20 Cdo 1487/2003 — Nejvyšší soud

20 Cdo 1487/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2004 Spisová značka:20 Cdo 1487/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.1487.2003.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb. § 7 odst. 2 předpisu č. Listiny základních práv a svobod/Sb. § 7 odst. 4 předpisu č. Listiny základních práv a svobod/Sb. § 7 odst. 1 předpisu č. Listiny základních práv a svobod/Sb. § 7 odst. 3 předpisu č. Listiny základních práv a svobod/Sb. § 2 odst. 3 předpisu č. 3/2002Sb. § 4 odst. 3 předpisu č. 3/2002Sb. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 20 Cdo 1487/2003 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kurky a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobců A/ Mgr. E. D. a B/ Mgr. Z. D., zastoupených advokátem, proti žalované Církvi Č. h., o určení trvání služebního poměru duchovních a náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 4 C 253/2001, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.2.2003, č.j. 58 Co 403/2002-25, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3.2.2003, č.j. 58 Co 403/2002-25, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31.7.2002, č.j. 4 C 253/2001-14, se zrušují, a věc se vrací obvodnímu soud k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zastavil řízení o určení, že služební poměr žalobců u žalované trvá, s tím, že po právní moci bude věc postoupena Ústřední radě žalované církve jako orgánu „věcně příslušnému“. Odvolávaje se na předchozí řízení ve věci týchž účastníků (o určení neplatnosti skončení služebního poměru), a zejména na nález Ústavního soudu v něm vydaný, dospěl k závěru, že ani k projednání této věci není pravomoc soudu dána. Jestliže se Ústavní soud ztotožnil s názorem obecných soudů, že je tomu tak pro projednání a rozhodnutí sporu o neplatnost skončení služebního poměru duchovních k církvi, pak totéž platí i pro spor posuzovaný nyní, neboť „podstata věci zůstává stejná“. I zde by jinak došlo „k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci“. Žalobci (zastoupeni advokátem) ve včasném dovolání namítli, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Rozhodnutím o určení trvání služebního poměru podle jejich názoru k zásahu do nezávislosti církve nedochází; Listina základních práv a svobod jej ostatně v článku 16 umožňuje, jde-li o ochranu práv a svobod jiných. Obšírně též dovolatelé dovozovali, že služební poměr duchovního je povahy pracovněprávní, popřípadě občanskoprávní, v důsledku čehož je k projednání takové věci dána pravomoc obecných soudů se zřetelem k ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř. Dovolání je přípustné (§ 236 odst. 1 o.s.ř.), jelikož směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení podle § 104 odst. 1 o.s.ř. (§ 239 odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vady vyjmenované v ustanovení § 242 odst. 3, větě druhé, o.s.ř., k nimž je dovolací soud – je-li dovolání přípustné – povinen přihlédnout z úřední povinnosti, se z obsahu spisu nepodávají; jelikož jinak platí, že dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), je předmětem dovolacího přezkumu právní závěr odvolacího soudu, že k projednání žaloby o určení, že služební poměr žalobců u žalované trvá, není dána pravomoc soudu. Dovolatelé uplatnili způsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolací soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (§ 7 odst. 2 o.s.ř.). „Věc” ve smyslu § 7 odst. 1 o.s.ř. se identifikuje s jejími subjekty (účastníky řízení) a předmětem, pro nějž se řízení vede, který ve sporném řízení určuje žalobce vylíčením právně relevantních skutečností a toho, čeho se proti žalovanému domáhá. Tím žalobce ozřejmuje i právní vztah, z něhož takto tvrzený nárok vychází. Soudu předložená věc, o niž jde, se spojuje s žalobou, aby bylo určeno, že dříve (nesporně) založený právní vztah žalobců coby služební poměr duchovních u žalované církve nadále trvá. Zjevně jde o žalobu, již v obecné rovině předjímá ustanovení § 80 písm. c/ o.s.ř., a k doložení naléhavého právního zájmu na požadovaném určení žalobci uvádějí, že žalovaná právě existenci (trvání) sporného právního vztahu popírá. Podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. V jiné věci týchž účastníků, o určení neplatnosti rozvázání služebního poměru a o náhradu mzdy, rozhodl Ústavní soud nálezem ze dne 26.3.2000, sp. zn. I. ÚS 211/96, tak, že zčásti ústavní stížnost žalobců zamítl (co do zastavení řízení ohledně rozvázání služebního poměru) a zčásti rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu zrušil (ohledně nároku na náhradu mzdy). V odůvodnění tohoto nálezu Ústavní soud uvedl, odkazuje na čl. 16 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a § 7 odst. 1, 2 zákona č. 308/1991 Sb., o svobodě náboženské víry a postavení církví a náboženských společností, že osoby vykonávající duchovenskou činnost ji vykonávají z pověření církví a náboženských společností podle jejich vnitřních předpisů a obecně závazných právních předpisů, a církve také posuzují způsobilost osob k výkonu duchovenské činnosti a podle toho určují jejich zařazení. „Obecné soudy se tedy správně postavily na stanovisko, že rozhodováním o dalším trvání služebního poměru duchovního k církvi by došlo k nepřípustnému zásahu do vnitřní autonomie církve a do její samostatné a nezávislé rozhodovací pravomoci v této věci, jak vyplývá z vnitřních předpisů této církve, konkrétně z § 34 Organizačního řádu Církve č. h., kde se stanoví, že služební poměr duchovního s uvedenou církví se rozvazuje propuštěním ze služeb církve Ústřední radou.“ Oproti tomu „ve věci mzdy a případně jiných majetkových nároků“ podle názoru Ústavního soudu již o zásah do vnitřní autonomie církve a její rozhodovací pravomoci nejde. Zde „vystupuje do popředí soukromoprávní charakter církve jako právnické osoby, která má či nemá závazky vůči jiným osobám fyzickým či právnickým a tyto osoby mají rovné postavení před zákonem…Proto v tomto případě si musí soudy podle právních podkladů…posoudit, zda budou postupovat podle občanského zákoníku či podle zákoníku práce (§ 7 odst. 1 zákona č. 308/1991 Sb.) a podle toho rozhodnout o uplatňovaném nároku stěžovatelů…“ Ústavní soud tedy vychází z toho, že služební poměr duchovního k (žalované) církvi, posuzován v jeho celistvosti, je vztahem soukromého práva, který je - jako takový - podřaditelný „věci“ ve smyslu (citovaného) ustanovení § 7 odst. 1 o.s.ř.; jinak by nemohl uvažovat ani o pravomoci soudu k projednání nároku na „náhradu mzdy“. Proti tomu není námitek; lze jen dodat, že jde (též) o vztah blízký vztahu pracovnímu, neboť jeho předmětem je i činnost jednoho subjektu (duchovního) pro druhý (církev), vykonávaná v závislém postavení a za odměnu, přičemž její „smluvní“ základna (shodná a svobodná vůle obou subjektů) je evidentní. Jde-li o věc soukromého práva (§ 7 odst. 1 o.s.ř.), může být pravomoc soudu k jejímu projednání a rozhodnutí vyloučena jen tím, že ji „podle zákona“ projednávají a rozhodují o ní „jiné orgány“. Důvod této výluky spatřoval odvolací soud – jak se podává z odůvodnění jeho rozhodnutí – v důsledcích zásad, zakotvených v článku 16 Listiny základních práv a svobod. Podle článku 16 odst. 2 církve a náboženské společnosti spravují své záležitosti, zejména ustavují své orgány, ustanovují své duchovní a zřizují řeholní a jiné církevní instituce nezávisle na státních orgánech. Podle odstavce 4 téhož článku výkon těchto práv může být omezen zákonem, jde-li o opatření v