Občanský zákoník (úplné znění, jak vyplývá z pozdějších změn a doplňků)

Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele.

(1) Dědí se ze zákona, ze závěti nebo z obou těchto důvodů.

(2) Nenabude-li dědictví dědic ze závěti, nastupují místo něho dědici ze zákona. Nabude-li se ze závěti jen část dědictví, nabývají zbývající části dědici ze zákona.

Dědictví, jehož nenabude žádný dědic, připadne státu.

(1) Dědic může dědictví odmítnout. Odmítnutí se musí stát ústním prohlášením u státního notářství nebo písemným prohlášením jemu zaslaným.

(2) Zástupce dědice může za něj dědictví odmítnout jen podle plné moci, která ho k tomu výslovně opravňuje.

Prohlášení o odmítnutí dědictví může dědic učinit jen do jednoho měsíce ode dne, kdy byl státním notářstvím o právu dědictví odmítnout a o následcích odmítnutí vyrozuměn. Z důležitých důvodů může státní notářství tuto lhůtu prodloužit.

Dědictví nemůže odmítnout dědic, který svým počínáním dal najevo, že dědictví nechce odmítnout.

K odmítnutí dědictví nemůže dědic připojit výhrady nebo podmínky; rovněž nemůže odmítnout dědictví jen zčásti. Taková prohlášení nemají účinky odmítnutí dědictví.

Prohlášení o odmítnutí dědictví nelze odvolat. Totéž platí, prohlásí-li dědic, že dědictví neodmítá.

K dědici neznámému nebo k dědici neznámého pobytu, který byl o svém dědickém právu vyrozuměn vyhláškou státního notářství a který v určené lhůtě nedal o sobě vědět, se při projednání dědictví nepřihlíží. Jeho opatrovník nemůže prohlášení o odmítnutí či neodmítnutí dědictví učinit.

Nedědí, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům anebo zavrženíhodného jednání proti projevu poslední vůle zůstavitelovy. Může však dědit, jestliže mu zůstavitel tento čin odpustil.

Zůstavitel může vydědit potomka, protože v rozporu s pravidly socialistického soužití neposkytl zůstavitelovi potřebnou pomoc v nemoci, ve stáří nebo v jiných závažných případech. O náležitostech listiny o vydědění a o jejím zrušení platí obdobně ustanovení § 476 a 480; v listině však musí být uveden důvod vydědění.

(1) Dědic odpovídá do výše ceny nabytého dědictví za přiměřené náklady spojené s pohřbem zůstavitele a za zůstavitelovy dluhy, které na něj přešly zůstavitelovou smrtí.

(2) Je-li více dědiců, odpovídají za náklady zůstavitelova pohřbu a za dluhy podle poměru toho, co z dědictví nabyli, k celému dědictví.

(1) Je-li dědictví předluženo, mohou se dědici s věřiteli dohodnout, že jim dědictví přenechají k úhradě dluhů. Státní notářství tuto dohodu schválí, neodporuje-li zákonu nebo zájmu společnosti.

(2) Nedojde-li k dohodě mezi dědici a věřiteli, řídí se povinnost dědiců plnit tyto dluhy ustanoveními notářského řádu o likvidaci dědictví. Dědici přitom neodpovídají věřitelům, kteří své pohledávky neoznámili přesto, že je k tomu státní notářství na návrh dědiců vyzvalo, pokud je uspokojením pohledávek ostatních věřitelů cena jimi nabytého dědictví vyčerpána.

(1) Stát, jemuž dědictví připadlo, odpovídá za zůstavitelovy dluhy a za přiměřené náklady jeho pohřbu stejně jako dědic.

(2) Není-li možno uhradit peněžitý dluh zcela nebo zčásti penězi z dědictví, může stát použít k úhradě i věcí, které jsou předmětem dědictví a které svou hodnotou odpovídají výši dluhu. Odmítne-li věřitel přijetí těchto věcí, může stát navrhnout likvidaci dědictví.

(1) V první skupině dědí zůstavitelovy děti a manžel, každý z nich stejným dílem.

(2) Nedědí-li některé dítě, nabývají jeho dědického podílu stejným dílem jeho děti. Jestliže nedědí ani tyto děti nebo některé z nich, dědí stejným dílem jejich potomci.

(1) Nedědí-li zůstavitelovi potomci, dědí v druhé skupině manžel, zůstavitelovi rodiče a dále ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

(2) Dědici druhé skupiny dědí stejným dílem, manžel však vždy nejméně polovinu dědictví.

Nedědí-li manžel ani žádný z rodičů, dědí v třetí skupině stejným dílem zůstavitelovi sourozenci a ti, kteří žili se zůstavitelem nejméně po dobu jednoho roku před jeho smrtí ve společné domácnosti a kteří z tohoto důvodu pečovali o společnou domácnost nebo byli odkázáni výživou na zůstavitele.

(1) Zůstavitel může závěť buď napsat vlastní rukou nebo ji zřídit ve formě notářského zápisu.

(2) K platnosti závěti napsané vlastní rukou je třeba, aby ji zůstavitel podepsal a uvedl v ní den, měsíc a rok, kdy ji podepsal.

(3) Společná závěť více zůstavitelů je neplatná.

V závěti zůstavitel ustanoví dědice, popřípadě určí jejich podíly nebo věci a práva, které jim mají připadnout. Nejsou-li podíly více dědiců v závěti určeny, platí, že podíly jsou stejné.

Jakékoli podmínky připojené k závěti nemají právní následky; ustanovení § 484 odst. 1 věty druhé tím není dotčeno.

Nezletilým potomkům se musí dostat aspoň tolik, kolik činí jejich dědický podíl ze zákona, a zletilým potomkům aspoň tolik, kolik činí tři čtvrtiny jejich dědického podílu ze zákona. Pokud závěť tomu odporuje, je v této části neplatná, nedošlo-li k vydědění uvedených potomků.

(1) Závěť se zrušuje platnou závětí pozdější, pokud vedle ní nemůže obstát, anebo odvoláním závěti; odvolání musí mít formu, jaké je třeba k závěti.

(2) Zůstavitel zruší závěť také tím, že zničí listinu, na níž byla napsána.

Je-li dědic jen jeden, potvrdí mu státní notářství, že dědictví nabyl.

(1) Je-li více dědiců, vypořádají se u státního notářství mezi sebou o dědictví dohodou.

(2) Neodporuje-li dohoda zákonu nebo zájmu společnosti, státní notářství ji schválí.

Nedojde-li k dohodě, provede vypořádání mezi dědici státní notářství.

(1) Vypořádání se provede podle dědických podílů. Při dědění ze zákona se dědici na jeho podíl započte to, co za života zůstavitele od něho bezplatně obdržel, pokud nejde o obvyklá darování; jde-li o dědice uvedeného v ustanovení § 473 odst. 2, započte se kromě toho i to, co od zůstavitele bezplatně obdržel dědicův předek. Při dědění ze závěti je třeba toto započtení provést, jestliže k němu dal zůstavitel příkaz anebo jestliže by jinak obdarovaný dědic byl proti dědici uvedenému v ustanovení § 479 neodůvodněně zvýhodněn.

(2) Při rozdělení dědictví se přihlédne k možnosti účelného využití věcí v souladu se zájmy společnosti. Za tím účelem může jednotlivé věci nebo i celé dědictví převzít jeden z dědiců. Dědická práva ostatních dědiců se uspokojí buď v penězích nebo ze zbývajícího dědictví, přičemž se vezme zřetel na dluhy převzaté jednotlivými dědici.

(3) Mají-li podle vypořádání dědici odpovídat za dluhy jinak, než jak je stanoveno v § 470 odst. 2, nebo týká-li se vypořádání jinak práv věřitelů, lze dluhy vypořádat jen se souhlasem věřitelů.

(1) Zjistí-li se po projednání dědictví, že oprávněným dědicem je někdo jiný, je povinen ten, kdo dědictví nabyl, vydat oprávněnému dědici majetek, který z dědictví má, podle zásad o neoprávněném majetkovém prospěchu tak, aby neměl majetkový prospěch na újmu pravého dědice.

(2) Nepravý dědic má právo, aby mu oprávněný dědic nahradil náklady, které na majetek z dědictví vynaložil; rovněž mu náležejí užitky z dědictví. Jestliže však věděl nebo mohl vědět, že oprávněným dědicem je někdo jiný, má právo jen na náhradu nutných nákladů a je povinen oprávněnému dědici kromě dědictví vydat i jeho užitky.

Kdo v dobré víře něco nabyl od nepravého dědice, jemuž bylo dědictví potvrzeno, je chráněn tak, jako by to nabyl od oprávněného dědice.

Ustanovení § 485 a 486 platí i tehdy, jestliže dědictví připadlo státu.

Do občanskoprávních vztahů vstupují i jiné organizace než socialistické, jsou-li právnickými osobami. Pokud tyto organizace nejsou zřízeny zákonem, mohou být zřízeny jen rozhodnutím nebo na základě přivolení orgánu, který je k tomu povolán.

(1) Občanskoprávní vztahy vznikají i z individuálního vlastnictví k věcem, jež nejsou předmětem osobního vlastnictví (soukromé vlastnictví); také toto vlastnictví je chráněno proti neoprávněným zásahům.

(2) Na neoprávněnou stavbu na pozemku v individuálním vlastnictví použije se přiměřeně ustanovení § 221.

(1) Na základě povolení vydaného příslušným orgánem podle zvláštních předpisů může občan za účelem uspokojování hmotných a kulturních potřeb ostatních občanů poskytovat za úplatu občanům, popřípadě organizacím věcná plnění a výkony. Ustanovení tohoto zákona platí i na právní vztahy takto vzniklé. Ustanovení části čtvrté se však použijí jen přiměřeně; zejména se použijí § 226 až 231, § 232 odst. 1, § 233, 234, § 235 odst. 1 a 3, § 236 až 239, § 243 odst. 2, § 244 až 247, § 248 odst. 1 a 3, § 249 až 252, § 253 věta prvá, § 254, 255, 263, § 265 až 267, § 268 odst. 1 věta prvá, § 270, § 271 odst. 1 a 3, § 272, § 273 odst. 1 věta prvá a odst. 2, § 274, 276, § 277 věta prvá, § 278, 279, § 280 odst. 1 a 3 a § 281 odst. 1 věta prvá a třetí a odst. 2.

(2) Vláda České socialistické republiky a vláda Slovenské socialistické republiky stanoví nařízením podrobnější úpravu.

(1) Věci, které jsou v soukromém vlastnictví, lze smluvně převádět a dědit.

(2) Nezastavěné stavební pozemky smějí občané převádět jen na stát nebo na socialistickou organizaci k tomu zvláštním předpisem oprávněnou. Pokud by nezastavěné stavební pozemky vzhledem k svému určení a výměře mohly být předmětem práva osobního užívání (§ 199, 200), mohou je občané darovat svým manželům, jakož i příbuzným v řadě přímé a sourozencům, případně zároveň s nimi i jejich manželům. K smlouvě o převodu budovy, která je v soukromém vlastnictví, a k smlouvě o převodu nebo nájmu zemědělského (lesního) pozemku, je třeba souhlasu národního výboru, ledaže jde o převod do socialistického společenského vlastnictví.

(3) Pro dědění majetku v soukromém vlastnictví platí ustanovení § 460 až 487.

(1) Vynaloží-li socialistická organizace v zájmu společnosti účelné náklady na nemovitost, která je v soukromém vlastnictví, je vlastník povinen jí tyto náklady uhradit; uspokojení této pohledávky lze požadovat jen z nemovitosti, na kterou náklady byly vynaloženy.

(2) Ustanovení odstavce 1 se nevztahuje na obytné domy, které jsou v soukromém vlastnictví, avšak mají plnit účel rodinných domků.

(1) Na spoluvlastnictví k věcem, které jsou v soukromém vlastnictví, se vztahují přiměřeně ustanovení o podílovém spoluvlastnictví (§ 137 až 142); k převodu podílu však není třeba souhlasu spoluvlastníků.

(2) Nabude-li některý z manželů tyto věci za trvání manželství, platí přiměřeně ustanovení o bezpodílovém spoluvlastnictví manželů (§ 143 až 151).

(1) O užívání bytů v domech, které jsou v soukromém vlastnictví, platí přiměřeně ustanovení § 153 až 189, s výjimkou ustanovení o družstevních bytech.

(2) O užívání místností nesloužících k bydlení v těchto domech platí přiměřeně ustanovení § 196 a 197, s výjimkou ustanovení týkajících se místností stavebních bytových družstev.

O nájmu zemědělského pozemku platí přiměřeně ustanovení o přenechání nemovitosti k dočasnému užívání (§ 397 a 398), nestanoví-li zvláštní předpisy jinak.

(1) Zástavní práva mohou vznikat jen ze zákona; přecházejí s vlastnictvím věci na nabyvatele.

(2) Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství; vztahuje se na zástavu, její přírůstky a příslušenství. Uspokojení zajištěné pohledávky ze zástavy může věřitel požadovat po splatnosti pohledávky. Jde-li o zástavní právo váznoucí společně a nerozdílně na několika zástavách, je věřitel oprávněn požadovat uspokojení celé pohledávky nebo její části z kterékoli z nich.

Občanskoprávní vztahy, pokud nejsou zvláště upraveny ani tímto ani jiným zákonem, se řídí ustanoveními tohoto zákona, která upravují vztahy obsahem i účelem jim nejbližší.

Vztahy vznikající v mezinárodním obchodním styku upravuje zvláštní zákon.