14 CO 186/2022-49 — Krajský soud v Brně

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně uložil žalované povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni částku 9 414 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 9 414 Kč od 24. 11. 2020 do zaplacení, částku 8 165 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 8 165 Kč od 20. 1. 2021 do zaplacení a částku 11 646 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky 11 646 Kč od 20. 1. 2021 do zaplacení (výrok I) a dále žalované uložil povinnost do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 5 767 Kč, a to k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II). 2. Proti tomuto rozsudku, a to pouze výroku II o náhradě nákladů řízení účastníků, podala v zákonné lhůtě odvolání žalovaná. Vytýká v něm soudu I. stupně, že se nesprávně vypořádal s její námitkou, že postup žalobkyně je neekonomický a je veden snahou o maximalizaci žalovaných pohledávek. Argumentace soudu by byla přiléhavá za situace, kdy tentýž žalobce až v průběhu dřívějšího sporu se stejným žalovaným podá na něj další žalobu na zaplacení nároku vzniklého až po podání první žaloby. O takový případ se však v dané věci nejedná, neboť žalobkyně podala v krátkém časovém úseku v roce 2021 několik žalob na žalovanou, dvě dokonce v jeden den. V obou těchto sporech se jedná o závazky žalované delší dobu po splatnosti, a mohly být proto dle žalované žalovány jednou žalobou, některé ze závazků se dokonce týkají stejných registračních značek, kdy výše nároku uplatněného v tomto řízení byla žalobkyni známa již v době, kdy byly podány dřívější žaloby týkající se předcházejícího období. Žalovaná proto navrhla změnu napadeného rozsudku tak, že žalobkyni nebude přiznána náhrada nákladů řízení. 3. Žalobkyně se k odvolání žalovaného písemně nevyjádřila. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II o náhradě nákladů řízení účastníků a řízení jeho vydání předcházející (§ 212 věta prvá, § 212a odstavec 1, 5, 6 občanského soudního řádu, dále jen „o. s. ř.“), a po zjištění, že odvolání je podáno oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), je přípustné (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.), je podáno včas (§ 204 o. s. ř.), a bez nařízení jednání (§ 214 odstavec 2 písmeno c/ o. s. ř.) dospěl k závěru, že odvolání žalované je zčásti důvodné, i když z jiných, než v něm uváděných důvodů. 5. Podáním odvolání nebyl napaden výrok I rozsudku o věci samé, který proto odvolací soud nepřezkoumával, neboť nabyl právní moci dnem následujícím poté, co poslednímu z oprávněných subjektů uplynula lhůta k podání odvolání (§ 212, § 206 odstavec 3, § 159 o. s. ř.). 6. Podle ustanovení § 142 odstavec 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. 7. Podle ustanovení § 1 odstavec 3 písmeno a/ vyhlášky č. 254/2015 Sb., dále jen„ vyhlášky“, se pro účely vyhlášky úkonem rozumí zejména písemné podání nebo návrh ve věci samé. 8. Podle ustanovení § 2 odstavec 1 vyhlášky při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve sporech, ve kterých bylo rozhodnuto o návrhu podaném na ustáleném vzoru uplatněném opakovaně týmž účastníkem ve skutkově i právně obdobných věcech, v nichž je předmětem řízení peněžité plnění a hodnota sporu nepřevyšuje 50 000 Kč, činí pro účely § 151 odstavec 2 o. s. ř. výše paušální náhrady do podání návrhu na zahájení řízení včetně 100 Kč za každý úkon. 9. Žalobkyně byla v řízení zcela úspěšná, a náleží jí proto podle § 142 odstavec 1 o. s. ř. plná náhrada nákladů řízení, ovšem pouze těch, které byly vynaloženy účelně. Odvolací soud se však neshoduje s názorem soudu I. stupně, že náklady zastoupení žalobkyně advokátkou v řízení byly vynaloženy účelně. Dle konstantní obecné judikatury Ústavního soudu České republiky za účelně vynaložené náklady lze považovat pouze takové náklady, které musela procesní strana vynaložit, aby mohla řádně hájit své porušené nebo ohrožené právo u soudu. Náklady spojené se zastoupení advokátem tomuto vymezení zpravidla budou odpovídat, avšak tomuto pravidlu nelze přisuzovat absolutní povahu, neboť se mohou vyskytovat i situace, za nichž náklady spojené se zastoupením advokátem nebude možné považovat za nezbytné řádné uplatňování nebo bránění práva u soudu. Posouzení toho, zda v konkrétní posuzované věci jsou náklady na zastoupení advokátem náklady vynaloženými účastníkem řízení účelně, musí být vždy založeno na konkrétních okolnostech této věci. 10. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení příspěvku podle ustanovení § 4 odstavec 1 zákona č. 168/1999 Sb. o pojištění odpovědnosti v provozu vozidla v nynějším znění účinném do 1. 1. 2018 (dále jen„ zákon“), k němuž je žalovaná povinna jako provozovatel motorového vozidla. Žalobkyně je zřízena jako profesní organizace pojistitelů k vyvíjení činnosti zákonem stanovené (§ 18 odstavec 1 zákona), spravuje pro zajištění těchto činností garanční fond a fond zábrany škod (§ 18 odstavec 2 písmeno a/ zákona). Garanční fond tvoří (§ 24 zákona) pojistné za hraniční pojištění, příspěvky pojistitelů, přijaté náhrady a příspěvky podle § 4 a fond zábrany škod tvoří (§ 23a zákona) odvody pojistného od členů žalobkyně, výnosy z investování dočasně volných prostředků a odvody podle § 24c. 11. Takto zákonem vymezený status žalobkyně a zákonná garance financování její činnosti vede i dle názoru odvolacího soudu k závěru, že při soudním uplatnění nároku na zaplacení příspěvků dle § 4 zákona lze na žalobkyni klást srovnatelné nároky jako na orgány veřejné moci, které vymáhají zákonem stanovené či garantované nároky. Tento princip pak dovodil Ústavní soud České republiky v nálezu sp. zn. II. ÚS 3344/12 i ve vztahu k České televizi, která není státním (veřejným) orgánem a není finančně napojena na státní (veřejný) rozpočet, avšak stát vytváří pro její fungování podmínky ve formě zákonných záruk, čemuž je nepřiměřené, aby při vymáhání zákonem garantovaných nároků (u České televize jde o televizní poplatky) byl takový subjekt zastoupen advokátem, neboť tuto agendu má být schopen zajistit právě těmi zdroji, které jsou mu ze zákona garantovány. 12. Tyto závěry jsou aplikovatelné i na žalobkyni, která je právnickou osobou zřízenou zákonem a je jí zákonem zajištěno financování činností, k nimž je povinna. Nelze sice přehlédnout usnesení Ústavního soudu České republiky, na které poukazuje žalobkyně v odvolání a v jehož odůvodnění Ústavní soud poukázal na odůvodnění svého usnesení sp. zn. II. ÚS 3696/13, že ve své dosavadní rozhodovací praxi nezařadil žalobkyni z hlediska přiznávání náhrady nákladů řízení do stejné skupiny subjektů jako Českou televizi, a odkázal také na své usnesení sp. zn. IV. ÚS 2309/13 dovozující v této souvislosti (mimo jiného), že nelze ve všech případech podání návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu mechanicky vycházet ze zjištění, že se jedná o úkony jednoduché, které by mohl provést pracovník kanceláře. Ústavní soud však těmito usneseními pouze odmítl ústavní stížnosti pro jejich zjevnou neopodstatněnost vzhledem k bagatelnosti vymáhaných pohledávek a absenci ústavněprávního rozměru otázek v napadených rozhodnutích řešených, aniž se jakkoli zabýval postavením [údaje o žalobci] [anonymizována dvě slova] ze všech hledisek výše uvedených. 13. Pro správnost závěru o neúčelnosti zastoupení žalobkyně advokátem svědčí i skutečnost, že dle organizačního schématu žalobkyně je součástí jejího organizačního uspořádání i úsek právní podpory a vymáhání pohledávek zahrnující také oddělení příspěvků do garančního fondu, které mimo jiné vede agendu uplatňování a vymáhání příspěvku dle ustanovení § 4 zákona, jehož prostřednictvím má být žalobkyně schopna takové vymáhání příspěvku, a to i u soudu, zajistit. Ani případný závěr, že by individuální okolnosti případu odůvodnily potřebu profesionálního zastoupení žalobkyně a tedy účelnost takového zastoupení v tomto soudním řízení, není na místě. Obrana žalované, přes niž byla žalobkyně nucena uplatnění svého nároku prosazovat, nevyvolala potřebu dalších činností a úkonů žalobkyně nad obvyklý rámec daný v opakovaném soudním uplatňování těchto skutkově obdobných nároků v mnoha dalších případech. 14. Odvolací soud tedy nesdílí ani závěry uvedené v usnesení Krajského soudu v Brně z 3. 11. 2021, čj. 13 Co 148/2021-112, na něž poukazuje soud I. stupně, když odvolací soud za rozhodující pro přiznání náhrady nákladů řízení žalobkyni za zastoupení advokátem považoval jen to, že u žalobkyně nelze uvažovat o zneužití práva na právní pomoc a že žalobkyně dosud nebyla judikaturou vyšších soudů zařazena mezi specifické subjekty s dostatečným materiálním a personálním vybavením k hájení svých zájmů jako stát či statutární města. Pokud se jedná o usnesení Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 1119/2016, předmětem řízení v tamní věci nebyl příspěvek do garančního fondu, nýbrž nárok žalobkyně na náhradu škody, kterou zavinila osoba bez pojištění odpovědnosti za škod