§ 2 Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) – Svoboda náboženského vyznání
Zákon o svobodě náboženského vyznání a postavení církví a náboženských společností a o změně některých zákonů (zákon o církvích a náboženských společnostech) · 3/2002 Sb. · § 2 · Ostatní právní předpisy
Stručně: Paragraf 2 zákona č. 3/2002 Sb. zaručuje každému svobodu náboženského vyznání, včetně práva projevovat své náboženství, měnit ho, nebo být bez vyznání, a to bez nucení či omezování.
§ 2 Svoboda náboženského vyznání
(1) Svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání je zaručena. Každý má právo svobodně projevovat své náboženství nebo víru buď sám nebo společně s jinými, soukromě nebo veřejně, bohoslužbou, vyučováním, náboženskými úkony nebo zachováváním obřadu. Každý má právo změnit své náboženství nebo víru anebo být bez náboženského vyznání.
(2) Právo nezletilých dětí na svobodu náboženského vyznání nebo být bez vyznání je zaručeno.1) Zákonní zástupci nezletilých dětí mohou výkon tohoto práva usměrňovat způsobem odpovídajícím rozvíjejícím se schopnostem nezletilých dětí.
(3) Nikdo nesmí být nucen ke vstupu do církve a náboženské společnosti ani k vystoupení z ní, k účasti nebo neúčasti na náboženských úkonech či úkonech církve a náboženské společnosti.
(4) Každý má právo volit si duchovní nebo řeholní stav a rozhodovat se pro život v komunitách, řádech a podobných společenstvích.
(5) Nikdo nesmí být omezen na svých právech proto, že se hlásí k církvi a náboženské společnosti, že se účastní její činnosti nebo že ji podporuje, anebo je bez vyznání.
Paragraf 2 zákona č. 3/2002 Sb. zaručuje každému svobodu náboženského vyznání, včetně práva projevovat své náboženství, měnit ho, nebo být bez vyznání, a to bez nucení či omezování.
Co to znamená v praxi
Každý si může svobodně zvolit, zda bude věřit v Boha, v jinou duchovní bytost, nebo nebude věřit vůbec, a nikdo ho za to nesmí postihovat.
Lidé mohou své náboženství projevovat různými způsoby, například účastí na bohoslužbách, vyučováním, náboženskými obřady, a to buď sami, nebo společně s ostatními, soukromě či veřejně.
Rodiče mohou své děti vést k náboženství, ale musí respektovat jejich rozvíjející se schopnosti a právo na vlastní náboženské přesvědčení nebo na to být bez vyznání.
Nikdo nesmí být nucen vstoupit do církve, vystoupit z ní, ani se účastnit či neúčastnit náboženských úkonů.
Na co si dát pozor
Svoboda náboženského vyznání neznamená, že je možné kohokoli nutit k účasti na náboženských úkonech nebo k příslušnosti k určité církvi.
Rodiče by měli při výchově dětí v náboženské oblasti zohledňovat jejich věk a schopnosti, aby neomezovali jejich vlastní právo na svobodu vyznání.
Nikdo nesmí být diskriminován nebo omezen na svých právech kvůli svému náboženskému přesvědčení nebo kvůli tomu, že je bez vyznání.