Krajský soud v Brně 28 Co 210/2025-89 – Náklady řízení

V záhlaví označeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 202 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (I. výrok). Zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částky 15 087,30 Kč a 2 100 Kč, úroky z prodlení kapitalizované ve výši 1 954,95 Kč, úroky 14,99 % ročně z částky 82 266,50 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, úroky 14,99 % ročně z částky 2 022,8 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a úroky z prodlení 14,75 % ročně z částky 86 389,30 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení (II. výrok). Rozhodl, že žalovaný je povinen nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 4 594 Kč k rukám jejího zástupce do tří dnů od právní moci rozsudku (III. výrok).2. Proti tomuto rozsudku, pouze do části II. výroku, v níž soud zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 69 202 Kč od 2. 9. 2024 do zaplacení a do závislého III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, podala odvolání žalobkyně. Namítla, že soud prvního stupně, jenž posoudil smlouvu o úvěru jako absolutně neplatnou z důvodu zanedbání povinnosti řádně prověřit a zkoumat úvěruschopnost žalovaného, pochybil, pokud žalobkyni nepřiznal nárok na zákonný úrok z prodlení z poskytnutých a dosud nevrácených peněžních prostředků. Povinnost vrátit jistinu žalovanému vznikla na základě výzvy žalobkyně v souvislosti s oznámením o postoupení pohledávky ze dne 19. 8. 2024, které bylo žalovanému odesláno tentýž den. S přihlédnutím k době, v níž se výzva k plnění dostala do sféry dispozice žalovaného i k desetidenní lhůtě stanovené ke splnění dluhu, se dne 2. 9. 2024 žalovaný dostal do prodlení a žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení. Žalobkyně pak upomínala o zaplacení dluhu žalovaného ještě předžalobní upomínkou ze dne 28. 9. 2024, se lhůtou k zaplacení do 13. 10. 2024. Žalovaný, přestože nese břemeno tvrzení a důkazní, v řízení před soudem netvrdil ani neprokazoval, že by neměl možnost a schopnost poskytnutou jistinu vrátit.3. Žalovaný se k odvolání žalobkyně nevyjádřil.4. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.), bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející v rozsahu napadeném odvoláním i nad rámec odvolacích námitek, a poté dospěl k závěru, že odvolání je převážně důvodné.5. Z obsahu spisu odvolací soud zjistil, že žalobkyně se v žalobě, která byla soudu doručena dne 26. 11. 2024, domáhala po žalovaném zaplacení částky 86 389,30 Kč, úroků z prodlení kapitalizovaných ve výši 1 954,95 Kč, úroků 14,99 % ročně z částky 82 266,50 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení, úroků 14,99 % ročně z částky 2 022,8 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení a úroků z prodlení 14,75 % ročně z částky 86 389,30 Kč od 2. 8. 2024 do zaplacení. Uvedla, že žalovaný uzavřel dne 7. 7. 2023 s právní předchůdkyní žalobkyně (, právnická osoba, ., IČO , IČO, ) smlouvu o úvěru, na jejímž základě byly žalovanému poskytnuty smluvené peněžní prostředky ve výši 80 000 Kč, které se zavázal vrátit spolu s úroky 14,99 % v pravidelných měsíčních splátkách. Žalovaný své smluvní povinnosti neplnil, a proto byl úvěr věřitelem předčasně zesplatněn dne 2. 6. 2024. Pohledávka byla postoupena smlouvou ze dne 23. 7. 202 4 žalobkyni. Na dluh žalovaný dosud zaplatil jen 10 798 Kč, k žalobě se nevyjádřil, po celou dobu řízení zůstal pasivní.6. Soud prvního stupně rozhodl ve věci napadeným rozsudkem, v jehož odůvodnění uvedl, že žalobkyni vznikly pohledávky ze smlouvy o úvěru uzavřené podle občanského zákoníku a podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Před uzavřením smluv právní předchůdkyně žalobkyně nedostatečně zkoumala schopnost žalovaného úvěr splácet. Nebylo prokázáno, že by byly ověřovány reálné výdaje žalovaného, nebyla provedena analýza běžného účtu žalovaného se zaměřením na jeho životní náklady. Z tohoto důvodu jsou smlouvy podle § 86 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru absolutně neplatné s tím, že poskytnutím finančního plnění na jejich základě došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru, které je povinen vrátit. Žalovanému byla poskytnuta částka 80 000 Kč, na dluh zaplatil 10 798 Kč, a tak musí žalobkyni vrátit jistinu úvěru ve výši 69 202 Kč. Úroky a smluvené poplatky vzhledem k neplatnosti smluv žalobkyni nepřísluší. Nárok na úroky z prodlení žalobkyni dosud nevznikl, neboť žalovaný se dostane do prodlení až neuhradí-li dlužnou jistinu ve lhůtě stanovené tímto rozhodnutím (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení úspěšná v 61 % předmětu řízení, a tak jí přísluší 22 % z nákladů řízení účelně vynaložených na uplatnění jejího práva ve výši 20 880 Kč, to je částka 4 594 Kč.7. Předmětem odvolacího řízení bylo posouzení otázky, zda žalobkyni vznikl nárok na zaplacení úroku z prodlení z nevrácené jistiny úvěru. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o neplatnosti předmětných smluv z důvodu nesplnění povinnosti původního věřitele před uzavřením smluv řádně (s odbornou péčí) posoudit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Žalobkyně proti tomuto právnímu závěru v podaném odvolání ani nebrojila.8. Odvolací soud podle § 213 odst. 2 o. s. ř. zopakoval dokazování sdělením obsahu listin: přípisu právního předchůdce žalobce nadepsaného „Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 19. 8. 2024, přípisu zástupce žalobce nadepsaného „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ ze dne 28. 9. 2024 spolu s podacím lístkem potvrzeným dne 30. 9. 2024 Českou poštou, s.p.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném k datu uzavření smlouvy, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení, je-li spor o to, jaká je doba odpovídající možnostem spotřebitele podle odstavce 1, určí tuto dobu na návrh některé ze smluvních stran soud podle možností spotřebitele a v zájmu spravedlivého uspořádání práv a povinností smluvních stran s přihlédnutím k příjmu spotřebitele a jeho celkovým sociálním a majetkovým poměrům.10. Odvolací soud souhlasí se soudem prvního stupně, že v návaznosti na závěr o absolutní neplatnosti smlouvy o úvěru je na místě posoudit nárok žalobkyně jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru je třeba zdůraznit, že shora citované ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze označit za ustanovení speciální k obecné úpravě vydání bezdůvodného obohacení upravené v § 2991 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku v platném znění (dále jen „o. z.“). Právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému na základě neplatných smluv o úvěru částky 80 000 Kč, ten na dluh zaplatil 10 798 Kč, a tak musí žalobkyni ještě vrátit bezdůvodné obohacení ve výši 69 202 Kč v době přiměřené jeho možnostem, jak stanoví § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Při určení doby plnění „přiměřené možnostem spotřebitele“ je dle názoru odvolacího soudu důležité, zda je ve smyslu § 87 odst. 2 tohoto zákona o tuto dobu plnění spor a kdy tu naopak spor není. Na pojem spor použitý v citovaném ustanovení zákona je přitom nutno nahlížet jen jako na aktivní (existující) a nevyřešený střet rozdílných představ stran o přiměřené době plnění. Pouhá pasivita žalovaného spor o přiměřenou dobu plnění založit nemůže. V poměrech posuzované věci nebyl v řízení před soudem prvního stupně ani v době před zahájením řízení mezi účastníky nastolen spor o to, jaká je doba přiměřená možnostem žalovaného jako spotřebitele k vrácení jistiny, neboť žalovaný na výzvy žalobkyně k vrácení dluhu nereagoval a aktivně nevystoupil s tím, že by taková doba plnění nebyla přiměřená jeho možnostem. Je třeba mít na zřeteli, že § 87 zákona o spotřebitelském úvěru směřuje k ochraně spotřebitele a nikdo jiný, než on sám nedisponuje potřebnými informacemi týkajícími se jeho majetkových poměrů a jeho schopnosti splácet předmětný dluh. Povinnost tvrdit a prokázat skutečnosti vedoucí k závěru, že doba plnění není přiměřená jeho možnostem, proto má v případném sporu právě spotřebitel, jenž musí své právo aktivně u věřitele uplatnit a tím spor vyvolat. Lze si jen těžko představit, že by soud měl, např. v případě zcela pasivního dlužníka, v řízení bez dalšího (bez existence sporu o této otázce) rozhodovat o tom, jaká je pro takového dlužníka přiměřená doba pro vrácení jistiny. V daném případě žalovaný žádné informace ohledně svých poměrů v době, kdy byl žalobkyní vyzván k plnění, nesdělil, žádné skutečnosti v tomto směru netvrdil ani v řízení před soudem prvního stupně, a spor o to, zda doba k plnění uvedená žalobcem v jeho výzvě k plnění byla či nebyla dobou přiměřenou, tak vyvolán nebyl. Uvedený závěr je pak plně v souladu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2025, sp. zn. 33 Cdo 1902/2025, dle kterého „…povinnost tvrdit a prokázat, jaká je doba přiměřená jeho možnostem k vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), má spotřebitel…“.11. Při absenci sporu o přiměřenou dobu plnění je tak při posouzení otázky prodlení dlužníka na ně vázaný vznik nároku na zaplacení úroku z prodlení není možné aplikovat druhý odstavec citovaného ustanovení zákona a je třeba vyjít z výzvy věřitele k plnění v jím určené lhůtě podle obecných ustanovení § 1958 odst. 2 o. z. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takovou výzvu k plnění (vydání bezdůvodného obohacení) lze v projednávané věci považovat až přípis zástupce žalobkyně nadepsaný „Výzva k plnění se základním skutkovým a právním rozborem předcházející žalobě“ ze dne 28. 9. 2024, neboť žalobkyní označený přípis právního předchůdce žalobce nadepsaný „Oznámení o postoupení pohledávky“ ze dne 19. 8. 2024, od nichž odvozuje počátek prodlení žalovaného, neobsahuje výzvu věřitele k plnění v desetidenní lhůtě, jak bylo uvedeno v odvolání. Naproti tomu předžalobní upomínkou byl žalovaný vyzván k úhradě dluhu ze smlouvy uzavřené mezi účastníky nejpozději do 13. 10. 2024. Výzva byla podle potvrzeného podacího lístku podána dne 30. 9. 2024 poště k přepravě a dostala se do sféry dispozice adresáta. S ohledem na žalobkyní požadovanou úhradu dluhu do 13. 10. 2024 byla žalovaná od 14. 10. 2024 v prodlení a žalobkyni vzniklo podle § 1970 o. z. právo po ní požadovat vedle jistiny dluhu i úrok z prodlení v zákonné sazbě, která činila ve smyslu § 1970 o. z., § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, 12,75 % ročně.12. Odvolací soud proto podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. změnil odvoláním napadenou část II. výroku rozsudku soudu prvního stupně a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni úrok z prodlení 12,75 % ročně z částky 69 202 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení. Podle § 160 odst. 1 o. s. ř. odvolací soud určil třídenní lhůtu k plnění, a to s ohledem na výši plnění, jež bylo předmětem odvolacího řízení, délku prodlení žalovaného, přičemž neshledal žádný důvod stanovit lhůtu k plnění delší či stanovit plnění ve splátkách.13. Na jednání odvolacího soudu vzala žalobkyně v návaznosti na odvolacím soudem sdělený pracovní názor své odvolání do části II. výroku rozsudku, ve které byla zamítnuta žaloba, aby žalovaný byl povinen zaplati žalobkyni úrok z prodlení 14,75 % ročně z částky 69 202 Kč od 2. 9. 2024 do 13. 10. 2024, úrok z prodlení 2 % ročně z částky 69 202 Kč od 14. 10. 2024 do zaplacení, zpět. Navrhla, aby odvolací soud v tomto rozsahu řízení zastavil. Protože odvolání žalobkyně bylo vzato zpět dříve, než o něm odvolací soud rozhodl, bylo odvolací řízení v rozsahu zpětvzetí odvolání podle § 207 odst. 2 o. s. ř. zastaveno.14. Protože došlo ke změně rozsudku, odvolací soud znovu rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (§ 224 odst. 2 o. s. ř.) podle ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř. Při hodnocení míry úspěchu stran v projednávané věci odvolací soud v souladu s judikaturou (nález Ústavního soudu ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1357/2017) přihlédl k hodnotě žalované pohledávky i jejího příslušenství kapitalizovaného k datu vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (29. 7. 2025) a dospěl k závěru, že ve sporu byla více procesně úspěšná žalobkyně (67 %), která tak má po vzájemném poměření procesního úspěchu a neúspěchu nárok na náhradu 34 % svých nákladů řízení. Náklady řízení žalobkyně před soudem prvního stupně v celkové výši 20 880 Kč představují zaplacený soudní poplatek 3 456 Kč a náklady vzniklé zastoupením advokátem: odměna za tři úkony právní služby po 4 500 Kč (převzetí a příprava zastoupení, zaslání předžalobní výzvy k plnění, podání žaloby) z tarifní hodnoty 84 366,50 Kč podle § 7, § 11 odst. 1 písm. a/, d/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), paušální náhrada hotových výdajů ve výši 900 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění platném do 31. 12. 2024 a náhrada za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 3 024 Kč. Z takto určených celkových nákladů řízení přísluší žalobkyni 34 %, tedy 7 099,20 Kč.15. O náhradě nákladů odvolacího řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. za použití § 224 odst. 1 o. s. ř. Přihlédl k tomu, že předmětem řízení byl nárok ve výši 19 435,80 Kč (kapitalizovaný úrok z prodlení k datu vyhlášení rozsudku odvolacího soudu), z něhož bylo žalobkyni přiznáno 15 785,16 Kč (81,2 %). Vzájemným poměřením procesního úspěchu a neúspěchu tak žalobkyni přísluší náhrada 62,4 % jejích nákladů řízení. Žalobkyni v odvolacím řízení vznikly náklady zaplacením soudního poplatku za odvolání ve výši 2 552 Kč a zastoupením advokátem, mimosmluvní odměna za dva úkony právní služby po 3 180 Kč určená z tarifní hodnoty 51 036,50 Kč podle § 8 odst. 2 a. t. (podání odvolání a účast na jednání soudu podle § 11 odst. 1 písm. d/ a g/ a. t.), náhrada hotových výdajů v souvislosti s oběma úkony po 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. účinného od 1. 1. 2025, náhrada za ztrátu času stráveného cestou, dvě i započaté půlhodiny po 150 Kč podle § 14 odst. 3 a. t. účinného od 1. 1. 2025, náhrada za daň z přidané hodnoty 1 587,60 Kč podle § 137 odst. 1 a 3 o. s. ř., cestovné 590,30 Kč za 70 km jízdy z , adresa, a zpět osobním automobilem BMW X3, registrační značky , SPZ, , při spotřebě benzinu 7,3 l/100 km, jeho ceně 34,70 Kč/l, sazbě náhrady 5,90 Kč/km podle zákona č. 119/1990 Sb., o cestovních náhradách a vyhlášky č. 78/2026 Sb. s tím, že náhrada za DPH je již zahrnuta v cenách pohonných hmot i opotřebení vozidla. Z takto určených celkových nákladů řízení ve výši 12 289,90 Kč přísluší žalobkyni náhrada v poměru 62,4 %, tedy částka 7 668,90 Kč.