155/1931 Sb. · 233 paragrafů
Církevní školu lze zříditi v souhlasu se státními zákony školními a povolávati na ni učitele. Předpisy školních zákonů státních, týkající se plánů vyučovacích a látky učebně — kromě náboženského vyučování — platí i pro církevní školy. O tom, jak se má vyučovati náboženství, rozhoduje církev svými orgány.
(1) Knih učebných smí se ve škole církevní užívati jen takových, které byly k vyučování školnímu připuštěny od státních úřadů. Volba jich přísluší sboru učitelskému se souhlasem staršovstva, po případě školního výboru.
(2) Obecné a občanské školy církevní jsou bez újmy dozorčího práva státního podrobeny v církevních a náboženských věcech dozoru příslušného staršovstva a výboru seniorátního a synodní rady.
Za udělení práva veřejnosti církevní škole žádá staršovstvo (školní výbor), jestliže škola vyhovuje všem podmínkám, kterých vyžadují zákony školní.
(1) Za definitivního učitele na církevní škole, předpokládajíc zákonnou učitelskou způsobilost, povolán může býti jen člen Českobratrské církve evangelické. Za učitele prozatímního může výjimečně, z nedostatku učitele českobratrského, ustanoven býti člen jiné církve.
(2) Definitivní učitelé jsou voleni hlasovným shromážděním (zastupitelstvem), prozatímní staršovstvem (školním výborem). Předpisy o volbě staršovstev (eventuelně zastupitelstev) platí i při volbě učitelů definitivních (§ 43).
Učitele na obecných a občanských školách církevních potvrzuje seniorátní výbor, dorozuměv se s příslušným školním úřadem státním. Prohlásí-li tento úřad, že není námitky proti potvrzení, nebo nedojde-li do 30 dní po dodání oznámení žádná odpověď, může se potvrzení vysloviti.
(1) Místo definitivního učitele se uprázdní:
a) učitelovým úmrtím;
b) dobrovolným složením úřadu. Úřad lze složiti jen ke konci školního roku po tříměsíční výpovědi; ale seniorátní výbor může z důležité příčiny svoliti k tomu, aby se učitel vzdal úřadu i během školního roku;
c) vystoupením z církve Českobratrské;
d) pravoplatným kárným nálezem znějícím na propuštění ze služby;
e) když jest učitel k své žádosti dán na odpočinek.
(2) Místo učitelů prozatímních se uprázdní, kromě možnosti stanovené v předešlých odstavcích, také po tříměsíční výpovědi, kterou jim dáti může staršovstvo.
(1) Při zřizování církevních ústavů pro vzdělání učitelů předloženy buďtež stanovy a učební osnova k prozkoumání synodní radě a jejím prostřednictvím bude požádáno ministerstvo za schválení.
(2) Dostane-li ústav právo veřejnosti, jest potřebí, aby před vyžádáním církevního potvrzení pro ředitele a učitele od synodní rady zjednáno bylo potvrzení jich od příslušného zemského školního úřadu; zkoušku dospělosti konati jest za řízení zástupce tohoto školního úřadu; bez jeho přisvědčení nemůže býti dáno vysvědčení zralosti.
(3) Tytéž předpisy platí i pro zřízení jiné církevní střední školy.
(4) Církevní dozor nad středními školami církevními vykonává synodní rada.
(1) Církevním orgánům náleží o to pečovati, aby se českobratrským žákům evangelickým na veřejných školách dostávalo vyučování náboženství. Vyučování náboženství konati se musí na základě Písma svatého a podle knih církevně schválených.
(2) Pokud je na těchto školách vyučování náboženství povinně nebo nepovinně zavedeno, přísluší seniorovi, aby se schválením státních úřadů školních učinil potřebné opatření k vyučování tomu, po případě i spojením několika žákovských oddělení v jedno aneb sloučením žáků z několika sousedních škol na jedno místo vyučování.
(3) Za subsidiárního učitele náboženství může býti ustanoven jen ten, koho některý senior uznal za způsobilého k tomu, a na ústavech středních jen ti, kdož od synodní rady dostali vysvědčení kandidátů kazatelského úřadu po vědecké bohoslovecké zkoušce anebo zvláštní vysvědčení způsobilosti k tomuto vyučování.
(4) Způsobilost k subsidiárnímu vyučování žáků obecných a občanských škol prokáže se zkouškou před komisí seniorátní; způsobilost k ustanovení za stálého učitele náboženství (katechety), jakož i způsobilost k vyučování náboženství na střední škole, nemá-li uchazeč vysvědčení o vykonané zkoušce kandidátní, zkouškou před synodní radou nebo komisí od ní ustanovenou.
(5) Církevní dozor k vyučování náboženství má příslušný farář spolu se staršovstvem, na školách středních senior, a vrchní dozor synodní rada (synodní senior).
Stanoviti předpisy o studiu bohosloveckém, počtu let a předmětech studijních, předběžném vzdělání studujících i o zkouškách jejich náleží synodu. Totéž platí o vzdělání diakonů a o jejich zkouškách.
VIII.
(1) Předpisy dané v §§ 45 a 48 pro staršovstvo stran správy jmění a péče o zachování jeho i odpovědnosti zúčastněných osob platí při správě jmění i pro všecky ostatní církevní orgány.
(2) Dozor nad správou církevního jmění, jakož i rozhodovati v rozepřích náleží nejvyšším orgánům církevní správy.
Takové fondy a ústavy církevní, na příklad pensijní anebo fondy sloužící výdajům administrace církevní a jiné, které se zakládají podle usnesení církevních korporací povolaných k tomu podle zřízení církevního a při kterých správa fondů takových vyhrazena je těmto orgánům církevním podle zřízení církevního k tomu povolaným, nepotřebují zvláštního schválení státního.
Kdyby některý církevní ústav přestal trvati, náleží rozhodnutí o dalším používání majetku toho ústavu příslušnému církevnímu orgánu, není-li nadační listinou neb stanovami určeno jinak. Rozhodnutí to však podléhá schválení nejblíže vyššího orgánu církevní správy. Kdyby příslušný církevní orgán pro jakoukoli příčinu neučinil rozhodnutí, připadne správa pozůstalého jmění a rozhodnutí o jeho používání, jde-li o ústav farního neb filiálního neb školního sboru, seniorátnímu výboru, jinak synodní radě. Při tom jest však hleděti k případnému novému ožití tohoto ústavu a k tomu, aby se výnosu jmění použilo k účelům blízkým těm, pro které byl ústav zřízen.
Českobratrská církev evangelická má všeobecný církevní fond, z něhož se zapravují potřeby obecné administrace církevní, zejména:
1. náklady synodů, synodních zpráv a předloh;
2. náklady spisů vydávaných synodní radou;
3. náklady vzešlé kárným jednáním podle kárného řádu;
4. jiné výlohy obecné církevní správy.
Všeobecný církevní fond se shromažďuje:
1. z výnosu všeobecné církevní sbírky chrámové, kterou synodní rada každoročně rozpisuje;
2. z výtěžku spisů vydaných synodní radou;
3. z příspěvků sborů, které synod aneb podle jeho usnesení synodní rada na sbory rozvrhne, a to příspěvků jednak stálých, jednak občasných, potřebných pro větší náklady církevní;
4. z podpor, které byly synodní radou pro tento fond vyžádány ze státní dotace evangelické.
Všeobecný církevní fond spravuje synodní rada a podává z něho účty každému synodu, synod udílí synodní radě absolutorium.
(1) Pokud se dostává Českobratrské církvi evangelické roční státní paušální dotace, bude o vynakládání jejím činiti příslušnému ministerstvu návrhy synodní rada.
(2) Návrhy ty se mohou vztahovati zejména na tyto účely církevní: na funkční platy seniorů nebo i jejich vikářů, na administraci a výdaje ústřední správy církevní, na všeobecný fond církevní, na podpory ve zvláště těžkých případech nedostatku, na subvence k vydržování sborů, na podpory pro nemajetné studující bohosloví.
(3) Žádosti staršovstev, doprovozené posudkem seniorů, jakož i žádosti seniorátních výborů posílány buďtež synodní radě.
B. ČÁST DRUHÁ.
I.
Českobratrskou církev evangelickou tvoří spoluvěřící, kteří majíce za základ a pravidlo své víry a života evangelium Kristovo a kořeníce v české reformaci husitské, hlásí se k Českému vyznání, na němž se r. 1575 církev podobojí a Jednota bratrská spojily, a k vyznání Bratrskému z r. 1662, jakožto poslednímu vyjádření víry Českých Bratří.
II.
Církev tato, tvoříc jednotu se stejnojmennou církví v zemi České a Moravskoslezské státně uznanou, a jsouc spolu s ní větví reformačního křesťanstva světového, zřizuje se i v církevních řádech svých podle zásad a příkladu Písma svatého.
V rámci platných zákonů státních a v rámci tohoto zřízení spravuje Českobratrská církev evangelická své záležitosti samostatně.
III.
Českobratrská církev evangelická je zřízena a spravována podle zásad presbyterně-synodních. Organisace a správa její postupuje podle těchto tří stupňů:
a) Základní jednotkou jest sbor místní, stručně sbor, což je sdružení jednotlivců a rodin bydlících v určitém obvodu. Sbor vykonává své povinnosti a práva shromážděním sborovým, po případě zastupitelstvem, staršovstvem a farářem (duchovním správcem).
b) Další, vyšší jednotkou je sbor seniorátní neboli seniorát, sdružení to několika sborů místních k společné činnosti. Správu seniorátu vykonává seniorátní shromáždění neboli konvent, seniorátní výbor a senior.
c) Nejvyšší jednotkou správní jest sbor povšechný, celá Českobratrská církev evangelická v Československé republice, jejížto správu koná synod, synodní rada a synodní senior.
Každý církevní sbor (místní, seniorátní i povšechný) má právo nabývati jmění i hmotných prostředků k vydržování své správy podle platných právních předpisů. Žádá proto od svých členů k úhradě svých potřeb zvláštní příspěvky členské a má právo vybírati tyto zvláštní příspěvky mezi svými členy a pořádati sbírky kostelní a podomní. Taktéž pořádá, spravuje a řídí každý církevní sbor svými ústavními činiteli církevními samostatně v mezích platných předpisů své zvláštní věci církevní, vyučovací a dobročinné, své lidumilné, náboženské a sociální ústavy, školy a ústavy vychovávací, jakož i fondy věnované podobným účelům, a veškeré kmenové jmění.
(1) Každý sbor spravuje své zvláštní záležitosti svými zákonitými zástupci, ale podřizuje se v příčině své správy a věcí kázeňských vyšším církevním orgánům. Má též právo předkládati jim svá přání a návrhy o věcech církevních k dalšímu řádnému jednání.
(2) Z rozhodnutí církevních orgánů lze se odvolati ve všech případech až k nejvyššímu orgánu církevnímu, jestliže církevním zřízením není rozhodnutí nižší instance označeno za konečné. Odvolání jest podati do 30 dnů ode dne doručení aneb oznámení, a to u té instance, která učinila příslušné rozhodnutí, není-li tímto zřízením ustanoveno jinak. Den doručení se nepočítá do lhůty odvolací. Připadá-li poslední den této lhůty na neděli nebo zákonitý svátek, končí se lhůta teprve všedním dnem, který potom následuje.
Pravoplatnost každého církevního shromáždění a jeho usnesení je podmíněna tím, aby se pozvání k němu stalo předepsaným způsobem, a pokud není církevním zřízením ustanoveno jinak, aby byla přítomna nadpoloviční většina členů. Řádné pozvání jest buď ohlášení s kazatelny po dva dni bohoslužebné při hlavních nedělních nebo svátečních shromážděních chrámových, anebo pozvání osobní, poštou nebo poslem.
Platná usnesení a volby dějí se nadpoloviční většinou odevzdaných platných hlasů, není-li tímto církevním zřízením ustanoveno jinak. Předseda hlasuje rovněž a má toliko jeden hlas. Při rovnosti hlasů návrh padá, není-li v tomto zřízení ustanoveno jinak. Je-li při volbách rovnost hlasů, aneb nedosáhne-li se pro některé volené nadpoloviční většiny hlasů, koná se mezi kandidáty, kteří dostali buď stejně aneb poměrně nejvíce hlasů, volba užší. Zvoleni jsou ti, kteří dostali poměrnou většinu odevzdaných hlasů. Jestliže při volbě užší bude rovnost hlasů, rozhodne los, leč by toto církevní zřízení ustanovovalo jinak. Prázdné lístky se počítají mezi platně odevzdané hlasy.
Kdo má v kterémkoli shromáždění církevním právo zasedati nebo hlasovati, je povinen zasedání, jakož i hlasování se účastniti a nemá býti v tomto shromáždění vázán žádnou instrukcí. Při všem přednášení a hlasování má se spravovati toliko svým přesvědčením a svědomím. Naskytne-li se komu překážka, pro kterou nemůže zasedání býti přítomen, jest povinen včas poslati předsedovi omluvu. Odmítne-li však hlasovati, musí hned oznámiti důvod toho.
Hlasuje se buď zvednutím ruky nebo povstáním. Žádá-li toho třetina přítomných členů shromáždění, hlasuje se podle jmen. Tajně se hlasuje při volbách, není-li tímto církevním zřízením aneb jednacím řádem v některých případech ustanoveno jinak. V otázkách, týkajících se jednotlivých členů, hlasuje se též tajně; členové tito mohou při takovém jednání a hlasování býti přítomni toliko na výslovné usnesení příslušného shromáždění, ale hlasovati nesmějí.
Každé shromáždění musí míti svého předsedu a zapisovatele. Předseda předkládá věci, o nichž se má jednati, bdí nad pořádkem a jest odpověden za zákonnost veškerého jednání a usnesení. Má právo i povinnost zastaviti takové rokování aneb usnášení, které přesahuje oprávněnost příslušného shromáždění, a důvody toho má dáti protokolovati. I předsedovi i shromáždění přísluší právo vznášeti stížnost, která by z toho snad vzešla na nejblíže vyšší církevní orgán k rozhodnutí.
O každé schůzi jest sepsati protokol, obsahující údaj, jak byla schůze svolána, jméno předsedy, seznam přítomných a počet nepřítomných, předměty a pořad jednání, otázky předložené k hlasování a výsledek hlasování, po případě i protesty a ohrazení. Výpisy z protokolů jsou-li podepsány předsedou příslušné schůze a dvěma jinými členy na schůzi přítomnými a opatřeny pečetí úřední, mají platnost originálu.
Každá schůze všech církevních orgánů zahajuje se a končí modlitbou. Veškerá zasedání jsou veřejná.
Všechna církevní zastupitelstva musí býti svolána mimořádně, žádá-li toho třetina členů, leč by v některých případech tímto zřízením stanovena byla výjimka (§ 46).
(1) Kdo v některém církevním orgánu přijal funkci služební na určitou dobu, jest povinen vykonávati ji osobně. Své povinnosti je zproštěn teprve tehdy, když nová volba nabude zákonné platnosti. Avšak ztráta způsobilosti k nějakému úřadu má za následek ztrátu úřadu samého, ať doživotního, ať na určitou dobu ustanoveného, ihned, nejsou-li tímto církevním zřízením ustanoveny výjimky z toho. V takovém případě povolává se na zbytek období náhradník, leč by v některých případech bylo ustanoveno jinak.
(2) Ve věcech disciplinárních podléhají všecky osoby súčastněné ve správě církevní kteréhokoli orgánu předpisům zvláštního kárného řádu, platného pro Českobratrskou církev evangelickou.
Každý vyšší orgán církevní správy má zastaviti usnesení orgánů nižších, odporují-li zákonům státním neb církevním.
IV.
Sbor je základní jednotkou církevní, spojující v určitém obvodu jednotlivce a rodiny k společnému pěstování křesťanského života, jakož i ke správě společných zájmů a záležitostí duchovních a církevních.
(1) Sbory jsou buď farní nebo filiální. Farní sbor je ten, který má svého stálého duchovního správce, faráře.
(2) Filiální sbor náleží a náležeti musí k duchovní správě některého sousedního sboru farního.
Změny hranic sborových mohou nastati:
1. zrušením sboru (§ 78, 7.; § 98, 10.);
2. sloučením dvou nebo několika sborů (§ 78, 7.; § 98, 10.);
3. zřízením sboru nového (§ 98, 10.);
4. odloučením obcí, osad aneb jejich částí z jednoho sboru do druhého (§ 83, 13.).
Nový sbor může býti zřízen tam, kde členové církve, bydlící v obvodu přesně ohraničeném, prokáží:
1. že si většina jich nového sboru žádá;
2. že zřízení sboru takového jest potřebí pro zdárnější pěstování náboženského a církevního života;
3. že nový sbor je po stránce finanční zabezpečen podle norem synodem ustanovených;
4. že zřízením jeho není ohrožen žádný ze sborů, z nichž údové nového sboru mají býti odloučeni.
(1) Sloučiti dva aneb několik sborů lze jen tam, kde se prokáže, že aspoň jeden z těchto sborů samostatně není s to opatřiti si prostředky potřebné k vydržování sboru, aneb kde bez ohrožení zdárného náboženského vývoje jediný sloučený sbor vyplní také své náboženské a církevní poslání. K sloučení je potřebí souhlasu většiny hlasovných údů zúčastněných sborů.
(2) Při tom musí příslušní orgánové sboroví (staršovstvo a shromáždění sborové, po případě zastupitelstvo) učiniti řádné usnesení a vzájemné dohodnutí o tom, jak se vynakládati bude jmění každého z nich (kostel, fara, jiný majetek nemovitý i movitý), kdo je bude spravovati, zda z některého ze sloučených farních sborů povstane sbor filiální, kde bude sídlo sboru, kde a kdy se budou konati chrámová shromáždění a církevní funkce. Toto vše musí býti ve způsobě statutu připojeno k žádosti o sloučení. Kdyby měl sloučený sbor míti jen jednoho faráře, kdežto ve sborech, z nichž má povstati jediný, jich posud bylo několik, musí s nimi býti učiněno zvláštní narovnání. Při tom nároky žádného z nich, zaručené povolací listinou neb jinou smlouvou, nesmějí býti zkráceny. Mělo-li by ve sboru sloučeném býti na čas aneb na stálo několik farářů, musí býti učiněno dohodnutí i usnesení orgánů sborových o vzájemném poměru jejich i jejich práci a povinnostech.
(1) Sbor ať farní, ať filiální, může býti zrušen, když počet členů jeho i hospodářská síla klesnou tak, že sbor není s to hraditi své potřeby, a když dvě třetiny hlasovných údů vysloví se zrušením souhlas anebo toho žádají.
(2) Zrušení sboru farního může se státi tím způsobem, že se promění ve sbor filiální, aneb tak, že vůbec přestane trvati a že se členové jeho připojí k jednomu nebo několika sousedním sborům.
(3) Také seniorátní konvent se může usnášeti na zrušení takového sboru, který sice neučinil usnesení o svém zrušení, ale stal se hospodářsky neschopným trvati, aneb poklesl tak, že nejeví vůbec církevního a náboženského života.
(4) Při zrušení sboru musí býti učiněno řádné narovnání s farářem, jestliže je který posud na sboru. Nároky zaručené povolací listinou aneb jinou smlouvou nesmějí ani faráři ve službě sborové jsoucímu, ani pensionovanému nijak býti zkráceny.
(5) Také musí býti učiněno řádné usnesení, jak se naloží se jměním movitým i nemovitým, s jeho správou i výnosem jeho. Jmění nesmí býti vynaloženo jinak nežli k účelům, pro které bylo získáno, to jest k náboženským účelům Českobratrské církve evangelické; ať je spravuje kdokoli, musí býti spravováno odděleně. Kdyby v obvodu zrušeného sboru povstal nový sbor českobratrský, má mu jmění to býti odevzdáno. Kdyby pro jakoukoli příčinu se nestalo řádné usnesení o správě a vynakládání jmění sboru zrušeného, náleží seniorátnímu výboru učiniti o tom rozhodnutí. Může v tomto případě konati správu jmění toho také sám.
(6) Přeměniti sídlo sboru jest možno, když dvoutřetinovou většinou hlasovní údové si toho žádají a seniorátní konvent to schválí. Jak se naloží s majetkem toho sboru, zejména s budovami, o tom — nestane-li se dohodnutí ve sboru samém se schválením seniorátního výboru — učiní rozhodnutí seniorátní výbor sám. Změna oznámí se zemskému úřadu.
(1) Žádosti za zrušení sborů nebo sloučení jich, opatřené všemi doklady podle §§ 21 a 22 musí býti zaslány seniorátnímu výboru, ke kterému přísluší sbor, jenž má býti zrušen, aneb, při slučování sborů, seniorátnímu výboru, ke kterému přísluší sbor, v němž má býti sídlo sborů sloučených. Seniorátní výbor si vyžádá potřebné listiny ještě snad nezaslané a předloží žádost se svým posudkem nejbližšímu seniorátnímu konventu k usnesení.
(2) Jsou-li zúčastněny při tom i sbory, náležející k jinému seniorátu, musí býti příslušný seniorátní výbor o tom zpraven nejméně měsíc před zasedáním shromáždění svého seniorátu, aby toto shromáždění učinilo usnesení. Zprávu dá seniorátní výbor, kterému byla žádost zaslána. Ke zprávě musí býti přiloženy i doklady žádosti.
(3) Usnesení řečená předloží se pak synodní radě k potvrzení, nebo byla-li by různá usnesení, k rozhodnutí. Kdyby některé seniorátní shromáždění neučinilo usnesení, ač byla jeho úřadu včas dána zpráva, učiní synodní rada rozhodnutí i bez tohoto usnesení.
(4) Zrušení neb sloučení sborů oznámí synodní rada zemskému úřadu.
Jde-li o zřízení nového sboru, předloží se žádost s doklady příslušnému seniorátnímu výboru, a ten se pak, týkalo-li by se to i jiného seniorátu, postará o vyjádření příslušného seniorátního výboru, opatří vše svým posudkem a návrhem a předloží žádost synodní radě, která po dosažení schválení zemského úřadu učiní rozhodnutí.