19 CO 146/2021-154 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem Okresního soudu Brno – venkov ze dne 3. 6. 2021, č.j. 29 C 118/2020-123, bylo rozhodnuto takto: I. Zamítá se žaloba, kterou se žalobce domáhá určení, že výpověď z nájmu bytu [číslo] nacházející se v I. nadzemním podlaží budovy [adresa], stojící na pozemku p.č. st. [rok], to vše v obci a k.ú. [obec], udělená žalovaným žalobci listinou ze dne [datum], je neoprávněná a neplatná. II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 23 950 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce. 2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce odvolání s tím, že soud měl provést též jeho účastnický výslech, výslech předchozí ředitelky žalovaného [příjmení] [příjmení] a dalších obyvatel domu, a to k prokázání jeho tvrzení, že dům obýval pokojně až do okamžiku, kdy vedení žalovaného převzala PhDr. [příjmení], která začala omezovat přístup obyvatel domu do společenských místností a i jinak bořit zavedené pořádky a soud k ní neměl přistupovat jako ke svědkovi, ale jako k účastníku řízení, jelikož je statutárním zástupcem žalovaného. Navrhoval doplnit dokazování spisem [stát. instituce] ohledně tvrzeného spáchání přestupku žalobcem, spočívajícím v neodevzdání klíčů a rozbití dveří. Tvrdil, že jednání, jehož se měl dopustit, je ve výpovědi popsáno neurčitě a chybí konkrétní popis jednání, jenž je mu kladen k tíži, jsou mu soudem vytýkány pochybení, jenž nejsou ve výpovědi a některá z tvrzení žalovaného byla vyvrácena, např. ono přivlastňování si společenské místnosti či vylepování pohoršujících sdělení. Rozebíral oprávněnost i potřebnost užívání společenských místností pro sociální kontakty nájemců a jejich společné aktivity, povinností nájemců je dodržovat pouze pravidla obvyklá pro chování v domě a rozumné pokyny pronajímatele pro zachování náležitého pořádku obvyklého podle místních poměrů, a pokud po mnoho let před příchodem stávající ředitelky nebyl domovní řád dodržován a společenské místnosti byly přístupné volně, lze pochybovat o tom, že domovní řád obsahuje pravidla obvyklá místním poměrům. Uvedl, že škodu na prosklených výplních dveří ihned uhradil, soud měl zvážit, zda žalovaný nepostupuje v rozporu s dobrými mravy, zvláště když on obýval dům pokojně prakticky 10 let a má omezené možnosti opatřit si nové bydlení a dle něj měl být také aplikován § 150 o. s. ř. Navrhl, aby napadený rozsudek byl změněn a žalobě bylo vyhověno. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání uvedl, že se s rozsudkem plně ztotožňuje, rozsudek je věcně správný a soud řádně zjistil skutkový stav, na němž by žalobcem navrhované důkazy nemohly nic změnit, když většina žalobcem navržených svědků již zemřela. Sdělil, že v řízení bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, že žalobce porušoval soustavně domovní řád, že si neoprávněně přisvojil společenskou místnost a že vícekrát rozbil skleněnou výplň dveří do společenské místnosti, přičemž videozáznam rozhovoru žalobce s příslušníkem městské policie jasně prokázal, že žalobce rozbití skla předem plánoval a že jej rozbil úmyslně po předchozí úvaze. Uvedl, že dále byly provedeny důkazy stížnostmi ostatních obyvatel domu, kteří si na chování žalobce opakovaně stěžovali, ten byl na ostatní nájemníky opakovaně hrubý, zadržoval klíče od společenské místnosti, bránil jim v jejím užívání, obtěžoval ostatní nájemníky zápachem, kdy větral svůj byt do chodby a celkově ostatním nájemníkům znepříjemňoval a ztrpčoval život a soud se se všemi provedenými důkazy, zjištěnými skutečnostmi a okolnostmi případu řádně vypořádal. Navrhl, aby napadený rozsudek byl jako věcně správný potvrzen. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně, řízení jeho vydání předcházející i obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání (pokud jde o věc samu) je naprosto nedůvodné. Nejdříve se odvolací soud zabýval vznesenou námitkou podjatosti soudkyně soudu I. stupně a dospěl k závěru, že soudkyně Okresního soudu Brno – venkov Mgr. [jméno] [příjmení] není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci, vedené u Okresního soudu Brno – venkov pod sp.zn. 29 C 118/2020, což vyslovil samostatným usnesením Krajského soudu v [obec] ze dne 17.1.2022, č.j. [číslo jednací]. S tím, co vzal soud I. stupně za prokázané na skutkovém stavu, se odvolací soud plně ztotožňuje, a proto na skutková zjištění soudu I. stupně také zcela odkazuje. Podstatný obsah provedených důkazů je v odůvodnění rozsudku uveden přesně (lze jen upřesnit, že ředitelka žalovaného vypovídala i dle poučení (§ 131 o. s. ř.) u jednání jako zástupkyně účastníka) a závěry o skutkovém stavu vymezené v napadeném rozsudku především pod bodem 28. odůvodnění jsou úplné, výstižné i správné. Odvolací soud se plně ztotožňuje i se stanoviskem soudu I. stupně, uvedeným pod body 25. a 26. odůvodnění o tom, proč některé důkazy navrhované žalobcem neprovedl či proč některé důkazy nebyly pro posouzení věci relevantní. Rovněž se odvolací soud zcela ztotožňuje i se všemi právními závěry (vycházejícími z ustanovení občanského zákoníku a uvedenými pod body 29. až 33. odůvodnění rozsudku) tak, jaké jsou přesně, úplně, výstižně i věcně správně vymezeny pod body 34. až 36. odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, a proto i na tyto právní závěry plně odkazuje. Právě pro úplnost, přesvědčivost, výstižnost a věcnou správnost napadeného rozsudku nemá odvolací soud nic, co by bylo třeba k němu doplnit či naformulovat jinak. Žalobce svým v řízení prokázaným jednáním a chováním naplnil podmínky pro to, aby mu byla dána výpověď z nájmu dle § 2288 odst. 1 písm. a/ OZ, tedy pro hrubé porušování jeho povinností, vyplývajících z nájmu, výpověď byla oprávněná, řádná i platná, měla všechny požadované náležitosti, důvody, pro které byla výpověď dána, byly vymezeny určitě a řádně a byla též dána po předchozím souhlasu zřizovatele žalovaného. Ve věci se v žádném případě nejedná o zneužití práva žalovaným a ani okolnosti ve smyslu dobrých mravů, svědčící žalobci, nejsou dány, když z celého spisu jednoznačně plyne, že to byl právě žalobce, kdo si, i přes domlouvání pracovníků žalovaného a přes výzvy, ať svého jednání zanechá a respektuje pravidla v domě, dělal, co chtěl, především bez ohledu na domovní řád a řád společenských místností a opakovaně hrubě porušoval své povinnosti nájemce tak, jak je i v napadeném rozsudku vymezeno (například bod 35. odůvodnění rozsudku). Lze naprosto rozumět žalovanému, jehož jménem ředitelka uváděla, že výpověď museli žalobci dát již kvůli ostatním nájemníkům v domě (často velmi starým lidem, absolutně vykolejených z neurvalého chování žalobce a požadujících po ní, aby situaci řešila), aby viděli, že existuje nějaká spravedlnost a že si každý nemůže dělat, co chce a pokud jim rozbíjí majetek, nemá právo tam bydlet. S ohledem na vše uvedené byl rozsudek soudu I. stupně ve výroku I. ve věci samé dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrzen. 5. Ve výroku II. o nákladech řízení byl rozsudek soudu I. stupně změněn dle § 224 o. s. ř. a § 142 odst. 1 o. s. ř., když náklady řízení nebyly ve věci úspěšnému žalovanému přiznány ve zcela správné výši. Odvolací soud se plně ztotožňuje se soudem I. stupně v tom, že nejsou dány žádné důvody zvláštního zřetele hodné pro odepření nákladů řízení úspěšnému žalovanému a že žalovaný má právo na náhradu nákladů právního zastoupení za těch 9 úkonů právní pomoci, které jsou v napadeném rozsudku uvedeny (8 úkonů v plné výši a 1 úkon v poloviční výši), k nímž náleží i 9 režijních paušálů po 300 Kč za tyto úkony dle § 13 advokátního tarifu. Odměna za úkon však nevychází z § 9 odst. 3 písm. a/ advokátního tarifu, ale z § 9 odst. 1 advokátního tarifu (tedy, že předmět sporu nelze ocenit) a činí 1 500 Kč za úkon, když u tohoto typu žaloby dle § 2290 OZ nejde o standardní určovací žalobu, neboť se u ní nezkoumá naléhavý právní zájem na žalovaném určení; aplikace § 9 odst. 1 advokátního tarifu odpovídá i praxi Nejvyššího soudu ČR (viz například rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp.zn. 26 Cdo 5029/2016 či 26 Cdo 1984/2018). Při 8 úkonech po 1 500 Kč, jednom úkonu v poloviční výši, tj. 750 Kč, a 9 režijních paušálech po 300 Kč tak celkové žalovanému vzniklé náklady v řízení před soudem I. stupně činí 15 450 Kč a tato částka mu také byla přiznána. 6. O nákladech řízení odvolacího rozhodoval odvolací soud dle § 224 odst.1 o. s. ř. a § 142 odst.1 o. s. ř. a přiznal v odvolacím řízení úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů, které mu vznikly na odměně za právní zastoupení za 2 úkony (vyjádření k odvolání a účast u odvolacího jednání) po 1 500 Kč dle § 7 bodu 4, § 9 odst.1 a § 11 odst.1 advokátního tarifu a 2 režijních paušálech za tyto úkony po 300 Kč dle § 13 advokátního tarifu.