49 Co 73/2025-264 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci z majetkové podstaty dlužníka , právnická osoba, , IČO , IČO, částku 281 515 Kč, do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 1 500 Kč (výrok II.).2. Soud tak rozhodl o žalobě, kterou žalobce skutkově odůvodnil tím, že usnesením insolvenčního soudu ze dne , datum, sp. zn. , Anonymizováno, , insolvenční spisová značka, byl zjištěn úpadek dlužníka , právnická osoba, , na jeho majetek byl prohlášen konkurs a insolvenčním správcem byla ustanovena žalovaná. Dle databáze registru vozidel byl dlužník , právnická osoba, zapsán v letech 2016, 2017 a 2018 jako provozovatel vozidel registrační značky , SPZ, která jsou předmětem silniční daně dle zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční. Žalovaná jako insolvenční správkyně dlužníka nepodala za zdaňovací období roku 2016, 2017, 2018 daňová přiznání k silniční dani, a to ani po výzvě žalobce. Žalobce v roce 2022 provedl doměření silniční daně tak, že vyčíslil nedoplatek v celkové výši 281 515 Kč představující nedoplatek za zdaňovací období roku 2016 ve výši 44 515 Kč, roku 2017 ve výši 118 500 Kč a roku 2018 ve výši 118 500 Kč. Žalovaná podala proti vyměření silniční daně odvolání, toto však nemělo zákonné náležitosti a nebylo doplněno, proto bylo odvolací řízení zastaveno. Žalobce dne , datum, uplatnil u žalované pohledávku za majetkovou podstatou ve výši 281 515 Kč, kterou žalovaná neuznala co do pravosti a výše, proto podal žalobu k soudu. Po provedeném dokazování soud I. stupně dospěl k závěru, že z podkladů předložených , právnická osoba, z registru vozidel bylo prokázáno, že žalovaná (správně dlužník , právnická osoba, ) byl u všech vozidel, na něž byla vyměřena silniční daň, zapsán jako provozovatel. Dlužník byl tedy jako provozovatel vozidel podle § 2, 4 zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční, poplatníkem silniční daně. Tvrzení žalované o tom, že vozidla byla prodána, vyvezena, demontována, nebyla žádným způsobem prokázána. Soudu nebylo předloženo nic o tom, že by ve věci šetřila Policie ČR. Ze strany žalované nebyl dle soudu I. stupně učiněn žádný úkon směřující k tomu, aby byl dán do souladu skutečný stav se stavem vyplývajícím z registru vozidel.3. Proti rozsudku soudu I. stupně podala žalovaná odvolání. Namítala, že na základě provedených důkazů učinil soud I. stupně nesprávná skutková zjištění, rozhodnutí soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Vytýkala soudu I. stupně, že nepřihlédl k žalovanou tvrzeným skutečnostem a jí označeným důkazům. Žalovaná popírala nárok žalobce na silniční daň, poukazovala na situaci konkrétního případu, kdy na majetek dlužníka byl prohlášen konkurs, žalovaná neměla předmětná vozidla k dispozici, tudíž je nemohla ani provozovat, nevěděla, kde se nacházejí, zda fyzicky existují. Ze strany dlužníka jí nebyla poskytnuta žádná součinnost. Neměla k dispozici ani technické průkazy inkriminovaných vozidel, vozidla neměla platné technické kontroly. Žalovaná po prohlášení konkursu na majetek dlužníka zrušila registraci k dani silniční. Z uvedeného dle žalované vyplývá, že dlužník prostřednictvím žalované od prohlášení konkursu žádná motorová vozidla nepoužíval, a to ani k podnikání, ani k jiným účelům, neboť tyto neměla žalovaná fyzicky k dispozici. Dle žalované, nelze bez první strany technických průkazů vozidel, které nemá , právnická osoba, v , adresa, k dispozici, prokázat skutečného provozovatele předmětných vozidel. Soud I. stupně vycházel nesprávně z údajů z registru vozidel uvedených ve vyjádření , právnická osoba, v , adresa, , tyto však mají pouze informativní povahu. Z rozsudku soudu nelze zjistit konkrétní jednání, která měla žalovaná konat k „výmazu“ předmětných vozidel z registru vozidel za situace, kdy po prohlášení konkursu nedisponovala vozidly, ani potřebnými doklady pro podání žádosti o změnu údajů v registru vozidel, proto žádost jako bezpředmětnou nepodávala. Dle žalované bylo objektivně nemožné dosáhnout změny údajů v registru vozidel. Žalovaná odkazovala na informace získané na Městském úřadě ve , adresa, , dle kterých v průběhu konkursu nelze dlužníka jako provozovatele, ani jako vlastníka z registru vozidel vymazat, uvedeného lze dosáhnout až po skončení konkursu na žádost statutárního zástupce dlužníka. Jako nedůvodnou považuje žalovaná výtku soudu I. stupně spočívající v tom, že nepodala trestní oznámení na , adresa, ČR, když neměla vozidla k dispozici, neboť uvedený postup by jistě vedl jen k odložení věci. Postup žalobce je dle žalované v rozporu s principem daňové spravedlnosti. Žalovaná navrhovala, aby odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta.4. Žalobce ve vyjádření k odvolání navrhoval, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve všech výrocích potvrdil a žalobci přiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Ve svém podání zopakoval zákonná ustanovení zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční, ze kterých svůj nárok dovozuje, a poukázal na ustálenou judikaturu, která konstatuje, že u silniční daně, která je daní majetkovou, je rozhodující formální stav zápisu v registru vozidel, nikoliv skutečné majetkové vztahy do evidence nepromítnuté. Žalobce při doměření daně vycházel z údajů, které mu poskytl , právnická osoba, v , adresa, z nichž vyplývá, že dlužník byl provozovatelem vozidel, tudíž splnil podmínky pro vznik daňové povinnosti. Žalovaná se dle žalobce nesnažila vyvinout jakékoliv úsilí vedoucí k řádnému odhlášení vozidel z registru vozidel. Žalované náleží dle § 20 odst. 3 zákona č. 280/2009 Sb. daňový řád stejná práva a povinnosti jako daňovému subjektu tedy dlužníkovi. Dle žalobce si žalovaná nesprávně vykládá zákon o silniční dani, když se domnívá, že převedením vozidel na třetí osobu, se poplatníkem silniční daně stává třetí osoba, nerozlišuje změnu v osobě vlastníka a provozovatele, stejně tak má žalovaná nesprávně za to, že zrušením registrace k silniční dani zaniká daňová povinnost. Dále žalobce poukázal na jednání žalované v rámci daňového řízení, kdy neodstranila vady odvolání proti vydaným platovým výměrům a odvolací řízení bylo proto zastaveno. Dle žalobce je přístup žalované k daňovým povinnostem dlužníka velmi liknavý. Postup žalobce spočívající v doměření silniční daně je v souladu se zásadami správy daní dle §§ 5 až 9 daňového řádu. Pokud by žalobce silniční daň nedoměřil, pak by dlužníka zvýhodnil před ostatními daňovými subjekty, tudíž se nejedná o postup v rozporu s principem daňové spravedlnosti.5. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání žalovaného (§ 201, § 202 a contrario o. s. ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal rozsudek soudu I. stupně i řízení předcházející jeho vydání (§ 212, § 212a o. s. ř.) a dospěl k následujícím závěrům.6. Podle § 4 odst. 1 zákona č. 16/1993 Sb. o dani silniční ve znění účinném od , datum, do , datum, je poplatníkem silniční daně je ten, kdo a/ je jako provozovatel vozidla zapsán v technickém průkazu vozidla, b/ užívá vozidlo, v jehož technickém průkazu je zapsána jako provozovatel osoba, která zemřela, zanikla nebo byla zrušena, anebo vozidlo, jehož provozovatel je odhlášen z registru vozidel.7. Podle § 135 odst. 1 o. s. ř. je soud je vázán rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt postižitelný podle zvláštních předpisů, a kdo je spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; soud však není vázán rozhodnutím v blokovém řízení.8. Podle § 135 odst. 2 o. s. ř. si soud může jinak otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.9. Podle § 246 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona prohlášením konkursu přechází na insolvenčního správce oprávnění nakládat s majetkovou podstatou, jakož i výkon práv a plnění povinností, které přísluší dlužníku, pokud souvisí s majetkovou podstatou. Insolvenční správce vykonává zejména akcionářská práva spojená s akciemi zahrnutými do majetkové podstaty, rozhoduje o obchodním tajemství a jiné mlčenlivosti, vystupuje vůči dlužníkovým zaměstnancům jako zaměstnavatel, zajišťuje provoz dlužníkova podniku, vedení účetnictví a plnění daňových povinností.10. Podle § 203 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona není-li dále stanoveno jinak, pohledávky za majetkovou podstatou a pohledávky jim postavené na roveň se uplatňují písemně vůči osobě s dispozičními oprávněními. O uplatnění takové pohledávky věřitel současně vždy vyrozumí insolvenčního správce; náležitosti tohoto vyrozumění stanoví prováděcí právní předpis.11. Podle § 203 odst. 4 zákona č. 182/2006 Sb. insolvenčního zákona neuspokojí-li osoba s dispozičními oprávněními pohledávky podle odstavce 1 v plné výši a včas, může se věřitel domáhat jejich splnění žalobou podanou proti osobě s dispozičními oprávněními; nejde o incidenční spor. Ná