5 CO 418/2022-151 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně v odstavcích I. a III. výroku uložil žalovanému zaplatit každému ze žalobců na náhradě nemajetkové újmy částku 15 000 Kč s úroky z prodlení z této částky a dále s úroky z prodlení z částky 30 000 Kč. Výroky II. a IV. žalobu žalobců o zaplacení dalších 15 000 Kč s úroky z prodlení každému ze žalobců zamítl, dále žalovanému uložil zaplatit každému ze žalobců úrok z prodlení z částky 16 767 Kč u žalobce a) a částky 23 770 Kč u žalobce b), dále žalovanému uložil zaplatit žalobci a) na náhradě škody částku ve výši 1 300 Kč s úroky z prodlení a žalobci b) ve výši 7 830 Kč (odstavce VII. a VIII. výroku) a konečně žalovanému uložil zaplatit žalobcům náklady řízení, a to žalobci a) částku 18 126 Kč a žalobci b) částku 21 621 Kč (odstavce IX. a X. výroku). 2. Soud prvého stupně své rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobci se domáhali na žalovaném za nezákonné trestní stíhání jednak náhrady nemajetkové újmy v penězích, každý 60 000 Kč, dále náhrady nákladů obhajoby v uvedeném trestním řízení, a to žalobce a) ve výši 16 767 Kč a žalobce b) ve výši 23 770 Kč a konečně náhrady za odpracovaný trest obecně prospěšných prací, a to žalobce a) ve výši 1 300 Kč a žalobce b) ve výši 8 730 Kč, vše s příslušenstvím představovaným úroky z prodlení. Soud prvého stupně zjistil, že proti žalobcům bylo vedeno trestní stíhání pro spáchání provinění neposkytnutí pomoci, kterého se měli dopustit tím, že dne [datum] neposkytli potřebnou pomoc účastníku dopravní nehody, z místa utekli, přičemž poškozený zraněním, které utrpěl při dopravní nehodě, podlehl. Trestní stíhání bylo zahájeno [datum], oba žalobci v něm byli právně zastoupeni svou současnou právní zástupkyní, kdy nejprve byli pravomocně uznáni vinnými a bylo jim uloženo trestní opatření v podobě trestu obecně prospěšných prací, z něhož v roce 2020 žalobce a) vykonal patnáct hodin a žalobce b) sto hodin. Následně v rámci dovolacího řízení byla odsuzující rozhodnutí zrušena a dne [datum] byli žalobci obžaloby pravomocně zproštěni. Po zahájení tohoto civilního řízení žalovaný část zažalovaných nároků dne [datum] uhradil, a to náklady obhajoby v plné výši a náhradu nemajetkové újmy ve výši poloviny uplatněné částky. 3. Zbývající část nároků soud prvního stupně posuzoval dne § 5 písm. a), § 8 odst. 1, odst. 3, § 15 odst. 2 a § 31 odst. 1 a 2 zákona č. 82/1998 Sb. (dále také jen zákon o odškodňování). 4. Co se týče nároků nemajetkové újmy, vzal soud prvého stupně v úvahu, že žalobci byli stíháni pro provinění neposkytnutí pomoci, za který trestní zákoník ukládá trest odnětí svobody až na dvě léta, kdy tedy byli ohroženi velmi nízkou trestní sazbou. Nepodmíněný trest odnětí svobody jim reálně nehrozil, neboť sama státní zástupkyně navrhovala trest obecně prospěšných prací na spodní hranici trestní sazby. Trestní stíhání netrvalo nepřiměřeně dlouho. Jedná se však o trestný čin, na který společnost nepochybně nahlíží zvlášť negativně, obzvlášť za situace, kdy jeho následkem byla smrt člověka. Soud prvého stupně provedl porovnání s rozhodnutím týkajícím se stejné trestné činnosti (neposkytnutí pomoci - jediným evidovaným v seznamu Ministerstva spravedlnosti), v němž bylo žalobci přiznáno zadostiučinění ve výši 60 000 Kč. Oproti žalujícímu ve srovnávané věci netrpí žalobci žádným psychickým onemocněním, ani nedošlo k žádné zásadní změně jejich dosavadního života ve vztahu k životu s obcí, kde žijí, nadále se stýkají s téměř stejným okruhem osob, jako doposud (vyjma žalobce b), který se přestal stýkat s jeho nejlepším kamarádem), někteří z jejich okolí však na ně nahlíží tak, že jsou za danou událost odpovědní. Trestní stíhání tak mělo negativní dosah do osobnostní sféry žalobců, ale nesrovnatelně nižší, než ve srovnávaném případě. Soud prvého stupně však zohlednil věk žalobců, u nichž trestní stíhání bylo zahájeno v době, kdy byli ještě mladiství, trestní stíhání tak mohli vnímat citlivěji než dospělý jedinec a mohlo mít tak dopad na jejich další vývoj. Za přiměřené zadostiučinění pak považoval soud prvního stupně u každého ze žalobců částku 45 000 Kč, a jelikož žalovaný každému uhradil v průběhu řízení 30 000 Kč, bylo jim přiznáno každému 15 000 Kč s příslušenstvím. Soud prvého stupně shledal žalobu důvodnou i ve vztahu k náhradě škody spočívající v odpracovaných obecně prospěšných pracech, daný trest žalobci vykonali na základě rozhodnutí, které bylo na následně zrušeno. Jsou tak naplněny veškeré předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za vzniklou škodu spočívající v bezplatně vykonané práci na základě trestu uloženého tímto nesprávným rozhodnutím. Soud prvého stupně akceptoval i výši uplatněného nároku odvozeného od minimální mzdy, která činila 87,30 Kč za hodinu (čl. I. odstavec 1 nařízení vlády č. 347/2019 Sb., což při 15 hodinách odpracovaných obecně prospěšných prací u žalobce a) představuje 1 300 Kč a při 100 hodinách u žalobce b) 8 706 Kč. Soud prvého stupně závěrem rozhodl i o náhradě nákladů řízení s odkazem na § 142 odst. 2 o.s.ř., kdy ve věci byli žalobci převážně úspěšní, a proto jim náleží poměrná náhrada nákladů řízení. 5. Proti tomuto rozsudku se odvolali žalobci i žalovaný. Žalovaný brojil proti rozhodnutí, jímž bylo uloženo zaplatit každému ze žalobců náhradu nemajetkové újmy v částce 15 000 Kč s úroky jdoucími z této částky, dále proti výrokům, jímž byla žalobcům přiznána náhrada škody za vykonaný trest obecně prospěšných prací a dále proti nákladovým výrokům. Co se týče zadostiučinění za nemajetkovou újmu, zde žalovaný poukázal na porovnávaný případ, v němž byly dopady trestního stíhání pro tamního žalobce mnohem závažnější, stíhání trvalo dvakrát delší dobu (čtyři roky), mělo značný psychický dopad s konkrétními následky v dalším životě poškozeného. Z toho důvodu žalovaný zadostiučinění snížil na polovinu, při plném zohlednění i té skutečnosti, že věc byla v daném případě projednávána v období dospívání obou žalobců. Sám soud prvého stupně uvedl, že dopad trestního stíhání do života žalobců byl nesrovnatelně nižší, ale toto je v rozporu s výslednou finanční částkou. Žalovaný poukázal na skutečnost, že případný odklon kamarádů mohl být způsoben i skutečností, že začali studovat v jiném městě a zdůraznila též skutečnost, že žalobci provedli srovnání jen s jediným případem. Žalovaný brojil i proti náhrady žalované škody vzniklé v důsledku vykonání trestu obecně prospěšných prací. Dle jeho názoru by se mělo jednat spíše o náhradu nemajetkové újmy (analogicky jako u výkonu vazby či trestu odnětí svobody), v této věci tak bylo zadostiučinění za výkon tohoto trestu přiznáno vlastně dvakrát. Žalovaná brojila i proti výši náhradě nákladů řízení, neboť u každého ze žalobců se počítá se sedmi úkony právní služby, soud prvého stupně uvádí pouze šest, navíc výzva k plnění s odkazem na § 31 odst. 4 zákona o odškodňování být přiznána neměla. Žalovaný navrhl, aby v napadené části bylo rozhodnutí soudu prvního stupně změněno a žaloba zamítnuta, dále by měly být změněny nákladové výroky před soudem prvního stupně. 6. Žalobci naopak navrhli rozsudek soudu prvého stupně v dotčené části potvrdit, s výjimkou rozhodnutí o náhradě nákladů řízení u každého ze žalobců, kde se sami žalobci odvolali a navrhli jeho změnu v jejich prospěch. Žalobci odkázali na skutečnost, že důvod, proč byla přiznána částka 60 000 Kč ve srovnávaném případě bylo to, že poškozený byl stíhán za trestný čin, v němž zemřel jeho kamarád a že tento trestný čin byl dáván do souvislosti s daným proviněním. Za úplně stejný skutek byli stíháni žalobci. Pokud nalézací soud ve svém odůvodnění uvedl, že zásah trestního stíhání do života žalobců je nesrovnatelně nižší, rozhodl v jejich neprospěch. Nalézací soud přihlédl i k tomu, že žalobci byli stíháni jako osoby mladistvé a tato skutečnost by měla být též zohledněna. Žalobci nemohli předložit judikaturu, která se týká mladistvých v dané věci, neboť tato judikatura není zveřejňována. Je i na žalovaném, který má přístup k obdobným rozhodnutím, aby je předložil, navíc soud má zohlednit dle rozhodnutí Ústavního soudu i jiná kritéria než obdobné případy a odškodnění nemajetkové újmy v nich. Co se týče náhrady škody za vykonané obecně prospěšné práce, tyto nelze srovnávat s výkonem vazby či výkonem trestem odnětí svobody. Žalobci byli nuceni ve svém volném čase odpracovat určitý počet hodin pro konkrétní subjekt. Z Listiny základních práva a svobod plyne, že nikdo nesmí být podroben nuceným pracem nebo službám. Později se ukázalo, že oba žalobci byli neoprávněně odsouzeni a měli by za takto vykonanou práci obdržet řádné ohodnocení, přičemž žádají proplatit za odpracované hodiny pouze minimální mzdu. Co se týče nákladů řízení, nalézací soud opomněl vymezit úkon částečného zpětvzetí žaloby. Jinak žalobci nesouhlasili s krácením jejich nákladů řízení, neboť soud prvního stupně měl postupovat dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, obzvláště, co se týká přiznaného nároku na náhradu nemajetkové újmy a měly být proto přiznány ná