49 Co 97/2025-49 — Krajský soud v Brně

1. Rozsudkem soudu I. stupně byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení neplatnosti okamžitého zrušené pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne , datum, , doručeným žalobci , datum, (výrok I.) a žádnému z účastníků nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.).2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, podané u soudu , datum, , skutkově odůvodněné tím, že žalovaný u žalobce pracoval na základě pracovní smlouvy ze dne , datum, jako řidič nákladní dopravy, že dne , datum, bylo žalobci doručeno okamžité zrušení pracovního pomě žalovaného dopisem ze dne , datum, z důvodu nevyplacení mzdy za odpracovanou dobu v noci a o víkendech v měsíci 5/2020 a odpracovanou dobu v noci v měsíci 6/2020. Neplatnosti rozvázání pracovního poměru se žalobce domáhal proto, že důvod okamžitého zrušení nebyl dán, neboť žalobce žalovanému mzdu, na kterou mu v měsících 5,6/2020 vznikl nárok, ve výplatních termínech řádně zaplatil. Současně žalobce tvrdil, že určovací žaloba je podána ve lhůtě dle § 72 zákoníku práce, neboť došlo ke stavění dvouměsíční prekluzivní lhůty k jejímu podání u soudu. Důvodem stavění prekluzivní lhůty pro podání určovací žaloby bylo lstivé jednání žalovaného, k němuž došlo poté, co ho po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce neprodleně kontaktoval a dohodli se na mimosoudním jednání. Žalovaný netrval na tom, aby byl dále zaměstnáván a vzájemně se dohodli, že důvod okamžitého zrušení pracovního poměru nebyl naplněn a uzavřeli dohodu o skončení pracovního poměru ke dni , datum, ; s ohledem na způsob rozvázání pracovního poměru žalovanému nevznikl nárok na náhradu mzdy. Vzhledem k tomu, že žalobce následně své mzdové nároky z rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením, je žalobce přesvědčen, že jej žalovaný lstivě uvedl v omyl tím, že uzavřením dohody o skončení pracovního poměru dle § 49 zákoníku práce bude pracovní poměr skončen právě tímto způsobem.3. Soud I. stupně vyšel ze zjištění, která popsal v odůvodnění napadeného rozsudku a na jejich základě dospěl k závěru, že žaloba na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru dopisem žalovaného ze dne , datum, , doručeným žalobci , datum, , podaná u soudu , datum, , byla podána opožděně, tedy po marném uplynutí dvouměsíční lhůty určení v § 72 zákoníku práce. Současně soud I. stupně konstatoval i to, že na uvedeném závěru nic nemění skutečnost, že mezi účastníky byla dne , datum, uzavřena dohoda o skončení pracovního poměru, neboť pracovní poměr mezi účastníky byl ukončen v souvislosti s okamžitým zrušením pracovního poměru ze strany žalovaného dne , datum, . Následně podepsaná dohoda účastníků o skončení pracovního poměru ze dne , datum, proto již neměla vliv na dobu skončení pracovního poměru žalovaného u žalobce, neboť předmětná dohoda ze dne , datum, nebyla mezi účastníky sepsána jako dohoda o narovnání. Soud I. stupně vysvětlil, že za situace, kdy mezi účastníky byla souběžně uzavřena (podána) právní jednání vedoucí k ukončení pracovního poměru, má přednost takové právní jednání, dle kterého je pracovní poměr mezi účastníky ukončen dříve. V daném případě tedy dohoda o skončení pracovního poměru ze dne , datum, nemá právní relevanci. V neposlední řadě pak soud I. stupně konstatoval i to, že se nezabýval tvrzením žalobce, že byl při sepsání dohody o skončení pracovního poměru uveden žalovaným v omyl, když ani na jednání soudu dne , datum, žalovaný nedoplnil, jakým konkrétním způsobem se měl žalovaný lstivého jednání dopustit, resp. jen uvedl, že lstivé jednání žalovaného spočívalo v uzavření dohody o skončení pracovního poměru dne , datum, . Uvedené tvrzení žalovaného soud I. stupně označil za nedůvodné, neboť předmětná dohoda neobsahuje ujednání účastníků o narovnání sporu; v řízení tak nebylo prokázáno, by žalovaný při uzavírání dohody o skončení pracovního poměru jednal ve vztahu k žalobci lstivě.4. Proti tomuto rozsudku se odvolal žalobce, který se zamítnutím žaloby nesouhlasil; soudu I. stupně vytkl zejména nesprávné právní posouzení otázky včasnosti žaloby a rovněž neúplná skutková zjištění v důsledku neprovedení navržených důkazů. Uvedl, že okamžité zrušení pracovního poměru bylo žalovaným účelově odůvodněno tvrzeným nevyplacením příplatků (noční práce a víkendy za květen a červen 2020), přičemž bezprostředně po doručení tohoto úkonu mezi účastníky proběhlo jednání směřující k mimosoudnímu, smírnému vyřešení věci. Podle žalobce se účastníci shodli, že důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru nejsou splněny, a uzavřeli dohodu o rozvázání pracovního poměru ke dni , datum, , která měla nahradit doručené okamžité zrušení a věc definitivně uzavřít; účastníci měli projevit vůli, že k okamžitému zrušení nebudou přihlížet. Žalobce výslovně popírá tvrzený nátlak na žalovaného a poukazuje na emailovou komunikaci, z níž má vyplývat postupné připomínkování textu dohody a aktivní (až ofenzivní) přístup žalovaného; pozdější tvrzení žalovaného o bezvýznamnosti dohody považuje žalobce za účelové. Za stěžejní žalobce považuje okolnost, že žalovaný následně (dne , datum, ) podal žalobu na zaplacení náhrady mzdy dle § 56 odst. 2 zákoníku práce, a to téměř tři roky po skončení pracovního poměru. Žalobce v tom spatřuje zneužití rozdílu mezi délkou promlčecí lhůty pro tento peněžitý nárok a dvouměsíční prekluzivní lhůtou podle § 72 zákoníku práce pro podání žaloby na určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Současně uvádí, že žalovaný zvolil uplatnění nároku až poté, co v mezidobí skončilo jeho insolvenční řízení, a žalobce zdůrazňuje, že dle emailové komunikace měl žalovaný právě z důvodu probíhající insolvence původně náhradu mzdy/odstupné při skončení pracovního poměru nepožadovat. Teprve v návaznosti na uplatnění tohoto nároku a na vyjádření žalovaného v souvisejícím řízení (že uzavřená dohoda „neměla žádnou váhu“ a „nebylo možné“ ji uzavřít) podal žalobce dne , datum, žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru; její včasnost odůvodňuje tím, že v dané věci došlo ke stavění běhu dvouměsíční prekluzivní lhůty dle § 72 zákoníku práce v důsledku lsti (§ 650 věta druhá občanského zákoníku), přičemž výslovně odkazuje i na judikaturu, podle níž lze tento mechanismus aplikovat i na uvedenou prekluzivní lhůtu. Jde-li o lstivé a nepoctivé jednání žalovaného, žalobce zopakoval své přesvědčení, že žalovaný při uzavírání „dohody“ jednal s cílem vyvolat u žalobce omyl, že věc bude definitivně vyřešena mimosoudně dohodou, a přimět jej tak k tomu, aby žalobu podle § 72 zákoníku práce v 9/2020 nepodal. V tomto směru poukázal na ustálený výklad pojmu „lest“, jehož podstatnou složkou je úmysl vyvolat omyl, a zdůraznil, že úmysl je stavem mysli, který nelze dokazovat přímo, nýbrž jen prostřednictvím vnějších okolností a následného chování. Právě z následného postupu žalovaného mělo podle žalobce vyplývat, jaký byl účel uzavření dohody: odložit uplatnění nároku navazujícího na okamžité zrušení pracovního poměru do doby, kdy žalobce již bude zbaven obranného prostředku (žaloby na určení neplatnosti) z důvodu uplynutí prekluze. V této souvislosti žalobce vytkl soudu I. stupně, že se omezil na závěr o absenci náležitostí dohody o narovnání, aniž by zjišťoval záměr žalovaného a hodnotil okolnosti jednání o dohodě a následné chování stran; zdůraznil, že formální kvalifikace dohody nemá sama o sobě vyloučit posouzení lsti a že při výkladu projevu vůle je třeba přihlížet i k tomu, jak strany následně dávaly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Z výše uvedených důvodů má žalobce za to, že skutkový stav nebyl pro posouzení včasnosti žaloby dostatečně zjištěn, soud I. stupně neprovedl potřebné důkazy a nevypořádal se s tvrzeným lstivým a nepoctivým jednáním žalovaného. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že určí, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné, a žalovanému uloží povinnost nahradit náklady řízení.5. Žalobce se ve vyjádření k podanému odvolání zcela ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu I. stupně a navrhl, aby byl napadený rozsudek jako věcně správný potvrzen. V obsáhlém vyjádření, v němž rozebral právní úpravu zákoníku práce týkající se předmětu řízení, se žalobce ohradil proti tvrzení žalobce o účelovosti důvodu, pro který byl pracovní poměr ze strany žalovaného rozvázán okamžitým zrušením. Dále zdůraznil, že není pravdou, že by ho po doručení okamžitého zrušení pracovního poměru žalobce neprodleně kontaktoval a že by se dohodli na mimosoudním řešení věci, nic takového se nestalo a na ničem takovém se s žalobcem nedohodl. Dohodu o skončení pracovního poměru s žalobcem uzavřel na jeho naléhání, kdy s návrhem dohody za ním přijela dr. , jméno FO, zaměstnankyně žalobce, přímo do bytu v době, kdy byl v pracovní neschopnosti. Předtím mezi účastníky žádná komunikace neproběhla, což může žalovaný doložit výpisem ze svého mobilního telefonního čísla. Jde-li o samotné uzavření dohody, zopakoval, že dne , datum, se k němu do bytu dostavila paní , jméno FO,