5 CO 1251/2021-95 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 112 216,29 Kč s kapitalizovaným úrokem z prodlení ve výši 1 232,15 Kč, zákonným úrokem z prodlení od 2. 8. 2017 do zaplacení, úrokem ve výši 19,9 % ročně z částky 106 607,19 Kč a z částky 3 182,1 Kč vždy od téhož data do zaplacení (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku pak rozhodl povinnosti žalobkyně zaplatit České republice - Okresnímu soudu v Písku náklady řízení v plném rozsahu, jejichž výše bude specifikována v samostatném usnesení, a to do 3 dnů od právní moci uvedeného usnesení. 2. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdkyně ([právnická osoba]) uzavřela se žalovanou dne 10. 10. 2016 smlouvu o úvěru, na jejímž základě byl žalované poskytnut úvěr ve výši 99 478 Kč. Žalovaná pak sjednané splátky řádně a včas nesplácela, a proto byl úvěr s účinností k 8. 6. 2017 zesplatněn. O tom byla žalovaná vyrozuměna a vyzvána k zaplacení zůstatku úvěru. Pohledávka za žalovanou byla postoupena žalobkyni smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 28. 7. 2017 s účinností ke dni 1. 8. 2017. Pohledávka za žalovanou činila ke dni postoupení celkem 113 448,44 Kč, z toho byla jistina ve výši 106 607,19 Kč, úroky ve výši 3 182,10 Kč, úroky z prodlení ve výši 1 232,15 Kč a poplatky ve výši 2 427 Kč. Žalovaná dluh neuhradila. Prostřednictvím opatrovníka pak žalovaná v průběhu řízení vyjádřila pochybnost o řádném ověření úvěruschopnosti žalované před uzavřením smlouvy a vznesla námitku promlčení vůči celému uplatněnému nároku. Žalobkyně v řízení tvrdila, že její právní předchůdkyně prověřovala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, avšak nedoložila, že by kromě příjmů žalované byly též řádně ověřována i její výdaje. Sama žalovaná sdělila k žádosti o úvěr měsíční životní výdaje ve výši 138 Kč. Právní předchůdkyně žalobkyně stanovila tedy výdaje dle svého ekonomického modelu ve výši 5 154 Kč. Z výpisu z účtu, který právní předchůdkyně žalobkyně vedla pro žalovanou, vyplývá, že tato měla vyšší výdaje než příjmy. Okresní soud pak dospívá k závěru, že řádné posouzení úvěruschopnosti žalované zákon spatřuje především v porovnání příjmů a výdajů žalované. Bez tohoto porovnání nelze posoudit, zda bude žalovaná schopna úvěr splácet. Odbornou péčí, kterou zákon vyžaduje, je třeba rozumět úroveň zvláštních dovedností a péče, které lze od podnikatele ve vztahu k spotřebitele rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecným zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti. Tento postup zahrnuje též povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr. Okresní soud pak dospívá k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nezjišťovala řádné výdaje žalované a spokojila se s jejich stanovením ekonomickým modelem. Z výpisu z účtu žalované bylo zřejmé, že žalovaná uzavřela další půjčky a měla vyšší výdaje než příjmy. Ze zákonné úpravy přitom plyne, že součástí odborné péče poskytovatele úvěru je i taková obezřetnost, že poskytovatel nespoléhá na údaje o schopnosti splácet úvěr, jež tvrdí samotný žadatel, ale sám tyto údaje prověří či si je nechá od žadatele doložit. Ústavní soud pak ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 uvedl, že tento požadavek není nijak zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený, neboť zda je reálné splacení dluhu je výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoliv. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala řádně úvěru schopnost žalované jako spotřebitele, neboť neprověřovala řádně její výdaje, jednala v rozporu s § 9 zákona o spotřebitelském úvěru a tomuto jednání nelze přiznat právní ochranu. Povinnost posuzovat úvěruschopnost spotřebitele chrání nejen spotřebitele samotného, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence spotřebitele a osob na něm závislých, narušeních a sociálních vztahů atd. Smlouva o úvěru je tak absolutně neplatná podle § 588 o. z., neboť právní předchůdkyně žalobkyně jednala v rozporu se zákonem a současně svým jednáním zjevně narušila veřejný pořádek. K tomu soud přihlédl i bez návrhu. 3. S ohledem na uvedené závěry tak okresní soud dospěl k závěru, že žalované nemohl vzniknout závazek zaplatit žalobkyni úvěr, úroky a poplatky. Zabýval se však otázkami bezdůvodného obohacení, přičemž dospěl k závěru, že 10. 10. 2016 byla právní předchůdkyní žalobkyně vyplacena žalované částka 99 478 Kč a tím došlo k jejímu bezdůvodnému obohacení. V řízení bylo zjištěno, že žalovaná zaplatila celkem částku 6 320,71 Kč a bezdůvodné obohacení se tak ponížilo na částku 93 157,29 Kč. Od následující dne, tj. od 11. 10. 2016 začala běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta ve smyslu § 621 o. z. Žaloba byla u soudu podána až dne 6. 4. 2020, tedy po uplynutí tříleté promlčecí lhůty. Námitka promlčení vznesená v řízení žalovanou tak byla shledána důvodnou a žaloba zamítnuta. Žalobkyně v řízení namítala pozdější počátek běhu promlčecí lhůty s ohledem na odstoupení od smlouvy a zesplatnění úvěru dne 1. 6. 2017. Jelikož však byla smlouva o úvěru shledána absolutně neplatnou, dospěl okresní soud k závěru, že na počátek běhu promlčecí lhůty vliv zesplatnění úvěru právní předchůdkyní žalobkyně nemá. K odstoupení od smlouvy pak dle provedeného dokazování nedošlo. Tím, že právní předchůdkyně žalobkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované před uzavřením smlouvy, musela si být vědoma následků v podobě absolutní neplatnosti smlouvy. Námitka promlčení nebyla shledána ani v rozporu s dobrými mravy. 4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. V odvolání vyjadřuje nesouhlas s tím, že by její právní předchůdkyně řádně nezkoumala úvěruschopnost žalované a že je promlčeno i bezdůvodné obohacení. Poukazuje na ustanovení § 9 zákona o spotřebitelském úvěru s tím, že povinnosti tam stanovené právní předchůdkyně splnila zcela dostatečně. Poukazuje na to, že zákon ani judikatura nestanovuje, jakým konkrétním způsobem má být úvěruschopnost ověřována, pouze k tomu dává určité návody. Uvedený postup nelze ani objektivně kodifikovat s ohledem na mnoho druhů úvěrů, podkladů a informací připadajících do úvahy. Zákon ani judikatura pak nestanovuje, jaký má být po shromážděných všech dostatečných podkladů učiněn konkrétní závěr z těchto podkladů. Je opět na věřiteli, aby shromážděné podklady posoudil a sám z nich právní závěr dovodil. V dané věci pak právní předchůdkyně žalobkyně měla ucelený systém posuzování úvěruschopnosti, přičemž hodnocení úvěruschopnosti klienta založila na porovnání příjmů, výdajů a existujících úvěrových splátek s tím, že tento ekonomický model počítá s výdaji deklarovanými klientem a dále odhaduje existenční výdaje klienta na základě statistických dat. Závěr soudu prvního stupně označil za příliš formalistický. Též poukazuje na Směrnici 2008/48, z níž vychází rozsudek Evropského soudního dvora sp. zn. C -449/13 s tím, že tato Směrnice neobsahuje taxativní výčet informací, s jejíž pomocí má poskytovatel úvěru posoudit úvěruschopnost spotřebitele, neupřesňuje ani, zda tyto informace mají být kontrolovány, a pokud ano, jakým způsobem. Z uvedeného dovozuje, že poskytovatel úvěru musí v každém jednotlivém případě zvažovat dostatečnost získaných informací, a to podle osobní situace spotřebitele nebo podle částky úvěru uvedené ve smlouvě. Pouhá ničím nepodložená prohlášení spotřebitele nemohou sama o sobě kvalifikována jako dostatečná, nejsou-li podepřena žádnými doklady. Směrnice by měla být vykládána tak, že nebrání tomu, že posouzení úvěruschopnosti spotřebitele může být provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho prohlášení budou podepřena doklady. Též neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem. Pro případ, že by odvolací soud souhlasil se závěry okresního soudu ohledně úvěruschopnosti, požaduje žalobkyně přiznat minimálně bezdůvodné obohacení se zákonným úrokem z prodlení. Vyjadřuje nesouhlas s počátkem běhu promlčecí lhůty, jak ji posoudil okresní soud. Opakuje svoji argumentaci, že banka se prověření úvěruschopnosti pečlivě a řádně věnovala. Zabývala se jak příjmy, tak výdaji žalované. Nemohla počítat s tím, že by smlouva mohla být považována za absolutně neplatnou a dnem vyplacení příslušné částky tak nemohla začít běžet promlčecí lhůta. Ta začala běžet až od podání žaloby, kdy se žalobkyně subjektivně dozvěděla, že k bezdůvodnému obohacení došlo. K podpoře své argumentace pak cituje z komentářové literatury ohledně počátku běhu promlčecí lhůty. Navrhla změnu napadeného rozsudku tak, aby žalobě bylo vyhověno. 5. K podanému odvolání se prostřednictvím svého opatrovníka vyjádřila žalovaná. V něm vyvrací opodstatněnost odvolacích námitek a navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí jako věcně správného. 6. Odvolací soud