54 CO 234/2020-245 — Krajský soud v Brně

1. Soud prvního stupně rozsudkem uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 40 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 40 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zamítl žalobu v části, ve které se žalobce proti žalované domáhal zaplacení částky 10 020 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 55 587 Kč od [datum] do [datum] a dále z částky 15 587 Kč od [datum] do zaplacení (výrok II.). Závislými výroky pak rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 23 401,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. (výrok III.), a o povinnosti obou účastníků k náhradě nákladů řízení státu, kdy výrokem IV. žalobci uložil povinnost zaplatit„ ČR – Okresnímu soudu v Jihlavě“ náhradu nákladů řízení ve výši 89,40 Kč a výrokem V. žalované uložil povinnost zaplatit„ ČR – Okresnímu soudu v Jihlavě“ náhradu nákladů řízení ve výši 304,60 Kč, v obou případech do tří dnů od právní moci rozsudku na účet a pod variabilním symbolem tam uvedenými. Rozhodl tak o žalobě, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 55 587 Kč s příslušenstvím, resp. po částečném zpětvzetí žaloby co do částky 5 567 Kč (a zastavení řízení v této části) částky 50 020 Kč s příslušenstvím jako doplatku ceny díla, které pro žalovanou provedl na základě smlouvy o dílo mezi nimi uzavřené, jehož předmětem byly stavební práce v nemovitosti žalované a jež bylo dokončeno [datum]. Při svém rozhodování vyšel z toho, že účastníci řízení na podzim 2016 uzavřeli ústní dohodu, kterou posoudil jako smlouvu o dílo, konkrétně jako smlouvu o úpravě nemovité věci podle § 2623 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“); podle této smlouvy měl žalobce vybudovat půdní vestavbu v rodinném domě žalované v [adresa] za cenu 80 587 Kč, z níž mu žalovaná zaplatila v listopadu 2016 25 000 Kč jako zálohu na materiál a později po urgencích mu doplatila ještě částky 4 557 Kč a 1 010 Kč. Pokud se žalovaná bránila tím, že žalobci zaplatila další zálohu ve výši 40 000 Kč, měl soud prvního stupně takové její tvrzení za neprokázané s tím, že ucelenému hodnocení důkazů, které ohledně zaplacení částky 40 000 Kč žalovanou žalobci provedl, neodpovídá tvrzení žalobce v replice ze dne [datum] o vrácení uvedené částky žalovanou jeho osobě z důvodu půjčky; toto tvrzení je dle prvostupňového soudu v celém řízení ojedinělé a má poněkud zmatečný charakter. Za důvodnou naopak měl soud prvního stupně námitku žalované, že předmětné dílo bylo provedeno vadně (vady díla spočívaly ve zhotovení menšího prostoru pro instalaci dveří a chybném zakončení kabelů pro zapojení zásuvek, vypínačů a svítidel), v důsledku čehož oprávněně uplatnila slevu z ceny díla ve výši odpovídající nákladům na odstranění vad; spolu s důvodně uplatněným nárokem na náhradu škody způsobené řemeslníky žalobce na schodišti ve výši 9 245 Kč šlo o částku 10 020 Kč. Protože žalovaná tuto svoji pohledávku započetla vůči pohledávce žalobce na zaplacení doplatku ceny díla, zaplatila mu tak za předmětné dílo doposud celkem 40 587 Kč – tudíž mu v době rozhodnutí dlužila 40 000 Kč. Tuto částku proto soud prvního stupně žalobci proti žalované přiznal, a to spolu s úrokem z prodlení v sazbě určené dle nařízení vlády č. 315/2013 Sb.; prodlení žalované s úhradou dluhu ode dne [datum] dovodil ze zjištění, že vyúčtování ceny díla na částku 80 587 Kč obdržela (cestou e-mailu od právního zástupce žalobce) dne [datum]. Nároky žalobce jdoucí nad rámec uvedeného pak byly zamítnuty. O náhradě nákladů řízení bylo prvostupňovým soudem rozhodnuto za použití ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., kdy v řízení převážně úspěšnému žalobci byla přiznána náhrada poměrné části nákladů v rozsahu 54,6 %. Nakonec podle výsledku řízení, v němž měl žalobce za úspěšného ze 77,3 % a žalovanou z 22,7 %, rozhodl o náhradě nákladů řízení státu, které České republice – Okresnímu soudu v Jihlavě vznikly (vyplacením svědečného) v celkové částce 394 Kč. 2. Proti meritornímu přisuzujícímu výroku I. a souvisejícím nákladovým výrokům III. a V. rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání žalovaná, která jako odvolací důvod uplatnila, že soud prvního stupně na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Podle odvolatelky je zásadní pochybení ve vyhodnocení provedených důkazů a nevyvozených skutkových zjištěních, týkajících se zaplacení zálohy žalovanou ve výši 40 000 Kč. Soud prvního stupně především nesprávně hodnotil výpověď svědkyně [příjmení], která vypověděla, že připravovala podklady pro fakturaci, fakturu že připravil žalobce a ona měla pouze informaci o zaplacení zálohy 25 000 Kč. Nedokázala však specifikovat zálohový doklad a komunikace mezi ní a žalovanou o nezaplacení ceny díla měla proběhnout na podzim 2017. Žalobce však do spisu založil sms komunikaci svědkyně se žalovanou z [datum] a z prvního týdne roku 2017 a také tvrdil, že zálohu za práci mu hradila žalovaná v přítomnosti svědkyně [příjmení], stejně jako částku 40 000 Kč, která podle žalobce měla být úhradou půjčky, kterou žalované dříve poskytl; naopak svědkyně prohlásila, že se se žalovanou nikdy nesetkala, nikdy s ní osobně nejednala. Jednoznačně pak bylo prokázáno, že předmětnou fakturu žalovaná obdržela až [datum] a do té doby tak neměla nijak konečnou cenu díla doloženou a nemohla být s úhradou dluhu v prodlení. Při komunikaci se svědkyní [příjmení] tak nevěděla, že ve vyúčtování není započtena zálohově zaplacená částka 40 000 Kč; proto se tehdy nemohla jejím zaplacením bránit a uchýlila se k výmluvě o ztrátě dokladů. Argument zaplacení zálohy v částce 40 000 Kč pak použila (v e-mailu ze dne [datum]) bezprostředně poté, co od ní žalobce prostřednictvím svého zástupce (dopisem, který jí byl doručený [datum]) požadoval doplatit 45 000 Kč, tehdy jako„ částku jeho podílu na provizi“; nestalo se tak tedy„ až“ [datum], ale„ již“ [datum]. Rovněž úvaha o zálohové platbě v rozsahu ½ ceny díla, kterou soud prvního stupně přiřadil k platbě 25 000 Kč, je pouhou jeho neodůvodněnou spekulací. Jestliže byla předběžně domluvena cena díla 60 000 Kč, což by včetně 15% DPH činilo 69 000 Kč, ½ z této částky je 34 450 Kč, čemuž je částka 40 000 Kč bližší než částka 25 000 Kč, a záloha v uvedené výši nakonec odpovídá i polovině konečné ceny díla, příjem ze kterého žalobce však původně zjevně nemínil vykázat ve svém účetnictví. I soud prvního stupně zjistil, že fakturu a dodací list žalovaná obdržela až ke konci ledna 2017, přičemž v dřívější její komunikaci se svědkyní [příjmení] není žádná částka uvedena. Další výhrady měla žalovaná k hodnocení výpovědi svědkyně [jméno] [příjmení], při kterém soud prvního stupně zcela pominul její předchozí svědeckou výpověď ze dne [datum], a také k hodnocení výpovědi svědka [jméno] [příjmení], který přes určité zejména časové nesrovnalosti výslovně uvedl, že jej i jeho manželku dcera (žalovaná) žádala o půjčku 40 000 Kč, a dále uvedl, že společně s manželkou dceři darovali částku 25 000 Kč, obojí pro pana [příjmení]; matka žalované, která v domácnosti s tehdejším manželem s penězi hospodařila, pak předání půjčky 40 000 Kč žalované a od ní následně žalobci potvrdila. 3. Dále žalovaná poukázala na skutečnost, že žalobce sám opakovaně přiznal, že částku 40 000 Kč od žalované obdržel, kdy tvrdil, že šlo o vrácení této částky z důvodu„ půjčky na platbu ceny díla“, resp. z titulu úhrady„ půjčku v předchozím období poskytnuté žalobcem žalované“, aniž však blíže specifikoval, o jakou půjčku se mělo jednat. Žalovaná přitom jednoznačně to, že by kdy v minulosti od žalobce nějakou půjčku obdržela, odmítla. Fakt, že žalobce sám o své vůli přiznal, že od žalované obdržel částku 40 000 Kč, soud prvního stupně nedůvodně zcela pominul, nijak se nevypořádal ani s tím, že podle tvrzení žalobce se tak mělo stát za přítomnosti svědkyně [příjmení], která ale osobní setkání se žalovanou popřela, její svědectví však bylo považováno za podstatné. 4. Nakonec žalovaná soudu prvního stupně vytkla, že jeho závěr o skutkovém stavu je nejenom v rozporu s provedenými důkazy, ale i s předchozími dvěma jeho rozsudky v dané věci, které byly odvolacím soudem zrušeny výlučně z procesních důvodů. Protože tento svůj nový postoj nebyl schopen řádně odůvodnit, měla tak jeho rozhodnutí i za překvapivé. 5. Poslední odvolací výhrady žalované směřovaly k nákladovému výroku III., kdy podle jejího mínění soud prvního stupně při posuzování úspěchu žalobce nesprávně uvažoval též kapitalizované úroky z prodlení. 6. S ohledem na uvedené žalovaná navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu v přísudečném výroku I. zamítne. 7. Žalobce navrhl (dle obsahu – srov. ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.) rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdit. Ve vyjádření k odvolání poukázal na trojici klasických institutů představujících základ úpravy civilně procesního důkazního řízení, kterými jsou důkazní břemeno, míra