49 Co 22/2025-78 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo určeno, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne , datum, , je neplatné (výrok I.) a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobci na nákladech řízení k rukám zástupce žalobce částku 15 000 Kč (výrok II.).2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že žalobce byl na základě pracovní smlouvy uzavřené se žalovaným dne , datum, s účinností od , datum, zařazen na pozici technický pracovník s místem výkonu práce posádka , adresa, na Moravě na dobu neurčitou. Od roku 2018 pracoval na pozici vedoucího střediska. Současně byl žalobce od vzniku společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, (od , datum, ) veden v obchodním rejstříku jako její jednatel spolu s dalšími čtyřmi osobami. Čestným prohlášením ze dne , datum, žalobce prohlásil, že nevykonává podnikatelskou činnost a ani není členem řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob, provozujících podnikatelskou činnost a je si vědom, že podle ustanovení § 303 odst. 4 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, může podnikat jen s předchozím písemným souhlasem zaměstnavatele u něhož je zaměstnán. Žalovaný dal dne , datum, žalobci výpověď podle § 52 písm. g/ zákoníku práce s odkazem na porušení zákazu dle § 303 odst. 3 zákoníku práce a čl. 83 pracovního řádu , právnická osoba, , neboť žalobce, ačkoliv nesmí být členem řídících nebo kontrolních orgánů právnických osob provozujících podnikatelskou činnost, je dle veřejně dostupných informací jednatelem společnosti , právnická osoba, ., IČO , IČO, , a to od , datum, dosud. Dle výpovědi měl pracovní poměr skončit dne , datum, . Žalobce výpověď rozporoval, trval na dalším zaměstnávání a v řízení vysvětloval, že společnost , právnická osoba, . je fakticky „dceřinou“ společností k TJ , adresa, , měla sloužit zejména k pronájmům sportovišť, v souvislosti s výkonem funkce jednatele žalobce nikdy nepobíral odměnu a při podpisu čestného prohlášení z , datum, byl personálním pracovištěm ujištěn, že pokud nejde o výdělečnou činnost, nepředstavuje to problém. Ze záznamů a ocenění soud současně zjistil, že žalobce byl v roce 2023 opakovaně nadřízenými vyzdvihován za příkladnou spolupráci a nadstandardní přístup a v květnu 2024 obdržel pamětní minci za dlouhodobou spolupráci. Soud I. stupně dále vyšel z Pracovního řádu , právnická osoba, , jenž v hlavě 7 Dodržování povinností zaměstnanci, článek 83, stanovení, že zaměstnanec je povinen osobně a řádně vykonávat práci podle pokynů zaměstnavatele v rozsahu sjednaném v pracovní smlouvě a dodržovat všechny povinnosti vyplývající z pracovního poměru, zejména povinnosti stanovené zákoníkem práce a vnitřními předpisy zaměstnavatele. Dále z něj vyplývá, že porušením těchto povinností se rozumí zaviněné jednání zaměstnance, ať již úmyslné nebo nedbalostní, přičemž právní předpisy ani pracovní řád nestanoví předem pevnou míru intenzity porušení. Ta proto musí být vždy posuzována individuálně, zejména s ohledem na konkrétní okolnosti případu, osobu zaměstnance (dosavadní plnění povinností, zkušenosti, postavení), druh vykonávané práce, způsob a závažnost porušení, celkové poměry na pracovišti, důvod porušení i případnou vzniklou či hrozící škodu. Porušení povinností může být důvodem pro skončení pracovního poměru ze strany zaměstnavatele. Podle článku 3 přílohy 7 bod 22 písm. j/ Pracovního řádu Ministerstva obrany upravujícího výpověď pro závažné porušení povinností může se za závažné porušení povinností považovat zejména porušení povinností a nerespektování zákazů uvedených v 303 zákoníku práce.3. Soud na základě výše uvedených zjištění za použití § 52 písm. g/, § 58 odst. 1, § 303 odst. 1 a § 69 odst. 1 zákoníku práce dospěl k závěru, že po formální stránce žalovaným tvrzený důvod výpovědi obstojí, neboť § 303 odst. 3 zákoníku práce stanoví zákaz členství zaměstnanců v ozbrojených silách v řídících či kontrolních orgánech podnikajících právnických osob a § 52 písm. g/ zákoníku práce umožňuje dát výpověď pro závažné porušení povinností vyplývajících z právních předpisů vztahujících se k vykonávané práci; žalovaný současně opřel výpověď o interní pravidla pracovního řádu, která porušení zákazu dle § 303 zákoníku práce typově připouštějí jako závažné porušení povinností. Přesto soud prvního stupně uzavřel, že v projednávané věci tato porušení nedosahují materiální intenzity závažného porušení povinnosti. Žalovaný postupoval při podání výpovědi paušálně a nevzal v úvahu kritéria, která stanoví pracovní řád pro posouzení intenzity porušení (okolnosti případu, osobu zaměstnance, druh práce, případnou škodu či ohrožení zájmů zaměstnavatele apod.), přičemž ze zjištěných okolností (dlouhodobě dobré pracovní hodnocení, absence zjištěné újmy či ohrožení výkonu práce, tvrzená nevýdělečnost a neodměňovanost funkce jednatele a vysvětlení podpisu čestného prohlášení) dovodil, že jednání žalobce je v kontextu případu natolik marginální, že neodůvodňuje rozvázání pracovního poměru výpovědí. Soud prvního stupně proto žalobě na určení neplatnosti výpovědi vyhověl a řešení otázky běhu subjektivní a objektivní lhůty podle § 58 zákoníku práce (kterou žalobce v řízení považoval za podstatnou) označil za nadbytečnou, neboť by na závěru o neplatnosti výpovědi nic nezměnila. Povinnost k náhradě nákladů řízení soud uložil s ohledem na neúspěch ve věci dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) žalovanému.4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl, že soud prvního stupně vycházel z nesprávných skutkových zjištění a v jejich důsledku i z nesprávného právního posouzení věci (§ 205 odst. 2 písm. e/ a g/ o. s. ř.). Vytkl soudu, že sice vyšel z výpisu z obchodního rejstříku společnosti , právnická osoba, ., avšak nevyvodil z něj správné skutkové závěry, když opominul, že tato společnost byla založena k podnikatelské činnosti – pronájmu nemovitostí – a tedy k dosažení zisku, přičemž žalobce byl po celou dobu jejím společníkem i statutárním orgánem. Podle žalovaného je zákaz obsažený v § 303 odst. 3 zákoníku práce koncipován jako striktní, vztahující se na taxativně vymezený okruh zaměstnanců, a jeho účelem je prevence střetu zájmů a ochrana důvěry v nestranný výkon funkce. Soud prvního stupně tím, že porušení tohoto zákazu hodnotil jako materiálně zanedbatelné, fakticky popřel smysl a účel zákonné úpravy a vyloučil její aplikaci. Žalovaný nesouhlasil se závěrem, že by zde byl prostor pro zohledňování individuálních okolností, neboť zákon takovou úvahu nepřipouští a porušení zákazu samo o sobě představuje závažné porušení povinností ve smyslu § 52 písm. g/ zákoníku práce. Žalovaný dále zdůraznil, že porušení povinností žalobcem bylo úmyslné. Poukázal na čestné prohlášení žalobce z , datum, , v němž žalobce výslovně uvedl, že není členem řídících nebo kontrolních orgánů a nevykonává jinou výdělečnou činnost, ačkoli již byl jednatelem společnosti , právnická osoba, . Tím žalovanému vědomě sdělil nepravdivé údaje. Žalobce si nejprve nepamatoval, že prohlášení podepsal, následně si však pamatoval skutečnosti sdělené mu pracovnicí personálního oddělní. Žalovaný dále namítl, že z účastnické výpovědi žalobce vyplynulo, že obchodní společnost , právnická osoba, . byla založena výlučně za účelem pronájmu majetku, kdy již ze samotného institutu pronájmu je evidentní, že se jedná o podnikatelskou činnost za účelem dosažení zisku. Rozporoval i skutkový závěr soudu, že výkon funkce jednatele byl bez odměny, neboť vztah mezi společností a jednatelem se podle dřívější právní úpravy řídil mandátní smlouvou, která byla zásadně úplatná, a navíc společenská smlouva společnosti umožňovala podíl na zisku. Soud prvního stupně se podle žalovaného těmito skutečnostmi vůbec nezabýval a nekriticky převzal tvrzení žalobce, aniž by je opřel o důkazy. Stejně tak soud akceptoval tvrzení žalobce o „ujištění“ personální pracovnice či o tom, že společnost je pouze dceřinou organizací TJ , adresa, , ačkoli to z obchodního rejstříku nevyplývá. Přístup žalobce považoval za neseriózní a jeho výpověď nevěrohodnou. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne , datum, , č. j. 21 Cdo 339/2013, z nějž plyne, že porušení zákazu podle § 303 zákoníku práce je závažným porušením pracovních povinností. Dále namítl, že se soud nesprávně nezabýval otázkou dodržení subjektivní a objektivní lhůty dle § 58 zákoníku práce, ačkoliv podle jeho názoru byla subjektivní, resp. objektivní lhůta pro podání výpovědi zachována a nelze uplatnit námitku jejího uplynutí, neboť žalobce porušoval zákaz kontinuálně po celou dobu výkonu funkce jednatele, což judikatura Nejvyššího soudu připouští jako trvající porušení. Konečně žalovaný odmítl závěr soudu, že výpověď byla dána pouze formálně a paušálně. Uvedl, že při hodnocení osoby žalobce zohlednila nejen jeho pracovní ocenění, ale i závažné skutečnosti zjištěné orgány činnými v trestním řízení, kdy proti žalobci byly podány dvě obžaloby pro zločin zjednání výhody při zadání veřejn