5 Co 523/2024-263 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně v odstavci I. výroku zrušil podílové spoluvlastnictví účastníků k nemovitým věcem tam blíže specifikovaným, nacházejícím se v katastrálním území , adresa, , v odstavci II. nařídil prodej těchto nemovitostí ve veřejné dražbě, v odstavci III. výroku rozhodl o rozdělení výtěžku dražby mezi účastníky podle výše jejich spoluvlastnických podílů, v odstavci IV. výroku rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a v odstavcích V. a VI. rozhodl o povinnosti žalobce a žalovaného nahradit náklady řízení státu každý v částce 11 841,50 Kč. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky bylo odůvodněno ust. § 142 odst. 2 o.s.ř. a odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 13.9.2023, sp. zn. Pl. ÚS – st. 59/23, které za obecné východisko pro rozhodování této otázky pokládá, v souladu s ochranou vlastnického práva dle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, že právo na náhradu nákladů řízení nemá žádný z účastníků, ledaže by pro jiné rozhodnutí byly zvláštní důvody. Soud prvního stupně zdůraznil specifický charakter tohoto řízení, tzv. iudicium duplex, v němž dochází k omezení dispozičního oprávnění žalobce, avšak u žádného z účastníků nedochází ke snížení majetkové hodnoty, tedy žádný nich není v řízení neúspěšný. Soud neshledal žádné výjimečné okolnosti ve smyslu uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu. V návaznosti na rozhodnutí o náhradě nákladů řízení mezi účastníky okresní soud rozhodl též o náhradě nákladů řízení státu s odkazem na § 148 odst. 1 o.s.ř., kdy celkové náklady na znalečné v částce 33 683 Kč, jsou zčásti kryty zálohou zaplacenou každým z účastníků ve výši 5 000 Kč, takže zbývajících 23 683 Kč bylo rozděleno napůl mezi žalobce a žalovaného vzhledem k nemožnosti posouzení úspěchu či neúspěchu ve věci každého z nich.2. Proti nákladovým výrokům tohoto rozhodnutí (odstavec IV., V. a VI.) se včas odvolal žalobce. Namítal, že soud prvního stupně věc chybně posoudil po právní stránce a odkazoval na jím citovaný nález Ústavního soudu, který jako výjimku ze svého pravidla pro odůvodněné případy stanoví, že lze některému z účastníků přiznat právo na náhradu nákladů podle § 142 odst. 3 o.s.ř., jelikož způsob vypořádání spoluvlastnictví závisí na úvaze soudu. Mezi zvláštní okolnosti náleží například obstrukční chování účastníka, nezájem o konstruktivní vyřešení věci či šikanózní výkon práva. Jednání žalovaného v tomto soudním sporu je obstrukční a nikoliv konstruktivní, kdy žalobce jej opakovaně kontaktoval se snahou o společné řešení věci, avšak žalovaný s ním nekomunikoval. U jednání 16.2.2024 žalovaný přislíbil součinnost v podobě zpřístupnění nemovitosti za účelem jejich prohlídky a zajištění zájemce o koupi, což nesplnil a předem ohlášeného realitního makléře do nemovitosti nevpustil. Žalovaný nereagoval ani na poučení soudu dle § 118 a odst. 1, 3 o.s.ř. ve věci prokázání solventnosti pro případ zájmu o nabytí nemovitostí do svého výlučného vlastnictví. Jednání dne 29.11.2022 bylo odročeno primárně s ohledem na sdělení žalovaného, že prostřednictvím realitní kanceláře má zajištěného zájemce o koupi nemovitostí, avšak následně bylo zjištěno, že žádný takový zájemce není. Na návrh dohody o zprostředkování, na níž se účastníci dohodli tak, že nemovitost se bude inzerovat, žalovaný ani po urgenci nezareagoval. Žalobce byl připraven k jakémukoliv řešení situace, již od počátku zajistil nájemce nemovitosti, které žalovaný odtud vyhodil a fyzicky je napadl, byl připraven i prodat svůj podíl žalovanému, byl součinný i k prodeji z volné ruky. Vše ovšem žalovaný po celou dobu bojkotoval a měnil svá procesní stanoviska, kdy nejprve o nemovitost zájem neměl, následně si je chtěl ponechat, avšak neprokázal schopnost úhrady a následně i avizoval nutnost vypořádání v širším slova smyslu, avšak v konečném důsledku nebyl schopen uvést skutečnosti v tomto směru významné. Jednání žalovaného by mělo najít odezvu ve výrocích o náhradě nákladů řízení tak, že mu má být uložena povinnost uhradit žalobci tyto náklady a povinnost k náhradě nákladů řízení státu by měla být přenesena výlučně na žalovaného.3. Žalovaný se k odvolání žalobce nevyjádřil.4. Odvolací soud projednal věc mezích vyplývajících z odvolání (§ 212 o.s.ř.) a přezkoumal napadené rozhodnutí postupem podle § 212a odst. 1, 5 a 6 o.s.ř. O odvolání rozhodl, aniž by ve věci musel nařizovat jednání (§ 214 odst. 2 písm. c) o.s.ř.).5. Odvolání žalobce není důvodné.6. Rozhodování o nákladech řízení mezi účastníky v občanském soudním řízení se řídí základním principem úspěchu ve věci zakotveným § 142 a následujících o.s.ř. Platí, že ten z účastníků, který byl v řízení úspěšný, má právo na náhradu nákladů od účastníka, který úspěšný nebyl. Úspěch ve věci se posuzuje podle toho, zda účastník v řízení dosáhl rozhodnutí, jehož se svou žalobou domáhal.7. Řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví má povahu tzv. iudicium duplex, soud v něm není vázán návrhy účastníků a může zvolit i jiný způsob vypořádání než účastníci navrhovali. Otázkou náhrady nákladů v tomto typu řízení se zabývá soudem prvního stupně citované stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS st. 59/23, ze dne 13.9.2023, v němž Ústavní soud překonává svůj dosavadní právní názor a zaujímá stanovisko, že v případech pozitivního rozhodnutí soudu o žalobě (žaloba není zamítnuta) zpravidla není možné určit, který účastník měl ve věci plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), a proto obecným východiskem pro rozhodování o nákladech řízení souladným s ochranou vlastnického práva podle čl. 11 odst. 1 a práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod je rozhodnutí, aby žádný z účastníků neměl právo na náhradu nákladů řízení vůči jinému účastníku, ledaže by pro to byly dány zvláštní důvody: V odůvodnění svého rozhodnutí Ústavní soud uvádí: „smyslem rozhodování o nákladech řízení není sankce, nýbrž promítnutí skutečnosti, že souzení stojí účastníky i stát peníze. Spoluvlastnictví ostatně nemusí být rozděleno pouze soudem, nýbrž i dohodou, soudní cesta je volena tehdy, nemohou-li se spoluvlastníci na rozdělení shodnout. Je v souladu se zákonem i ústavním pořádkem, jestliže za této situace náklady řízení zásadně nese ten, jenž byl v řízení neúspěšný, přičemž je primárně na obecných soudech, aby posoudily, který z účastníků procesního úspěchu skutečně dosáhl. Takové řešení se ostatně jeví i rozumnější oproti situaci, kdy by spoluvlastník mohl být druhou stranou několik let vláčen po soudech bez práva na náhradu nákladů řízení, ačkoliv dlouhodobě prosazoval řešení, které i soud shledal nejvhodnějším a k němuž nebylo mimosoudně přistoupeno jen pro nesouhlas protistrany. Demonstrativně naznačená situace, kdy spoluvlastník stráví několik let soudním řízením kvůli chybějící vůli jiného spoluvlastníka dohodnout se, představuje extrém, kterému by soud měl být schopen zabránit. Není-li soud při rozhodování o způsobu vypořádání vázán návrhy účastníků, není předmět řízení čistě v dispozici procesních stran a je na soudu, k jakým rozhodným skutečnostem povede dokazování tak, aby mohl o vypořádání spoluvlastnictví rozhodnout v souladu se zákonnou posloupností, zásadou procesní ekonomie a v reálném čase“. Stanovisko dále uvádí: „Přesto Ústavní soud nevylučuje, že ve výjimečném případě, kdy jeden z účastníků obstruuje a nepostupuje konstruktivně z hlediska hospodárného skončení řízení, bude vhodné aplikovat § 142 odst. 3 o.s.ř. a takovému účastníku povinnost k náhradě nákladů řízení uložit; přijaté stanovisko nezabraňuje soudu ani zohlednit rozhodující skutečnosti v rámci individuálního posouzení věci. Z hlediska ústavněprávní ochrany svobodného výkonu vlastnického práva každého jednotlivce - i každého spoluvlastníka - ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny nicméně Ústavní soud považuje za odpovídající, aby takový přístup byl v daném typu řízení výjimkou a nesením břemene vlastních nákladů řízení pravidlem (závorka § 142 odst. 2 o.s.ř.). V souvislosti s aplikovaným článkem číslo 11 odst. 1 Listiny je také třeba brát v úvahu, že výše nákladů právního zastoupení v řízeních o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví se odvíjí od hodnoty nemovité věci a pohybuje se často ve statisících korun. Od takto vysoké částky by se fakticky snižovala výše vypořádacího podílu spoluvlastníka, kterému nemovitost nebyla přikázána do výlučného vlastnictví, jestliže by soudy postupovaly i do budoucna striktně podle zásady úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o.s.ř.). Ve skutečnosti by tak nešlo o ochranu výkonu vlastnického práva, ale o trest za jeho realizaci“.8. Z uvedeného plyne, ž pro rozhodnutí, jímž je uložena povinnost k náhradě některému z účastníků, musí být dány zvláštní důvody dané okolnostmi konkrétní věci. Za tyto zvláštní důvody Ústavní soud ve zmíněném rozhodnutí označuje například „situace, kdy se některý z účastníků bude v průběhu řízení dopouštět obstrukčního jednání; nebude dlouhodobě ochoten k dohodě, byť proti této dohodě