§ 187 zákoník práce – Pojem člena rodiny zaměstnance
Zákon zákoník práce · 262/2006 Sb. · účinné od 1. 1. 2021 · Pracovní právo · neoficiální nadpis
Stručně: Paragraf § 187 zákoníku práce definuje, kdo je pro účely cestovních náhrad považován za člena rodiny zaměstnance, s výjimkou § 177 odst. 2. Za člena rodiny se považuje manžel, partner, vlastní dítě, osvojenec, dítě svěřené do pěstounské péče nebo výchovy, vlastní rodiče, osvojitel, opatrovník a pěstoun. (§ 187 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, znění účinné od 1. 1. 2021)
Klíčová fakta
- Týká se: zaměstnanec, dítě, manžel, rodič
- Odkazuje na: § 177
- Judikatura: na § 187 odkazuje 105 soudních rozhodnutí (NS, ÚS, NSS)
- Účinnost: znění účinné nejméně od ; novela předpisu účinná od 1. 1. 2027 tento § nemění
- Zdroj: e-Sbírka, 262/2006 Sb.
Za člena rodiny zaměstnance se pro účely poskytování cestovních náhrad, s výjimkou § 177 odst. 2, považuje jeho manžel, partner51a), vlastní dítě, osvojenec, dítě svěřené zaměstnanci do pěstounské péče nebo do výchovy, vlastní rodiče, osvojitel, opatrovník a pěstoun. Jiná fyzická osoba je postavena na roveň člena rodiny pouze za předpokladu, že žije se zaměstnancem v domácnosti.
Srozumitelný výklad
Co to znamená v praxi
- Za člena rodiny se považuje manžel, partner, vlastní dítě, osvojenec, dítě svěřené do pěstounské péče nebo výchovy, vlastní rodiče, osvojitel, opatrovník a pěstoun.
- Jiná fyzická osoba může být považována za člena rodiny, ale pouze pokud žije se zaměstnancem ve společné domácnosti.
- Tato definice je důležitá pro určení, na jaké cestovní náhrady má zaměstnanec nárok v souvislosti s cestami, které se týkají jeho rodiny.
Na co si dát pozor
- Definice členů rodiny se neuplatní pro účely § 177 odst. 2 zákoníku práce.
- U jiných fyzických osob je klíčové pro uznání za člena rodiny splnění podmínky společné domácnosti se zaměstnancem.
Generováno z textu ustanovení, orientační – nenahrazuje radu advokáta.
Judikatura k § 187
Jak soudy aplikují § 187
Nejvyšší soud tehdy dospěl k závěru, že nevykonával-li zaměstnanec v určitém období fakticky práci v zahraničí, nepřísluší mu náhrada zvýšených životních nákladů podle ustanovení § 3 nařízení vlády č. 62/1994 Sb., ani v podobě náhrady škody podle ustanovení § 187 odst. 2 zák. práce.
… uzavřel, že zaplatil-li zaměstnanec vyšší daň z příjmů fyzických osob jenom proto, že mu zaměstnavatel vyplatil náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti náležející mu za delší časové období po lhůtě splatnosti jednorázově, vznikla tím zaměstnanci škoda, za kterou zaměstnavatel odpovídá podle § 187 odst. 2 zákoníku práce (nyní srov. § 265 odst. 2 zákoníku práce).
Odpovědnost žalované za uvedenou škodu vyplývá podle mínění žalobce i z ustanovení § 187 odst. 1 zákoníku práce, neboť škoda žalobci vznikla v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů v důsledku porušení povinnosti zaměstnavatele zajistit pro zaměstnance bezpečné a zdraví neohrožující pracovní podmínky, a také z Vídeňské úmluvy o konzulárních stycích, neboť škoda vznikla žalobci nesprávným úředním postupem žalované ve smyslu čl. 22 odst. 2 této úmluvy.