7 Co 1000/2024-40 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud ve Strakonicích (dále jen „soud prvního stupně“) napadeným rozsudkem (výroky I. a III.) žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 117 631,70 Kč a 1 816 Kč. Ve zbývající části (výrok II) žalobu zamítl (ohledně částky 47 109,76 Kč, úroků ve výši 900,09 % ročně z částky 164 741,48 Kč od 13.9.2023 do zaplacení, úroku ve výši 15 % ročně z částky 164 741,48 Kč od 23.9.2023 do zaplacení a kapitalizovaného úroku ve výši 6 790,58 Kč). Na náhradě nákladů řízení žalovanému uložil zaplatit žalobci částku 2 798 Kč (výrok IV.).2. Soud prvního stupně rozhodoval o žalobě, kterou se žalobce na žalovaném domáhal zaplacení částky 166 557,48 Kč s příslušenstvím. Žalobce tvrdil, že mezi účastníky byla uzavřena rámcová smlouva číslo , číslo, (ve znění dodatků), na jejímž základě žalovanému poskytl úvěr ve výši 200 913 Kč s tím, že žalovaný splatil (celkem) částku 83 281,88 Kč.3. Ve skutkové rovině soud prvního stupně vyšel z toho, že mezi účastníky byla sjednána rámcová smlouva číslo , číslo, (ze dne 29.11.2019), na jejímž základě se žalobce zavázal žalovanému zřídit a vést běžný účet č. , č. účtu, . Následně žalobce žalovanému poskytl úvěr ve výši 200 913 Kč (dodatkem č. , číslo, ze dne 25.8.2020). Úvěr byl poskytnut převodem (dne 25.8.2020) na běžný účet žalovaného. Žalovaný se zavázal úvěr splatit v 88 (měsíčních) splátkách po 3 214 Kč. Byla sjednána úroková sazba ve výši 9,90 % ročně. Na žádost žalovaného byla změněna původní výše pravidelné splátky 3 214 Kč na novou výši 2 557 Kč (dodatek č. , číslo, ze dne 15.7.2021) s tím, že nová délka úvěru činí 120 měsíců. Na žádost žalovaného byla odložena splatnost pravidelných měsíčních splátek na později (dodatek č. , číslo, ze dne 11.5.2023). Z přehledu plateb soud prvního stupně zjistil, že žalovaný v období od 17.9.2020 do 14.7.2023 uhradil celkem 83 281,28 Kč. Konečný zůstatek na účtu žalovaného činil 1 816 Kč. V podrobnostech odvolací soud odkazuje nea odůvodnění napadeného rozsudku.4. V právní rovině soud prvního stupně postupoval podle zákona č. 257/2016 Sb. (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). S ohledem na § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru došel k závěru, že žalobce svá tvrzení ohledně posouzení úvěruschopnosti žalovaného neprokázal, neboť k nim nenavrhl důkazy (neunesl důkazní břemeno). Žalobce se nezúčastnil jednání soudu prvního stupně, proto nebyl poučen. Z těchto důvodů soud prvního stupně posoudil mezi účastníky sjednanou úvěrovou smlouvu jako absolutně neplatné právní jednání (§ 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru). Žalovaném uložil vrátit (pouze dosud nesplacenou) jistinu úvěru (§ 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Pro úplnost odvolací soud dodává, že částku 1 816 Kč soud prvního stupně žalobci přiznal, neboť se jednalo o debetní zůstatek na účtu. O náhradě nákladů řízení rozhodl podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Žalobci přiznal náhradu nákladu řízení odpovídající jeho úspěchu ve věci. V podrobnostech odvolací soud opět odkazuje na odůvodnění napadeného rozsudku.5. Proti tomuto rozsudku se odvolal (jen ohledně úroků ve výši 15 % ročně jdoucích z částky 117 631,70 Kč za dobu 23.9.2023 do zaplacení – výrok II.) žalobce. Namítá, že má nárok na výše uvedený úrok (z prodlení). Dovozuje, že v důsledku neplatné úvěrové smlouvy žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení. Proto je třeba aplikovat § 1958 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „o.z.“). Zákon o spotřebitelském úvěru obsahuje odchylku od obecného pravidla. Použije se pouze v případech, kdy není v možnostech spotřebitele (dlužníka) splnit pohledávku bez zbytečného odkladu po výzvě věřitele. V opačném případě má spotřebitel (dlužník) povinnost splatit dlužnou částku (jistinu) bez zbytečného odkladu. Ohledně (určení) možností spotřebitele splnit věřiteli dluh žalobce dovozuje, že mají vyplývat z výsledků provedeného dokazování. Jde o skutečnosti, kterých se dlužník dovolává (jsou mu příznivé). Nepřiznání úroků z prodlení žalobci tedy přichází v úvahu pouze tehdy, pokud nebylo možné učinit závěr o tom, že žalovaný není schopen uhradit dluh na výzvu žalobce. Žalobce odkázal i na judikaturu Nejvyššího soudu ČR (rozhodnutí ve věci sp. zn. 33 Cdo 3808/2023). Protože žalovaný neunesl břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně svých možností, má žalobce nárok i na výše uvedené úroky (z prodlení).6. Žalovaný se k odvolání nevyjádřil.7. Odvolání bylo podáno osobou oprávněného (§ 201 o.s.ř.), je přípustné (§ 202 odst. 2 o.s.ř.) a bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 věta prvá o.s.ř.). Odvolací soud odvolání projednal a napadený rozsudek (v odvoláním dotčené části) přezkoumal s přihlédnutím k § 212 o.s.ř. a § 212a o.s.ř.8. Odvolání není důvodné.9. Ve skutkové rovině odvolací soud vychází z výše uvedených zjištění soudu prvního stupně. V průběhu odvolacího řízení tato zjištění nedoznala změn. Odvolací námitky ostatně (s ohledem na svou podstatu) nemíří proti skutkovým závěrům soudu prvního stupně.10. V právní rovině odvolací soud (v zásadě) souhlasí se závěry, které učinil soud prvního stupně. S ohledem na odvolací argumentaci žalobce považuje za potřebné uvést následující.11. Předně je třeba uvést, že žalobce v odvolání nebrojí proti právnímu závěru soudu prvního stupně, že (výše uvedená) smlouva o spotřebitelském úvěru je (absolutně) neplatným právním jednáním (§ 86 odst. 1 a § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru), neboť žalobce nesplnil zákonnou povinnost před poskytnutím spotřebitelského úvěru řádně přezkoumat úvěruschopnost spotřebitele (žalovaného). Odvolací soud nemá důvod se od uvedených právních závěrů soudu prvního stupně odchýlit.12. Za popsané situace je třeba posoudit, zda žalobci může vzniknout (pouze) nárok na úhradu dosud nesplacené jistiny (nebo i další nároky – např. úroky, úroky z prodlení, poplatky).13. Odvolací soud při svém rozhodování vychází z judikatury Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 20. 4. 2022 ve věci sp. zn. 33 Cdo 3675/2021). Nejvyšší soud ČR zde došel k závěru, že ustanovení § 87 odst. 1, 2 zákona o spotřebitelském úvěru představuje speciální úpravu vypořádání plnění z neplatné smlouvy. Proto se neaplikuje § 2991 odst. 2 o.z. a § 2993 věta první o.z. Dále Nejvyšší soud ČR učinil závěr, že spotřebitel (zde žalovaný) má vrátit nesplacenou jistinu v době přiměřené jeho možnostem (§ 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru). Uvedené ustanovení míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny v čase. Pokud spotřebitel (zde žalovaný) vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem jeho ochrany. Dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru (zde žalobci) vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení (§ 1970 o.z.). Za popsané situace má věřitel (poskytovatel úvěru) pouze nárok na nesplacenou jistinu úvěru (bez dalších smluvených úroků, poplatků, smluvních pokut, úroků z prodlení). Jen pokud se dlužník dostane do prodlení s úhradou dosud nesplacené jistiny, jejíž splatnost byla určena soudem (dohodou účastníků), vznikne věřiteli (zde žalobci) nárok na úrok z prodlení (ne však dříve). Odvolací soud plně odkazuje na odůvodnění výše uvedeného rozsudku Nejvyššího soudu ČR (zejména odstavce 15, 16 a 17).14. V poměrech této věci je zřejmé, že odvolací argumentace žalobce je nedůvodná. Za situace, kdy mezi účastníky nedošlo k dohodě o splatnosti dosud nezaplacené jistiny poskytnutého úvěru (taková dohoda nebyla ani tvrzena), je na soudu, aby splatnost jistiny určil. To také soud prvního stupně učinil. Žalovaný tedy nemůže být v prodlení dříve, než splatnost dosud nezaplacené jistiny určil soud svým rozhodnutím. Žalobce tedy nemá (vedle dlužné jistiny) nárok na úroky (včetně úroků z prodlení).15. K otázce, kdo nese břemeno tvrzení a břemeno důkazní ohledně možností spotřebitele (zde žalovaného) vrátit dosud nesplacenou jistinu, odvolací soud (pro úplnost) uvádí následující. Břemeno tvrzení i břemeno důkazní (§ 101 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.) v tomto směru tíží žalobce. Neplatí tedy, že je (výlučně) na žalovaném, aby tvrdil (prokazoval) své možnosti (ne)splácet dlužnou jistinu (včetně důkazů k rpokázání těchto tvrzení). S ohledem na konstrukci § 87 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru jde o (procesní) povinnost žalobce. To samozřejmě nevylučuje procesní aktivitu žalovaného v popsaném směru. I on může tvrdit (a označovat důkazy), jaké jsou jeho možnosti vrátit jistinu úvěru. Ani z tohoto pohledu tedy žalobcova odvolací argumentace není důvodná. Neplatí tedy, že pokud žalovaný netvrdí své možnosti (ne)vrátit jistinu úvěru (neoznačí potřebné důkazy), odvíjí se splatnost neuhrazené jistiny úvěru od výzvy poskytovatele úvěru (zde žalobce), žalovaný se ocitá v prodlení a žalobci vzniká nárok na úrok z prodlení. Tento názor je v rozporu s právními závěry Nejvyššího soudu ČR ve výše uvedeném rozsudku. Odkaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ve věci sp. zn. 33 Cdo 3808/2023 není přiléhavý. Nejvyšší soud ČR v tomto rozhodnutí řešil jinou problematik