19 CO 98/2021-117 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně ve výroku I. byla žaloba, kterou se žalobce po žalovaných č. 1 a 2 domáhá zaplacení částky 81 200 Kč, zamítnuta. Ve výroku II. pak žalobce byl uznán povinným zaplatit žalovaným č. 1 a 2 oprávněným společně a nerozdílně na nákladech řízení částku 33 976,80 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalovaných č. 1 a 2. 2. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce, které posléze doplnil s tím, že soud I. stupně založil rozsudek na značně extenzivním výkladu ukončení nájemní smlouvy ze dne 29.4.2019, přičemž při tomto vycházel výhradně z účastnické výpovědi [jméno] [příjmení] jako jednoho ze žalovaných, aniž by však bral v potaz skutečný obsah výpovědi žalobce a svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]. Žalobce v celém řízení deklaroval, že nikdy neměl vůli vzdát se jakýchkoliv nároků vzniknuvších mu v průběhu nájemního vztahu z titulu neplnění povinností žalovaných jako pronajímatelů, vyplývajícím ze zákona č. 67/2013 Sb. Jeho vůlí tedy nebylo vzdát se svých nároků vyplývajících mu z titulu vlastní existence nájemního vztahu založeného nájemní smlouvou ze dne 29.12.2013. V tomto směru je zjevný rozpor mezi žalovanými a žalobcem, pokud se týká výkladu ujednání ukončení obsažené ve smlouvě o ukončení nájemní smlouvy. Dále ve svém odvolání žalobce uvedl, že ze strany žalovaných mu bylo předloženo ukončení svým obsahem odpovídající jednoduché dohodě o ukončení nájmu jinak než výpovědí nebo uplynutím sjednané doby a předávacímu protokolu. Obsahem čl. II. je pak zjevně vyřešení zhodnocení předmětu nájmu a žalobcem hrazených záloh. K tomuto obsahu je pak možné vztahovat prohlášení obsažené v závěru čl. II. ukončení o tom, že strany vůči sobě navzájem nemají finanční ani jiné závazky z podmínek nájemní smlouvy vyplývající, jiný obsah ukončení jednoduše nemá a z výkladu prosazované žalovanými a nyní i soudem I. stupně jde významně nad rámec jeho skutečného obsahu a tedy i pravidel výkladu právních ujednání obsažených v § 555 a § 556 obč. zák. Dále pak rozebral otázku žalobce nájemního vztahu a nájemní smlouvy, a pokud tedy žalobce prohlásil, že nemá další nároky vyplývající z podmínek nájemní smlouvy, tj. nájemné, jistotu, zálohy apod., pak se toto prohlášení nevztahovalo na nárok vyplývající z existence nájemního vztahu a zákonné úpravy jej dotvářející. Žalobce hodnocení soudem I. stupně považuje za nesprávné právní hodnocení, které není souladné se základními zásadami soukromého práva. Soud I. stupně se pak žádným způsobem nevypořádal s poukazem žalobce na ust. § 557 obč. zák. Dle názoru žalobce je nesprávné i právní hodnocení soudem I. stupně, pokud v rámci rozhodnutí uvádí v bodě 15. rozsudku, kdy soud I. stupně vyslovuje, že důvodem pro zamítnutí žaloby je i skutečnost rozporu požadavku na úhradu pokuty dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. s korektivem dobrých mravů. Soud I. stupně zde jednak zcela přehlíží svá předchozí skutková zjištění a současně opět postupuje v rozporu s principy soukromého práva. Jednak soud konstatuje v bodě 14. odůvodnění rozsudku, že žalovaní neplnili své zákonné povinnosti dle zákona č. 67/2013 Sb., když žalobci nepředkládali způsobem a ve lhůtách předpokládaných tímto zákonem řádná vyúčtování. Tyto skutečnosti pak soud I. stupně hodnotí jako způsobilé pro vznik práva na smluvní pokutu dle § 13 zák. č. 67/2013 Sb. Následně pak dospívá k závěru, že požadavek na tuto pokutu je ze strany žalobce nemravný s ohledem na důvody, které jej k požadavku na úhradu této smluvní pokuty vedly. Žalobce zdůrazňuje, že mu vznikl nárok na úhradu smluvní pokuty a je zcela na jeho uvážení, zda a kdy tento nárok uplatní. Nemusí jej uplatnit vůbec, může jej uplatnit jen zčásti, může jej uplatnit také tím, že postoupí tento nárok, může zkrátka v rámci svých zákonných možností s nárokem nakládat, jak uzná za vhodné. Ze všech těchto důvodů, pokud soud hodnotil ujednání v rámci ukončení nájemní smlouvy i otázku dobrých mravů, pak považuje žalobce rozhodnutí za nesprávné, navrhuje změnu rozsudku soudu I. stupně tak, aby žalobě žalobce bylo plně vyhověno. 3. K odvolání žalobce se vyjádřili žalovaní 1) a 2), ztotožnili se závěry soudu I. stupně a v žádném případě se neztotožňují se závěry a názory žalobce v rámci jeho odvolání. Zejména žalovaní 1) a 2) poukázali na to, že žalobce se ve svém odvolání věnuje primárně interpretaci právního jednání, obsaženého v ukončení nájemní smlouvy ze dne 29.4.2019. V tomto ukončení je ujednání znějící, obě strany shodně tímto prohlašují, že ukončením této nájemní smlouvy vůči sobě nadále nemají žádné finanční a jiné závazky z podmínek této nájemní smlouvy vyplývajících, a to s odvoláním na ustanovení § 555 až § 557 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů a s ohledem na údajnou rozdílnou vůli účastníků sporu, tedy žalovaných a žalobce, která byla obsahem uvedeného ukončení nájemní smlouvy. Zejména pak žalobce poukazuje na to, že v průběhu celého prvostupňového řízení jasně deklaroval, že nikdy neměl vůli vzdát se jakýchkoliv nároků vzniknuvších mu v průběhu nájemního vztahu z titulů neplnění povinností žalovaných jako pronajímatelů vyplývajících jim ze zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů. Žalovaní však s uvedeným nemohou souhlasit, neboť jsou toho názoru, že v době, kdy docházelo k ukončení nájemního vztahu dohodou v podobě ukončení nájemní smlouvy, bylo opravdu vůlí obou stran, projevenou právě v klíčovém ujednání ukončení nájemní smlouvy, jít bez čehokoliv dalšího smírně, tzv. od sebe, a nájemní vztah tak zcela komplexně, tedy jak ve vztahu k právům a povinnostem výslovně zakotveným ve smlouvě a jejích dodatcích, tak ve vztahu k právům a povinnostem plynoucím z platné právní úpravy, ukončit. Dále v rámci svého vyjádření k odvolání žalobce žalovaní poukázali na to, že pouhá případná nevědomost žalobce o jeho potenciálním nároku, který plyne z platné právní úpravy, nemůže zakládat nemožnost projevit ohledně takového nároku vůli (a to i například ve vztahu k vzdání se takového nároku), neboť by tím docházelo k porušení jedné ze zcela stěžejních zásad právního řádu v podobě toho, že neznalost práva neomlouvá. Dle žalovaných teprve následně, zejména vlivem údajného odmítnutí vrácení složené kauce ve výši 26 000 Kč ze strany žalovaných (kdy žalovaní poukazují na to, že kauce nebyla vrácena proto, že by to snad žalovaní odmítali, přestože na ni měl žalobce nárok, ale proto, že byla započtena na nedoplatek za služby ze strany žalobce, jak výslovně plyne i z textu čl. II. ukončení nájemní smlouvy, kdy současně žalování benevolentně, zcela bez jakéhokoliv zákonného či smluvního nároku žalobce, žalobci současně s ukončením nájemního vztahu uhradili částku 100 000 Kč, to vše přitom žalobce bez dalšího akceptoval uzavřením ukončení nájemní smlouvy. V tomto směru také poukázali na to, že mezi účastníky tohoto řízení také probíhala komunikace ještě předtím, než k ukončení nájemní smlouvy došlo, pokud se týká uvedeného dokumentu ukončení nájemní smlouvy. Ze strany žalobce dochází k účelovému výkladu klíčového ujednání ukončení nájemní smlouvy a dle žalovaných je to za tím účelem, aby se na žalovaných, dle jejich názoru, neprávem obohatil. Žalovaní také poukázali v rámci svého vyjádření, že sám žalobce při své výpovědi zcela přirozeně zaměňoval pojmy nájemní vztah, nájem a nájemní smlouva, tedy se vyjadřoval zcela v rozporu s tím, co tvrdil prostřednictvím svého právního zástupce v průběhu prvostupňového řízení a znovu tvrdil i nyní ve svém doplnění odvolání, tedy že je třeba rozlišovat mezi nájemním vztahem a nájemní smlouvou. Sám žalobce však zcela v rozporu s vlastními formulacemi v rámci své výpovědi tvrdí, že nelze klást rovnítko mezi pojem nájemního vztahu a nájemní smlouvy, neboť nájemní vztah je zjevně pojmem širším. Žalovaní poukazují na komentář k občanskému zákoníku, konkrétně část komentáře k ust. § 2913 OZ, který se zabývá mj. výkladem pojmu„ smluvní povinnost“, je třeba za smluvní povinnost považovat i ty, které sice nejsou ve smlouvě výslovně uvedeny, ale jsou dodány zákonem nebo soudem a na to, že je v praxi, a to mezi právními odborníky, natož právními laiky, zcela běžné zaměňovat pojmy„ smlouva a smluvní vztah“ a tím tedy i pojmy„ povinnost ze smlouvy a povinnost ze smluvního vztahu“. Dále žalovaní poukazují na to, že dle jejich názoru žalobce jednak zcela v rozporu s těmito výkladovými ustanoveními, kterými však sám argumentuje, přehnaně lpí na jazykovém výkladu klíčového ujednání ukončení nájemní smlouvy, postupuje tedy v rozporu s výkladovým pravidlem obsaženým v ustanovení § 556 občanského zákoníku, dle kterého má před jazykovým výkladem právního jednání přednost především úmysl jednajícího, tedy výklad dle vůle. Dále žalovaní pak poukázali na to, že žalobce ve vztahu k výkladovým pravidlům argumentuje ust. § 557 obč. zák., tzv. při pochybnostech, výklad k tíži toho, kdo jej p