72 Co 124/2024-268 — Krajský soud v Brně

1. Okresní soud v , adresa, jako soud prvního stupně svým v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl o zrušení podílového spoluvlastnictví účastníků k pozemku p. č. , Anonymizováno, a p. č. , Anonymizováno, , Anonymizováno, , jehož součástí je stavba č. p. , Anonymizováno, , vše nemovitých věcí nacházejících se v katastrálním území a obci , adresa, , dále i jen „nemovitých věcí“ či „nemovitostí“, (výrokem I.), a o přikázání těchto nemovitých věcí do společného jmění žalobců (výrokem II.). Žalobcům pak uložil, aby žalovanému zaplatili společně a nerozdílně vypořádací podíl ve výši , Anonymizováno, Kč do 30 dnů od právníci rozsudku (výrokem III.). Právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal žádnému z účastníků (výrokem IV.) a současně jak žalobcům (společně a nerozdílně), tak i žalovanému uložil zaplatit státu na náhradu nákladů řízení po 18 Kč (výroky V. a VI.).2. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že účastníci jsou podílovými spoluvlastníky výše uvedených nemovitých věcí (dále jen „nemovitostí“), a to žalovaný se spoluvlastnickým podílem o velikosti 1/3, žalobci pak o velikosti 2/3, přičemž žalobci nabyli spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 převodem od , tituly před jménem, , jméno FO, , strýce žalobkyně, druhý spoluvlastnický podíl o velikosti 1/3 převodem od , jméno FO, , otce žalobkyně, že žalovaný svůj spoluvlastnický podíl nabyl po úmrtí otce, v domě dlouhodobě žil jak ve svém dětství, tak i následně s vlastní rodinou, o nemovitosti se staral. Soud prvního stupně dále zjistil, že účastníci se na vypořádání spoluvlastnictví nedohodli, dovodil, a to i na základě závěrů znaleckého posudku znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , že reálné rozdělení zejména rodinného domu není dobře možné, neboť by jím nedošlo ke vzniku vhodně funkčních celků a rozdělené nemovitosti by nebylo možno bez omezení užívat. Proto soud prvního stupně přistoupil k vypořádání spoluvlastnictví přikázáním nemovitostí za náhradu. Při rozhodování o tom, zda nemovitosti mají být přikázány žalobcům či žalovanému (když obě strany požadovaly přikázání do svého vlastnictví) zohlednil několik kritérií - velikosti spoluvlastnických podílů, solventnosti, účelnosti využití nemovitostí a osobního vztahu k nemovitostem. Zde pak učinil závěr o tom, že žalobcům svědčí kritérium velikosti podílu, stejně jako účelnosti využití nemovitostí, neboť jejich rodina žije ve velmi stísněných podmínkách, dům hodlají využívat pro rodinný život a za tím účelem jej také přebudovat. Soud prvního stupně měl i za to, že žalobcům svědčí též kritérium solventnosti, neboť prokázali, že disponují dostatečnými finančními prostředky k vyplacení přiměřené náhrady a tuto jsou schopni provést v zásadě obratem, zatímco žalovaný by nejprve musel žádat o úvěr, jehož poskytnutí neměl soud prvního stupně za jisté (nepovažoval za důvěryhodné žalovaným předložené sdělení a výpočet bonity stran možnosti získání hypotečního úvěru ze strany žalovaného a jeho manželky s tím, že ten vycházel z jejich příjmů ze zaměstnání, avšak s ohledem na jejich věk by bylo třeba zohlednit odchod do starobního důchodu a jeho vliv na následnou možnost splácet, což by jistě učinily i bankovní instituce). Ohledně kritéria osobního vztahu pak dovodil, že toto svědčí žalovanému, který se podílel na budování domu, ve kterém dlouhou dobu žil i se svojí rodinou, vychovával zde své děti, později se tu společně s bratry staral o své rodiče, nemovitosti obhospodařoval, provedl do nich významnější investice, byl ochoten za spoluvlastnický podíl uhradit vyšší částku, než jaká vyplývala ze závěrů znaleckého posudku. Přes posléze uvedené však soud prvního stupně uzavřel, že většina posuzovaných kritérií svědčila ve prospěch žalobců, a proto rozhodl o přikázání nemovitostí do jejich společného jmění.3. Při určení výše přiměřené náhrady pak soud prvního stupně vycházel ze závěru již zmíněného znaleckého posudku znalce , tituly před jménem, , jméno FO, , na základě něhož učinil závěr o obvyklé ceně nemovitých věcí , Anonymizováno, Kč.4. Rozhodnutí o nepřiznání práva na náhradu nákladů řízení žádnému z účastníků odůvodnil soud prvního stupně postupem dle ust. § 142 odst. 2 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o. s. ř.“ a závěry vyslovenými Ústavním soudem ve stanovisku za 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23 s tím, že se jedná o specifické řízení, které může být zahájeno k návrhu kteréhokoliv ze spoluvlastníků, jež nemá zájem na setrvání ve spoluvlastnictví a že obecným východiskem pro rozhodování o nákladech takového řízení by mělo být nepřiznání této náhrady jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody, které však v posuzované věci neshledal. Podle stejného principu pak rozhodl i o náhradě nákladů řízení vzniklých státu v souvislosti s náklady znaleckého dokazování (respektive té jejích části, která nebyla pokryta zálohami složenými účastníky).5. Rozsudek soudu prvního stupně napadl odvoláním žalovaný, který nesouhlasil s přikázáním nemovitostí do společného jmění žalobcům. Měl za to, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním a jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Namítl, že žalobcům svědčí kritérium jediné, a to jejich větší spoluvlastnický podíl, že však toto kritérium je zde bezdůvodně přeceňováno. V této souvislosti uvedl, že současná právní úprava zakotvená v zákoně č. 89/2012 Sb. v občanském zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „o. z.“, opustila přístup zakotvující tzv. privilegovaná kritéria (velikost spoluvlastnického podílu a účelné využití věci dle § 142 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb. občanského zákoníku, ve znění předpisů pozdějších, dále jen „obč. zák. 1964“). Měl též za to, že judikaturou je velikost spoluvlastnického podílu zohledňována z toho důvodu, že dochází k určitému zobecnění významu hlediska podílu v tom smyslu, že v důsledku velikosti podílu se některý ze spoluvlastníků podílel více než spoluvlastníci ostatní na úhradě nákladů spojených se společnou věcí, na rozhodování o jednáních týkajících se společné věci či správě takové věci, že však v posuzované věci takovému zohlednění okolnosti nesvědčí, neboť žalobci nabyli svůj spoluvlastnický podíl kupními smlouvami z 29. 10. 2021 a z 4. 3. 2022, přičemž žaloba byla podána 10. 5. 2022. Do doby, než se žalobci rozhodli bez jeho souhlasu dům rekonstruovat, se na investicích, rozhodování a správě nemovitostí nepodíleli, že to byl naopak on, kdo se o nemovitosti staral a tyto zhodnocoval, a to i vlastní prací.6. Nesouhlasil s výše popsaným závěrem soudu prvního stupně při hodnocení kritéria solventnosti s tím, že poradce, který kalkulaci zpracoval, vycházel z metodiky bank, které úvěry standardně poskytují až na věkovou hranici 70 let. V průběhu odvolacího řízení pak uvedl, že pro zamezení pochybností v tomto směru již uzavřel smlouvu s Českou spořitelnou, a.s. a byl mu poskytnout úvěr ve výši 5 010 500 Kč. Ve vztahu ke kritériu účelnosti využití namítl, že se jedná o obtížně měřitelný parametr, neboť se v čase vyvíjí velmi dynamicky, že je možné, že i žalobci by dokázali již v dřívější době vyřešit svoji uváděnou neutěšenou situaci jinak, když zdání naléhavosti se jim v současnosti hodí a že je s podivem, proč nevyužili možnosti získat od žalovaného finanční prostředky za vypořádání, převyšující cenu stanovenou znaleckým posudkem, že za nabízenou částku 6 000 000 Kč společně s prostředky, kterými prokazovali svoji solventnost na vyplacení podílu, by si mohli pořídit nemovitost jinou. Namítl též, že soud prvního stupně hodnotil účelnost využití jen z hlediska bytové potřeby, ta že má ale význam, pokud v nemovitosti spoluvlastník bydlí a vypořádáním tuto možnost ztratí, což však zde nebylo. Žalovaný souhlasil pouze se závěrem soudu prvního stupně o tom, že jemu svědčí kritérium osobního vztahu, měl však za to, že význam tohoto kritéria zhodnotil soud prvního stupně zcela nedostatečně. Zde uvedl s odkazem na § 492 o. z., že nový občanský zákoník klade zvláštní důraz na to, aby bylo přihlédnuto též ke zvláštním poměrům nebo zvláštní oblibě vyvolané náhodnými vlastnostmi věci, proto velmi silnému vztahu žalovaného k nemovitostem měl být přiřčen větší význam. Namítl též, že tento jeho osobní vztah nebyl ani promítnut do výše vypořádacího podílu, aniž by proto existoval rozumný důvod. Nesouhlasil ani s (níže popsaným) tvrzení žalobců, že mu byly spoluvlastnický podíl v minulosti nabídnuty k odkoupení, a to za výhodnějších podmínek, než jak by tomu bylo v tomto řízení. Navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že nemovitosti přikáže do jeho výlučného vlastnictví, a to za náhradu ve výši 6 000 000 Kč. Práva na náhradu nákladů řízení se vzdal.7. Žalobci měli rozsudek soudu prvního stupně za správný a navrhli jeho potvrzení. Ve vztahu k odvolání žalovaného namítli především, že jím tvrzený mimořádný vztah k nemovitostem je pouhou jeho fabulací. Zde argumentovali stavem, ve kterém se nemovitosti a zejména p