III.ÚS 3591/16 — Ústavní soud

NALUS - databáze rozhodnutí Ústavního soudu       III.ÚS 3591/16 ze dne 30. 8. 2017 N 161/86 SbNU 631 Zákaz interpretace norem vnitřních předpisů církví a náboženských společností, nikoliv zákaz jejich aplikace   Česká republika NÁLEZ Ústavního soudu Jménem republiky   Nález Ústavního soudu - senátu složeného z předsedy senátu Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaj) a Radovana Suchánka - ze dne 30. srpna 2017 sp. zn. III. ÚS 3591/16 ve věci ústavní stížnosti MUDr. Mgr. Marie Opatrné, Ph.D., zastoupené Mgr. Danielem Marouškem, advokátem, se sídlem Lumírova 445/5, Praha 2, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1320/2015-191 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014 č. j. 23 Co 302/2014-149 vydaným v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Arcibiskupství pražského, se sídlem Hradčanské náměstí 54/16, Praha 1 - Hradčany, zastoupeného JUDr. Michalem Pacovským, advokátem, se sídlem Čelakovského sady 433/10, Praha 2, jako vedlejšího účastníka řízení. I. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 17. srpna 2016 č. j. 21 Cdo 1320/2015-191, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 3. září 2014 č. j. 23 Co 302/2014-149 a řízeními předcházejícími jejich vydání bylo porušeno právo stěžovatelky na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a stěžovatelčina svoboda vyznání zaručená čl. 15 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 9 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. II. Tato rozhodnutí se proto ruší. Odůvodnění I. Vymezení předmětu řízení 1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 10. 2016 se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví vymezených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejích základních práv zaručených čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a z tohoto důvodu navrhla Ústavnímu soudu, aby napadená rozhodnutí zrušil. II. Posouzení splnění procesních předpokladů řízení 2. Ústavní stížnost byla doručena Ústavnímu soudu včas, osobou oprávněnou a řádně zastoupenou advokátem, předcházelo jí vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovatelce k ochraně jejích práv poskytuje, a tedy splňuje všechny procesní předpoklady stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). III. Rekapitulace skutkového stavu a procesního vývoje 3. Stěžovatelka s vedlejším účastníkem uzavřela dne 26. 9. 2002 pracovní smlouvu (dále jen "pracovní smlouva"), podle níž pro vedlejšího účastníka vykonávala funkci pastorační asistentky. Této pracovní smlouvě předcházela dohoda o pracovní činnosti ze dne 2. 1. 1998 s vymezením pracovní činnosti "pomocník v pastoraci" a jednostranné ustanovení pastorační asistentkou ze dne 29. 1. 1998 arcibiskupem Miloslavem kardinálem Vlkem. Pracovní smlouva byla uzavřena na dobu určitou jednoho roku, následně byla dodatkem dvakrát prodloužena na dobu určitou a dalším dodatkem ze dne 21. 9. 2004 na dobu neurčitou. Listinou ze dne 29. 12. 2006 generální vikář Arcibiskupství pražského jednostranně změnil ustanovení stěžovatelky do funkce pastorační asistentky na ustanovení samostatnou pastorační asistentkou. Následně dal vedlejší účastník opakovaně stěžovatelce výpověď z pracovního poměru, přičemž stěžovatelka se vždy domohla určení její neplatnosti soudem, a to až do řízení, z nějž vzešla napadená rozhodnutí. 4. Ta byla vydána v průběhu řízení před obecnými soudy, v němž se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, kterou jí jako zaměstnankyni dalo 14. 8. 2012 Arcibiskupství pražské (dále jen "vedlejší účastník") z důvodu dle ustanovení § 52 písm. c) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákoník práce") jakožto zaměstnavatel. Stěžovatelka v nalézacím řízení tvrdila, že výpovědní důvod nebyl v jejím případě naplněn, a předkládala důkazní návrhy na podporu tohoto tvrzení. 5. Vedlejší účastník toto tvrzení rozporoval a předkládal důkazy je vyvracející, a ačkoliv ve svém prvním vyjádření ve věci nevznesl námitku věcné ani místní nepříslušnosti, v průběhu řízení opakovaně namítal, že soud nemá k rozhodnutí tohoto sporu pravomoc dle § 7 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "občanský soudní řád"), neboť vztah mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem je na základě čl. 16 odst. 2 Listiny vyloučen ze soudního přezkumu. Obvodní soud pro Prahu 1 stěžovatelce rozsudkem ze dne 4. 11. 2013 vyhověl, neboť určil, že výpověď je neplatná, a uložil vedlejšímu účastníkovi povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení. Námitku nedostatku pravomoci vypořádal tak, že tato je zjevně účelová, neboť vedlejší účastník ji vznesl až v průběhu řízení, navíc nešlo o první spor o neplatnost výpovědi dané vedlejším účastníkem stěžovatelce a v těchto dřívějších sporech vedlejší účastník námitku rovněž neuplatňoval a ani nepodal opravný prostředek. 6. Proti tomuto rozsudku se vedlejší účastník odvolal. Ve svém odvolání brojil jak proti závěru o nenaplnění výpovědního důvodu dle § 52 písm. c) zákoníku práce, tak opětovně vznesl námitku nedostatku pravomoci soudu. Jeho odvolání Městský soud v Praze (dále jen "odvolací soud") vyhověl svým v záhlaví vymezeným rozsudkem, jímž žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že námitka nedostatku pravomoci je důvodná, neboť stěžovatelka pro vedlejšího účastníka vykonávala duchovenskou činnost, a tedy nebyla ve vztahu k němu v pracovním poměru, nýbrž ve služebním poměru duchovního. Zánik takového služebního poměru spadá pak dle odvolacího soudu do sféry vnitřní autonomie církve dle čl. 16 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka se s tímto závěrem nespokojila a proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala dovolání. To však Nejvyšší soud odmítl s odůvodněním, že i kdyby stěžovatelka nebyla ve služebním poměru duchovního, její právní vztah k vedlejšímu účastníkovi by stejně vzhledem k obsahu její činnosti spadal do vnitřní autonomie Církve římskokatolické. Stěžovatelka proto proti oběma v záhlaví specifikovaným rozhodnutím obecných soudů podala ústavní stížnost. IV. Argumentace stěžovatelky a vyjádření účastníků řízení a vedlejšího účastníka řízení 7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy se, zjednodušeně řečeno, odmítly zabývat podstatou věci s odkazem na nedostatek své pravomoci, ačkoliv tuto pravomoc měly. Stěžovatelka na podporu této teze snáší několik dílčích argumentů: 1. stěžovatelka není duchovním ve smyslu čl. 16 odst. 2 Listiny; 2. obecné soudy i sám vedlejší účastník k ní v předcházejících řízeních ve skutkově obdobných věcech nepřistupovali jako k duchovní; 3. stěžovatelka nikdy svobodně nevstoupila do služebního poměru duchovního; 4. základní dokument Církve římskokatolické (dále jen "základní dokument", nebude-li uvedeno jinak) vymezil pojem duchovního až v roce 2006, tedy až v průběhu právního vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem; 5. ve střetu kolektivního práva na autonomii církví a náboženských společností a individuálního práva na soudní ochranu převažuje toto individuální právo. Konkrétně stěžovatelka rozvíjí své argumenty následovně: 8. Ad 1 stěžovatelka kategoricky nesouhlasí s tím, že by byla "duchovním", na nějž by se vztahovala výjimka z pravomoci obecných soudů. Namítá, že zařazení "ostatních osob vykonávajících duchovenské služby" do čl. X bodu 2 základního dokumentu, vymezujícího označení "duchovních", je v rozporu s kanonickým právem. Uvádí, že dle kanonického práva se, zjednodušeně řečeno, členové církve dělí na laiky a duchovní, přičemž duchovními jsou pouze ti, kdož přijali svátost svěcení, již stěžovatelka nepřijala a jako žena, manželka a matka ji ani přijmout nemohla. Nikdy se proto nemohla stát duchovní Církve římskokatolické a formulace základního dokumentu na tom ničeho nemůže změnit. 9. Ad 2 stěžovatelka upozorňuje na skutečnost, že vedlejší účastník s ní vždy právně jednal jako zaměstnavatel se zaměstnancem, uzavíral s ní pracovněprávní smlouvy, dal jí výpověď z pracovního poměru atd., přičemž v několika obdobných předchozích soudních řízeních před obecnými soudy o určení neplatnosti výpovědi dané vedlejším účastníkem stěžovatelce se dovození pravomoci obecných soudů nijak nebránil. Vedlejší účastník v jednom z těchto řízení dokonce uznal za nesporné, že stěžovatelka je vůči němu v pracovněprávním vztahu, založeném pracovní smlouvou. V průběhu jeho trvání pak vedlejší účastník neučinil nic, co by tento vztah bylo způsobilé změnit na služební poměr duchovního. 10. Ad 3 stěžovatelka poukazuje na to, že dle kanonického práva má každý křesťan právo s