho prospěch odvolání, s výjimkou prokurátora mohou podat proti trestnímu příkazu odpor. Odpor se podává u soudu, který trestní příkaz vydal, a to do osmi dnů od doručení trestního příkazu obviněnému. Na navrácení lhůty se obdobně užije ustanovení § 61.

(2) Byl-li podán proti trestnímu příkazu oprávněnou osobou ve lhůtě odpor, trestní příkaz se tím ruší a samosoudce nařídí ve věci hlavní líčení. Jinak se trestní příkaz stane pravomocným a vykonatelným.

(3) Jestliže v důsledku včas podaného odporu rozhoduje samosoudce v hlavním líčení, nesmí obviněnému uložit přísnější trest, než jaký uložil trestním příkazem, ledaže by se skutkový stav na základě dokazování podstatně změnil.

(1) Rozhodnutí vykonává, popřípadě jeho výkon zařizuje ten orgán, který rozhodnutí učinil; v řízení před soudem rozhodnutí senátu vykonává nebo jeho výkon zařizuje předseda senátu.

(2) Rozhodnutí souvisící s výkonem trestů a ochranných opatření činí, není-li dále stanoveno něco jiného, soud, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(3) Opatření nutná k výkonu trestů a ochranných opatření a k vymáhání nákladů trestního řízení, zejména vyrozumívání jiných orgánů a osob, jimž přísluší spolupůsobení při výkonu uvedených rozhodnutí, činí, není-li dále stanoveno něco jiného, předseda senátu soudu, který ve věci rozhodl v prvním stupni.

(1) Nabyl-li rozsudek, jímž byl uložen trest smrti, právní moci, předloží předseda senátu soudu, který ve věci rozhodoval v prvním stupni, neprodleně spisy Nejvyššímu soudu Československé socialistické republiky.

(2) Nejvyšší soud Československé socialistické republiky přezkoumá zákonnost rozsudku a řízení mu předcházejícího, a shledá-li, že došlo k takovému porušení zákona, jež mohlo mít vliv na uložení trestu smrti, postupuje, jako by byla podána stížnost pro porušení zákona.

Trest smrti smí být vykonán teprve tehdy, zůstal-li rozsudek po přezkoumání Nejvyšším soudem Československé socialistické republiky nedotčen a soudu bylo sděleno, že nebyla podána žádost o milost, popřípadě že žádost o milost byla zamítnuta.

(1) Nepřekáží-li již nic výkonu trestu smrti, oznámí soudce bezprostředně před výkonem trestu odsouzenému, že trest bude vykonán, a přečte mu rozsudek, avšak bez odůvodnění, a zamítavé rozhodnutí o žádosti o milost, byla-li podána.

(2) Na těhotné ženě se trest smrti vykonat nesmí.

(1) Výkonu trestu smrti musí být přítomni soudce, prokurátor, náčelník nápravně výchovného ústavu a lékař.

(2) O výkonu trestu smrti sepíše přítomný soudce protokol, který musí obsahovat též údaje o tom, kdy podle zjištění lékaře nastala smrt. Protokol podepíší osoby uvedené v odstavci 1.

(1) Způsob výkonu trestu odnětí svobody upravuje zákon o výkonu trestu odnětí svobody.

(2) U osob, které jsou ve výkonu trestu odnětí svobody, činí rozhodnutí souvisící s výkonem tohoto trestu soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(3) Je-li u trestů odnětí svobody postupně uložených stanoven různý způsob výkonu trestu (§ 39a a § 81 tr. zák.), určí společný způsob výkonu postupně uložených trestů soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(1) Jakmile se rozhodnutí, podle něhož se má vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody, stalo vykonatelným, předseda senátu příslušnému nápravně výchovnému ústavu zašle nařízení výkonu trestu a vyzve odsouzeného, je-li na svobodě, aby trest nastoupil. Stal-li se výrok o uložení trestu odnětí svobody vykonatelným rozhodnutím odvolacího soudu, může výkon tohoto trestu nařídit u obviněného, který je ve vazbě, předseda senátu odvolacího soudu hned při vyhlášení rozhodnutí.

(2) Není-li obava, že odsouzený, který je na svobodě, uprchne, může mu předseda senátu k nastoupení trestu poskytnout přiměřenou lhůtu, aby si mohl obstarat své záležitosti. Tato lhůta nesmí být delší než jeden měsíc ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v odstavci 1.

(3) Nenastoupí-li odsouzený trest ve lhůtě, která mu byla poskytnuta, nebo je-li obava, že uprchne, nařídí předseda senátu, aby byl do trestu dodán. Není-li známo místo pobytu odsouzeného, užije se na příkaz k jeho dodání do trestu přiměřeně ustanovení § 69 odst. 2.

(1) Předseda senátu odloží na potřebnou dobu výkon trestu odnětí svobody, jestliže by výkon trestu ohrozil život nebo zdraví odsouzeného.

(2) Trest odnětí svobody se může na těhotné ženě vykonat jen tehdy, jestliže je tak krátkého trvání, že porod pravděpodobně nenastane za výkonu trestu a výkonem trestu nebude ohroženo zdraví těhotné ženy nebo zdraví očekávaného dítěte. Jinak předseda senátu výkon trestu na těhotné ženě odloží, a to až na šest měsíců po porodu.

(3) Výkon trestu odnětí svobody na matce novorozeného dítěte může předseda senátu odložit až na dobu šesti měsíců po porodu.

(4) Proti rozhodnutí podle odstavců 1 až 3 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Výkon trestu odnětí svobody nepřevyšujícího jeden rok může předseda senátu z důležitých důvodů odložit, a to na dobu nejvýše tří měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(2) Další odklad výkonu takového trestu nebo jeho odklad na dobu delší než tři měsíce může povolit předseda senátu, a to jen výjimečně ze zvlášť důležitých důvodů, zejména mohl-li by výkon trestu mít pro odsouzeného nebo jeho rodinu mimořádně těžké následky. Odklad lze však povolit nejdéle na dobu šesti měsíců ode dne, kdy nabylo právní moci rozhodnutí uvedené v § 321 odst. 1.

(3) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného odkladu, předseda senátu odklad odvolá.

(4) Proti rozhodnutí, jímž byl povolen odklad výkonu trestu podle odstavce 2, může prokurátor podat stížnost.

(1) O změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody rozhoduje ve veřejném zasedání na návrh prokurátora nebo náčelníka nápravně výchovného ústavu, na žádost odsouzeného nebo i bez takového podnětu okresní soud, v jehož obvodu se trest odnětí svobody vykonává.

(2) Před rozhodnutím o změně způsobu výkonu trestu odnětí svobody musí být odsouzený vyslechnut.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost, jež má odkladný účinek.

(1) Je-li odsouzený, na němž se vykonává trest odnětí svobody, stižen těžkou chorobou, může předseda senátu výkon trestu na potřebnou dobu přerušit; předseda senátu přeruší výkon trestu vždy, jde-li o těhotnou ženu nebo o ženu krátce po porodu, jestliže by výkonem trestu bylo ohroženo její zdraví nebo zdraví jejího očekávaného nebo novorozeného dítěte.

(2) Je-li obava, že odsouzený uprchne, nebo zneužívá-li povoleného přerušení, předseda senátu přerušení výkonu trestu odvolá.

(3) Proti rozhodnutí podle odstavce 1 je přípustná stížnost.