4 Ads 105/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 105/2011- 42 - text 4 Ads 105/2011 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jana Vyklického a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: Mgr. J. V., zast. JUDr. Mariánem Gabzdilem, advokátem, se sídlem Dejvická 15, Praha 6, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2011, č. j. 1 Ad 83/2010 – 17, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Magistrát hlavního města Prahy, odbor sociální péče a zdravotnictví, rozhodnutím ze dne 22. 11. 2010, č. j. MHMP 791102/10, zamítl odvolání žalobce (dále také „stěžovatel“) proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 6 ze dne 30. 8. 2010, č. j. 17303/2010/AAF, kterým nebyl stěžovateli podle § 7 a § 21 odst. 3 a § 118 zákona č. 108/2006 Sb. o sociálních službách (dále jen „ZSS“) přiznán příspěvek na péči. Toto pro žalobce nepříznivé rozhodnutí správní orgán l. stupně zdůvodnil tím, že žalobce nesplnil povinnost dle § 21 odst. 1 písm. a) ZSS podrobit se sociálnímu šetření, ačkoli byl upozorněn, že v důsledku nesplnění této povinnosti nemůže být příspěvek na péči přiznán. Odvolací správní orgán konstatoval, že pro svůj postoj (odmítnutí) provedení sociálního šetření žalobce uplatnil „eticko-náboženská“ hlediska, totiž že jako český muslim je nucen odmítnout provedení sociálního šetření, protože toto hledisko nelze spojit se sekulárními aspekty projevu jeho víry. Namísto sociálního šetření nabídl výsledky lékařského šetření, provedeného pro účely řízení o nárok na invalidní důchod. To ovšem nebylo správním orgánem v odvolacím řízení akceptováno s prostým zdůvodněním, že posouzení zdravotního stavu žalobce pro účely jiného dávkového systému nelze zohlednit při hodnocení nároku na příspěvek na péči (tedy jiného nároku). Důvod odmítavého postoje žalobce k provedení sociálního šetření, spočívající v odvolání se na lidskoprávní aspekty, související z limity jeho víry, zmínil ve svém rozhodnutí ze dne 30. 8. 2010 také správní orgán prvého stupně. S těmito námitkami se vypořádal odkazem na prioritu norem ZSS s tím, že žalobcem zmíněné důvody a jejich interpretace ve smyslu Listiny základních práv a svobod nemůže vzít úvahu, a to s ohledem na ust. § 25 ZSS a § 9 a přílohu č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení ZSS. Při sociálním šetření se zjišťuje schopnost žadatele samostatně žít v přirozeném prostředí z hlediska úkonů soběstačnosti a tím ustanovení Listiny nijak dotčena nejsou. Proti odvolacímu rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy podal žalobce správní žalobu, ve které poukázal na svůj vážný zdravotní stav, zjištěný odpovídajícími vyšetřeními a konstatovaný lékařskými zprávami (dg. myastenie gratis, těžká porucha neuromuskulárního přenosu, stav po operaci plicního tumoru s exstirpací a po radio – onkologické léčbě). Byla mu přiznána /plná/ invalidita III. stupně. Rovněž není fyzicky soběstačný a podle § 8 ZSS a vyhlášky č. 505/2006 Sb. je závislý na pomoci jiné osoby ve 2. stupni takové závislosti. Přesto mu nebyl přiznán příspěvek na péči se zdůvodněním, že se nepodrobil sociálnímu šetření, přestože to zdůvodnil obsáhlým rozborem závažných eticko – náboženských důvodů jako český muslim /zčásti etnický Arab/, a podrobení se proceduře jej staví, s ohledem na jeho víru, do rozporu s vlastním svědomím. Dále v žalobě podrobněji uvedl ta ustanovení Listiny, jimiž odůvodňuje právo požadované vyšetření odmítnout a namítá, že ustanovení zákona (ZSS) se dostává do rozporu s citovanými články Listiny. Postoj správních orgánů, které bez ohledu na jeho náboženské důvody staví své rozhodnutí na prioritě zákona (§ 21 ZSS) definuje jako projev diskriminace z důvodu víry a náboženského přesvědčení. Městský soud v Praze (dále také městský soud) ve věci rozhodl bez jednání rozsudkem ze dne 5. 5. 2011, č. j. 1 Ad 83/2010 - 17 tak, že žalobu zamítl. V odůvodnění rozsudku shora uvedené eticko – náboženské důvody stěžovatele uvedl, zmínil jejich uplatnění také v průběhu řízení před správními orgány a vypořádal se s nimi konstatováním, že postup podle zákona není v rozporu s ustanoveními Listiny, neboť sociálním šetřením by žalobci nebylo bráněno ve svobodném projevu víry a ani by nebyla narušena nedotknutelnost jeho obydlí. Městský soud žalobě nevyhověl s odkazem na to, že podle § 25 odst. 3 ZSS vychází správní orgán ze zdravotního stavu posuzované osoby, nicméně oprávněná osoba je povinna podle § 21 odst. 1 písm. a) ZSS se podrobit sociálnímu šetření. Pokud to stěžovatel odmítl, rozhodl správní orgán prvního stupně správně, jestliže žalobci příspěvek na péči nepřiznal. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel včas kasační stížnost z důvodu dle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), neboť podle něj soud nesprávně vyhodnotil nesoulad užitých ustanovení zákona (ZSS) s citovanými články Listiny základních práv a svobod. Vytkl soudu, že pouze konstatuje soulad norem zákona a Listiny, avšak pro takový názor neuvádí žádný argument. Zdůrazňuje, že při jeho zdravotním stavu musí některé projevy víry upravit dle svých fyzických možností a tím vyvstává zvláštní význam nedotknutelnosti některých míst bytu. Souhlasem s jejich porušením by se dostal do rozporu s vlastním svědomím. Dále odkazuje na to, že ze zdravotního hlediska podmínky pro přiznání příspěvku splňuje. V doplnění kasační stížnosti žalobce přehodnotil původně odmítavý postoj k provedení sociálního šetření v závislosti na limitech své víry. Vyjádřil názor, že svým dřívějším procesním postupem se [d]ostal fakticky do logicky nemožné a vnitřně rozporné pozice stěžovatele na sebe sama. Uvedl také, že chápe výsledek správního řízení jako předurčený odmítnutím provedení sociálního šetření. Proto také dnes již nic nenamítá proti vykonání sociálního šetření ve smyslu příslušných ustanovení ZSS. Pro úplnější informaci doplnil, že dle jeho názoru [n]ezanedbatelný podíl na dnešním skutečném stavu věci má i postup pracovníků Městské části Prahy 6, kteří vyhledávali zvláštní důvody tvrzené nemožnosti vstoupit do domu namísto uskutečnění pozdější opakované návštěvy stěžovatelova bytu. Ze změny stanoviska dovozuje návrh, aby napadený rozsudek městského soudu byl zrušen a věc byla soudu vrácena, respektive byla Městské části Praha 6 dána možnost znovu ve věci rozhodnout tak, že by žádost o příspěvek na péči nebyla jen z formálních důvodů odmítnuta a odepřena. Kasační stížnost byla k vyjádření doručena žalovanému dne 8. 6. 2011. Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti. Neshledal přitom vady, k nimž by podle § 109 odst. 3 s. ř. s. musel přihlédnout z úřední povinnosti, a které by jej opravňovaly se od důvodů kasační stížnosti odchýlit. Kasační stížnost neshledal důvodnou. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že ve zkoumaném případě správní orgány nevyhověly stěžovatelově žádosti o příspěvek na péči z důvodu nesplnění zákonné podmínky § 21 odst. 1, písm. a) ZSS, aniž by zpochybňovaly jeho zdravotní stav, zjištěný lékařským vyšetřením. Zjevně provedení sociálního šetření považují za nevyhnutelnou podmínku přiznání příspěvku na péči. Nejvyšší správní soud nepřehlédl ani to, že stěžovatel napadl v každé fázi řízení vydaná rozhodnutí jen poukazem na eticko – náboženské důvody, pro které nemohl s provedením sociálního šetření v jeho bytě souhlasit a postup správních orgánů označil za diskriminační ve vztahu k jeho náboženskému přesvědčení. S argumentací správních orgánů se v zásadě ztotožnil i městský soud v napadeném rozsudku. V kasační stížnosti však žalobce svůj postoj vysvětlil (v zásadě jako nedorozumění a důsledek vlastní [v]nitřně rozporné pozice) a jeho kategorické odmítnutí sociálního šetření tak významně relativizoval. V této fázi řízení poprvé uvedl novotu, totiž nesprávný postup pracovnic sociálního odboru Městské části Prahy 6 (správního orgánu prvního stupně), spočívající ve vyhledávání zvláštních důvodů údajné nemožnosti vstoupit do jeho bytu. Jinými slovy, správní orgány nevyhověly stěžovateli odkazem na primární význam jednoduchého práva [zde § 21 odst. 1 písm. a) ZSS], jehož dopad na svobodu náboženského vyznání vyloučily. Stěžovatel naopak zásadně odmítal aplikaci jednoduchého práva právě odkazem na principy svobody náboženského vyznání podle čl. 15 Listiny základních práv a svobod, případně i jiných ustanovení lidsko-právní povahy. Tento důvod posléze relativizoval, jeho naléhavost vysvětlil a zmírnil a naopak se dovolával skutečnosti, kterou v předcházejících fázích řízení neuvedl (jednání pracovnic správního orgánu prvního stupně). Nutno připustit,