19 CO 152/2022-116 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem rozhodl soud I. stupně takto: I. Z výkonu exekuce prodejem movitých věcí, vedené oprávněnou [příjmení] správou sociálního zabezpečení [obec], [příjmení] [osobní údaje žalované], sídlem [adresa], proti povinnému [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 79 EXE 1274/2019 k provedení exekuce vedené pod sp. zn. 030 EX 12552/19 exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Brno, sídlem [adresa], se vylučuje položka [číslo] – Solární vana Ergoline Excellence 700, pojatá do soupisu movitých věcí povinného dne [datum]. II. Žaloba se zamítá ohledně nároku žalobce na vyloučení věcí: položky [číslo] Solární vana Ergoline 400 Ultra [příjmení] [příjmení], položky [číslo] Solární vana Ergoline 475 [příjmení] [příjmení], položky [číslo] Solární vana Ergoline 600 [příjmení] [příjmení] [jméno], položky [číslo] PC sestava a tiskárna HP OFFICE JET [číslo] A + Monitor Benq a nečitelně označené movité věci, položky [číslo] Solární vana Ergoline [příjmení] [příjmení] [jméno] 450 Classik, pojatých do soupisu movitých věcí povinného dne [datum] v exekučním řízení vedeném oprávněnou [příjmení] správou sociálního zabezpečení [obec], [příjmení] [osobní údaje žalované], sídlem [adresa], proti povinnému [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa], u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 79 EXE 1274/2019 k provedení exekuce vedené pod sp. zn. 030 EX 12552/19 exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Brno, sídlem [adresa]. III. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení částku 800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. 2. Proti tomuto rozsudku, a to výslovně pouze proti jeho zamítavému výroku pod bodem II. a proti závislému výroku pod bodem III., podal odvolání žalobce. Namítal nesprávnost závěru soudu I. stupně, který ohledně ve výroku II. vyjmenovaných věcí žalobu zamítl. Předně nesouhlasil s tím, že tyto věci jsou coby předmět koupě v doložených kupních smlouvách nedostatečně specifikovány. Podle jeho názoru z doložených kupních smluv vyplývá, že jak v případě smlouvy ze dne [datum], tak smlouvy ze dne [datum], projevily smluvní strany svoji vůli uzavřít kupní smlouvu za sjednanou kupní cenu, přičemž v písemném vyhotovení kupních smluv, resp. příloh, bylo sjednáno, o jaké věci, nacházející se v okamžik podpisu na konkrétně specifikovaném místě, se jedná. I movité věci dle položky [číslo] soupisu byly dostatečně určitě vymezeny s ohledem na jejich hodnotu, jakost stáří a povahu smluvních stran – podnikatelů. Nicméně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp.zn. 32 Odo 441/2003, ve kterém se Nejvyšší soud zabýval otázkou prodeje věcí úhrnem, kdy v případě, že předmět smlouvy byl vyjádřen jako veškeré vybavení a zařízení, poukázal na skutečnost, že § 409 obchodního zákoníku prodeji věcí úhrnem neupravuje, pročež by se i na kupní smlouvy věcí vymezených úhrnném mezi dvěma podnikateli ve smyslu ustanovení § 261 odst. 1 obchodního zákoníku mělo v souladu s ustanovením § 261 odst. 6 obchodního zákoníku aplikovat ustanovení § 588 občanského zákoníku z roku 1964 Nejvyšší soud uvedl, že dostatečné určení předmětu kupní smlouvy jako podmínku její platnosti podle § 37 odst. 1 občanského zákoníku pak v případě prodeje věcí úhrnem nelze ztotožňovat s konkretizací (individualizací) jednotlivých věcí, které předmět takové smlouvy tvoří, nýbrž je nutno vztahovat k vymezení tohoto„ úhrnu“ za použití údajů určujících například místo, kde se věci k datu uzavření smlouvy nacházejí, jejich druhové vymezení (bez současného určení množství) apod. Žalobce v tomto kontextu konstatoval, že články I. a II. kupní smlouvy ze dne [datum] uvedenému způsobu převodu vlastnického práva úhrnem odpovídají. Současně vyjádřil názor, že uvedené judikatorní závěry jsou plně aplikovatelné i na poměry nynější právní úpravy. Dovodil, tedy že soud I. stupně měl platnost převodu posoudit dle ustanovení § 588 OZ z roku 1964, ve spojení s ustanovením § 261 odst. 6 obchodního zákoníku, respektive dle ustanovení § 1918 OZ. To především za obecného výkladového pravidla, že na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platná. Dále se v odůvodnění odvolání žalobce věnoval otázce neplatnosti kupních smluv z důvodu porušení generálního inhibitoria, kdy rovněž nesouhlasil se závěrem soudu I. stupně, že by smlouvy byly neplatné, jak soud I. stupně rozvedl v odst. 36 rozsudku. Upozornil, že právní jednání se považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor, oprávněný nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. V daném případě se nikdo z nich relativní neplatností předmětných kupních smluv nedovolal, pročež předmětná kupní smlouva není neplatná na základě ustanovení § 44a exekučního řádu, neboť dle znění citovaného ustanovení bylo pro určení neplatnosti smlouvy nutné se této neplatnosti dovolávat. Konečně se žalobce v odůvodnění odvolání věnoval otázce vydržení vlastnického práva, shrnul, v čem soud I. stupně nedostatek předpokladů pro vydržení vlastnického práva spatřoval a s těmito závěry vyslovil zásadní nesouhlas. Soudem tvrzené skutečnosti přitom nepovažoval za dostatečné k prokázání nedostatku dobré víry žalobce k vydržení vlastnického práva dle kupní smlouvy ze dne [datum], uzavřené se společností [právnická osoba]. K otázce vydržení vlastnického práva dle kupní smlouvy ze dne [datum] namítal, že centrální evidence exekucí není rejstříkem s formální publicitou, neboť nahlížení do něj je podmíněno registrací a relativně vysokou poplatkovou povinností. V rámci běžné obchodní praxe přitom nedochází k prověřování evidence exekucí, respektive ověřování, zda vůči obchodnímu partnerovi není nařízen výkon exekuce. I za předpokladu, že by měl prověřit Centrální evidenci exekucí či by si dokonce měl být vědom, že vůči [právnická osoba] je vedena exekuce, neměnilo by to ničeho na dobré víře právoplatného nabytí vlastnického práva k předmětným věcem a v jejích následném dobrověrném držení, neboť dle ustanovení § 44a e. ř. se právní jednání považuje za platné, pokud námitku neplatnosti nevznese exekutor oprávněný nebo přihlášený věřitel, aby zajistili uspokojení vymáhané pohledávky. Uzavřel tedy, že kupní smlouvy byly podle jeho názoru uzavřeny platně a došlo k převodu vlastnických práv k předmětným věcem, když předmětné věci jsou skutečně těmi věcmi, jež byly sepsány do seznamu majetkové podstaty v rámci předmětného exekučního řízení; v tomto ohledu opětovně odkázal na skutečnost, že k předmětným věcem dne [datum] a [datum] nabyl na základě platných nabývacích titulů vlastnické právo, a proto byly tyto pojaty do soupisu movitých věcí povinného zcela neoprávněně. Pokud je žalovaný přesvědčen o existenci jiných skutečností, respektive je přesvědčen, že předmětné věci nevlastní žalobce, měl tyto na základě teorie důkazního břemene v civilním řízení dokázat, respektive alespoň navrhnout provedení příslušných důkazů. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku II. změnil tak, aby položky uvedené pod. [číslo] pojaté do soupisu movitých věcí, z tohoto vyloučil. 3. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně v napadených výrocích jako věcně správného. Ztotožnila se přitom s názorem soudu I. stupně ve všech nastolených právních otázkách, v případě, že by odvolací soud vyhověl odvolání žalobce, navrhla, aby nebyla stižena náklady řízení žalobce, protože ona sama nezavdala příčinu k podání exekučního návrhu, pouze se prostřednictvím exekuce domáhala toho, co jí po právu náleží. Žalobce ji před podáním žaloby nijak nekontaktoval, například žádostí o udělení souhlasu k vyškrtnutí věcí ze soupisu viz § 68 odst. 3 e. ř. Navrhla, aby bylo o nákladech řízení, v případě jejího neúspěchu, rozhodnuto podle ustanovení § 150 o.s.ř. 4. Odvolací soud přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku pod bodem II. a v závislém výroku o nákladech řízení pod bodem III., jakož i řízení jeho vydání předcházející a obsah spisu a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné. 5. Soud I. stupně se zcela správně vypořádal se skutkovým stavem věci, provedl dokazování v potřebném rozsahu a z provedeného dokazování dovodil zcela správné skutkové závěry. Na tyto skutkové závěry zcela přiléhavě aplikoval právo a s nastolenou materií se vyrovnal velmi pečlivým a srozumitelným způsobem. Odvolací soud tak nemá nic, co by chtěl ke správnému odůvodnění rozsudku soudu I. stupně dodat, změnit či naformulovat jinak. Z tohoto důvodu lze se vší odpovědností konstatovat, že na odůvodnění rozsudku soudu I. stupně může odvolací soud plně odkázat. Odvolací soud se totiž naprosto shoduje s posouzením, jak skutkového, tak právního stavu věci způsobem, jak tento provedl soud I. stupně. Důvodnou přitom není žádná z odvolacích námitek žalobce, respektive z právních konstrukcí, které žalobce v odvolání dovozoval. Přisvědčit nelze žalobci v žádném z okruhu tří právních otázek, které byly v daném případě nastoleny, neboť obě kupní smlouvy skutečně byly neplatné pro nedostatečnou sp