49 Co 262/2024-160 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal, aby výpověď žalovaného, jakožto pronajímatele, z nájmu žalobce, jakožto nájemce nemovitosti, a to stavby , adresa, , která je součástí pozemku parc. č. , číslo, v obci , adresa, a k. ú. , adresa, , ze dne , datum, byla prohlášena za neoprávněnou (výrok I.), žalobci byla uložena povinnost k náhradě nákladů řízení žalovaného ve výši 5 011,19 Kč (výrok II.) a k náhradě nákladů řízení státu ve výši 2 829 Kč (výrok III.).2. Soud tak rozhodl o žalobě skutkově odůvodněné tím, že dědeček žalobce , tituly před jménem, , jméno FO, , , tituly za jménem, jako pronajímatel uzavřel dne , datum, se žalobcem jako nájemcem nájemní smlouvu, jejímž předmětem byl rodinný dům na adrese , adresa, , na pozemku p. č. , číslo, v obci , adresa, a k. ú. , adresa, (dále též „předmětná nemovitost“), na dobu neurčitou se sjednaným nájemným ve výši 100 Kč, jež zahrnovalo i užívání zařizovacích předmětů. Součástí nájemného nebyly úhrady za plnění spojená s užíváním předmětu nájmu nebo s ním související služby. Žalobce dle nájemní smlouvy mohl dát předmět nájmu do podnájmu, měl právo přijímat ve své domácnosti kohokoliv a umožnit komukoliv, aby předmět nájmu užíval společně s ním, pracovat v předmětu nájmu nebo podnikat. Přijetí dalšího člena do nájemcovy domácnosti bylo vyhrazeno souhlasu při překročení počtu 4 osob žijících v domácnosti. To však neplatilo, jednalo-li se o osobu blízkou nebo další případy zvláštního zřetele hodné. Žalovaný nabyl předmětnou nemovitost na základě rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne , datum, , č. j. 50 T 4/2017-4511 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne , datum, , č. j. 5 To 39/2022-4545, a to zabráním věci dle § 101 odst. 2 písm. e/zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Dle výše uvedených rozhodnutí nabyl nemovitost dědeček žalobce na základě kupní smlouvy ze dne , datum, , přičemž finanční prostředky použité na úhradu kupní ceny za nemovitosti pocházely z podstatné části z účtu , jméno FO, či žalobce, případně přímo z účtu směnárny virtuálních měn. Nemovitosti užíval jen žalobce s nejužší rodinou. Žalobce tak nekupoval za využití prostředků získaných trestnou činností nemovitosti dědečkovi, ale rodinný dům si opatřil pro sebe za účelem bydlení. Nemovitosti byly zaplaceny z výnosu z trestné činnosti, pro niž byl žalobce pravomocně uznán vinným. Ústavní stížnost žalobce, jeho babičky, dědečka a otce proti výše uvedeným rozhodnutím byla odmítnuta. Žalobce uzavřel dne , datum, manželství s paní , jméno FO, Baladad. Dne , datum, žalobce sdělil žalovanému, že došlo ke zvýšení počtu osob žijících v předmětné nemovitosti, neboť žalobce sdílí domácnost s manželko paní , jméno FO, Baladad. Na adrese předmětné nemovitosti byl dle sdělení , právnická osoba, , adresa, ze dne , datum, hlášen k trvalému pobytu pouze žalobce. Manželka se k trvalému pobytu na adrese předmětné nemovitosti přihlásila dle výpisu ISZR dne , datum, , se žalobcem žila na předmětné adrese od roku 2023. Žalovaný doručil žalobci dopis ze dne , datum, označený jako Výpověď z nájmu dle § 2288 odst. 1 písm. d/ zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), v němž sdělil žalobci, že se stal vlastníkem zabraného majetku, včetně předmětné nemovitosti, kterou žalovaný užívá na základě nájemní smlouvy a současně mu sdělil, že mu vypovídá nájem dle výše uvedeného ustanovení z důvodu, že předmět nájmu je majetek prokazatelně financovaný ze zdrojů získaných trestnou činností nájemce, v důsledku čehož byl tento majetek zabrán předchozímu vlastníkovi a připadl do vlastnictví státu. Dále poučil žalobce o právu vznést proti výpovědi námitky a navrhnout, aby soud přezkoumal její oprávněnost. Žalobce podal dopisem ze dne , datum, námitky proti předmětné výpovědi z nájmu z důvodu neurčitosti, nesplnění předpokladů uplatňovaného výpovědního důvodu.3. Soud na základě výše uvedených zjištění za použití § 6, § 8, § 547, § 555 odst. 1, § 2189, § 2190 odst. 1, § 2201, § 2202 odst. 1, § 2286 odst. 1, § 2290 a § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z. dospěl k závěru, že žalobce se snaží těžit ze svého nepoctivého jednání a soud mu tak nemůže poskytnout ochranu. Dále měl za to, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalobcem a jeho dědečkem je simulovaným právním jednáním. Vůlí stran nebylo uzavřít nájemní smlouvu, ale uzavřít jiný právní úkon, přičemž typově nejbližší se soudu I. stupně jevila výprosa. Předmětnou nemovitost fakticky koupil žalobce, a to z finančních prostředků získaných trestnou činností. Aby nabytí předmětné nemovitosti skryl, kupní smlouvu neuzavíral jako kupující on, ale jeho dědeček, na kterého také bylo formálně vlastnické právo k předmětné nemovitosti zapsané. K těmto závěrům dospěl Krajský soud v Brně i Vrchní soud v Olomouci v rámci trestního řízení a důsledkem pak bylo i zabrání předmětné nemovitosti. Žalobce si nerušené, bezplatné a trvalé užívání domu, který si sám koupil, zajistil simulovanou nájemní smlouvou se svým dědečkem, aby zastřel skutečnost, že tuto nemovitost bude spolu se svou rodinou užívat jako by ji vlastnil sám, tj. prakticky bezplatně, de facto napořád a způsobem, který uzná za vhodný, ale zároveň jako nájemce pro případ neočekávaných událostí bude požívat zákonem dané právní ochrany. K těmto závěrům soud vedla mimo jiné i výše sjednaného nájemného zahrnující i užívání zařizovacích předmětů a rozsah stanovených oprávnění žalobce jako nájemce. Vzhledem k tomu, že nájemní smlouva byla simulovaným právním jednáním, je pro nedostatek vážnosti vůle účastníků toto právní jednání neplatné. Samostatně pak soud posoudil platnost zastřeného úkonu a dospěl k závěru, že zastřené (disimulované) právní jednání má všechny potřebné náležitosti výprosní smlouvy a je třeba je uznat jako platné. Výpověď nájemní smlouvy proto posoudil jako výzvu k vrácení věci (vyklizení) dle § 2190 odst. 1 o. z. Otázka posouzení oprávněnosti výpovědi tak byla bezpředmětá a soud I. stupně z tohoto důvodu žalobu zamítl. Dále doplnil, že i při platnosti uzavřené nájemní smlouvy by byla žaloba nedůvodná, neboť výpověď je dostatečně určitá, srozumitelná, vážně míněná a výpovědní důvod v ní je náležitě specifikován a lze jej podřadit pod relativně neurčitou hypotézu § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z. Jestliže byl majetek financován ze zdrojů získaných trestnou činností nájemce, v důsledku čehož byl tento majetek předchozímu vlastníkovi zabrán, jedná se o závažný výpovědní důvod ve smyslu § 2288 odst. písm. d/ o. z. Dále soud uvedl, že dalším důvodem pro zamítnutí žaloby by byla i skutečnost, že žalobu na přezkoumání oprávněnosti výpovědi nepodala rovněž manželka žalobce, které vzniklo právo společného nájmu, přičemž odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu k této otázce. O nákladech řízení rozhodl soud dle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a úspěšnému žalovanému přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 5 011,19 Kč. Povinnost k náhradě nákladů řízení státu uložil s ohledem na neúspěch ve věci dle § 148 odst. 1 o. s. ř. žalobci.4. Proti rozsudku soudu I. stupně podal žalobce odvolání. Namítl nesprávnost závěru soudu I. stupně o tom, že smlouva uzavřená mezi žalobcem a předchozím pronajímatelem byla pouze simulovaným jednáním a fakticky se jednalo o výprosu. K takovému závěru dle žalobce neexistuje žádná zákonná opora. Smlouva uzavřená mezi účastníky obsahovala všechny náležitosti nájemní smlouvy a rovněž vůle stran směřovala jednoznačně k uzavření nájmu. Žalobce poukázal na to, že podle § 2189 o. z. vzniká výprosa pouze v případě, kdy je věc přenechána bezúplatně a není sjednána ani doba, ani účel jejího užívání. Nájemní smlouva ze dne , datum, však naopak zcela určitě určovala účel užívání bytu k zajištění bytových potřeb žalobce a obsahovala rovněž sjednanou výši úplaty. Skutečnost, že nájemné bylo nižší než obvyklé, nemůže bez dalšího vést k závěru o bezúplatnosti vztahu, a tedy o výprose. Výše nájemného nebyla v rozporu se zákonem a žalobce v řízení prokázal, že nájemné hradil. Ani ujednání o nájmu na dobu neurčitou nezakládá znaky výprosy. Pokud by se skutečně jednalo o výprosu, musela by doba užívání chybět zcela, což se nestalo. Právo žalobce užívat byt bylo navíc fakticky časově omezeno možností výpovědi ze zákonem stanovených důvodů. Závěr soudu o existenci výprosy je proto nelogický a odporuje zákonu. Dále namítl, že v důsledku nesprávného právního závěru ohledně uzavření výprosy se soud nedostatečně zabýval oprávněností výpovědi z nájmu. Přesto uzavřel pro hypotetický případ existence platného nájmu, že výpověď z nájmu byla platná, aniž by se vypořádal s argumenty žalobce k neexistenci či nedostatečné intenzitě výpovědního důvodu. Jeho odůvodnění je tak nedostatečné a nepřezkoumatelné. Žalobce namítl, že odsouzení pro úmyslný trestný čin nemůže samo o sobě naplnit výpovědní důvod podle § 2288 odst. 1 písm. d/ o. z., zvláště když trestný čin nesměřoval proti