8 Co 1258/2024-163 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Okresní soud ve Strakonicích (soud prvního stupně) zamítl žalobu, jíž by žalovanému byla uložena povinnost zaslat písemnou omluvu k rukám žalobkyně do patnácti dnů od právní moci rozsudku ve znění: „Výroky o , tituly před jménem, , jméno FO, ze mnou zpracovaných zpráv ze dne 1.6.2020 a ze dne 24.2.2021 a taktéž moje výroky při jednání před Obvodním soudem pro Prahu 4 dne 16.2.2021 a při podání vysvětlení před policejním orgánem ČR, Obvodním ředitelstvím pro , adresa, ., vnější služba, místní oddělení , adresa, , se sídlem , adresa, dne , datum, , jsou nepravdivé a zasáhl jsem jimi neoprávněně do práva na ochranu osobnosti , tituly před jménem, , jméno FO, , a to do její důstojnosti, vážnosti, cti a soukromí, a to v situaci, kdy jsem , Jméno žalobkyně, ani její dceru nikdy neviděl, nehovořil s nimi, nikdy jsem neměl možnost je pozorovat, nikdy jsem je nevyšetřoval. Ze všech mých výroků je značně nepravdivý zejména výrok, že by se , Jméno žalobkyně, dopouštěla, Anonymizováno, , podezřelý výraz, své dcery. Za všechny své výroky se , tituly před jménem, , jméno FO, hluboce omlouvám.“ (výrok I.), dále zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se tvrzení o tom, že žalobkyně týrá svoji nezletilou dceru , jméno FO, , narozenou , datum, , o jejích osobnostních rysech a duševních poruchách a všech jiných dalších tvrzení o vztahu žalobkyně a nezletilé , jméno FO, , narozené 28.6.2012 (výrok II.) a zavázal žalobkyni k povinnosti zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 22 544,26 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokátky (výrok III.).2. Z odůvodnění je zřejmé, že žalobkyně se domáhala předmětné omluvy proti žalovanému, který svá tvrzení uváděl v roli placeného konzultanta na žádost , jméno FO, , otce nezletilé , jméno FO, , přičemž vycházel pouze z podkladů poskytnutých , jméno FO, a své výroky pak sdělil i v opatrovnickém řízení, kde vystupoval v roli svědka a dále i před policejním orgánem. Žalovaný uplatněný nárok neuznal s tím, že pouze analyzoval poskytnuté materiály, zejména znalecké posudky, nejedná se o hodnocení žalobkyně žalovaným, nýbrž o názor znalců, kteří ve věci podávali znalecký posudek.3. Soud prvního stupně po provedeném dokazování (viz body 3 – 15 a při aplikaci ust. § 81 odst. 1 o.z. a u § 82 odst. 1 o.s.ř. dospěl k závěru o nedůvodnosti žaloby, když v odůvodnění uvedl následující argumentaci. Z poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. června 2015, sp. zn. II. ÚS 577/13 soud uvedl, že musí být brána v potaz 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový/hodnotící soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.), a konečně 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Každý z těchto faktorů hraje jistou roli, avšak nejde o výčet taxativní; z hlediska celkového kontextu věci mohou být ve specifických případech významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit (nález Ústavního soudu ze dne 3. února 2015, sp. zn. II. ÚS 2051/14, body 25 až 31; nález Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 2296/14, bod 20).4. Dále soud poukázal na Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. 4. 2010 k výkladu vyloučení neoprávněnosti zásahu do osobnostních práv fyzické osoby v souvislosti se soudním řízením, popřípadě při jiném řízení před příslušným orgánem, sp. zn. Cpjn 13/2007, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 54, ročník 2010, podle kterého došlo-li k zásahu do osobnostních práv v rámci výkonu zákonem stanovených oprávnění, resp. povinností (např. postupem příslušných orgánů v řízení, k němuž jsou ze zákona povolány, výpovědí svědka apod.), pravidelně nepůjde o zásah neoprávněný, pokud osoba (fyzická či právnická), jež se zásahu dopustila, nevybočila z mezí takto stanovených práv a povinností. V odůvodnění Nejvyšší soud dále vyložil, že neoprávněnost zásahu do osobnostní sféry fyzické osoby chráněné všeobecným osobnostním právem vylučuje mimo jiné okolnost, kdy zásah je s ohledem na různé veřejné zájmy dovolen zákonem, přičemž do této kategorie spadají tzv. zákonné licence, které jsou výslovně zakotveny v § 12 odst. 2 a 3 obč. zák. a v dalších předpisech. V těchto případech (pokud nejsou překročeny zákonem stanovené meze) jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší veřejný zájem. Ve vztahu k svědecké výpovědi Nejvyšší soud vyložil, že pečlivé vážení okolností konkrétního případu je významné při posuzování otázky, zda účastník slyšený před soudem eventuálně nevybočil z mezí svých práv a povinností, a zda je možno zásah do práva na ochranu osobnosti fyzické osoby, jenž byl obsažen v jeho výpovědi, ještě klasifikovat jako oprávněný.5. Formulace omluvy v žalobě způsobem, který netrpí nepřesností odstranitelnou jednoduchou úpravou textu bez dotčení jeho podstaty, je již věcí hmotněprávního posouzení, zda je žaloba opodstatněná, a nedostatek v tomto směru je řešitelný již jen rozhodnutím o věci samé. Jinými slovy změna výroku samotným soudem (beze změny žaloby uplatněné žalobcem) způsobem, který by odstranil nezpůsobilost žalobního petitu vést k odpovídající satisfakci, by již byla zásahem soudu do předmětu řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 149/2020). V žalobách domáhajících se uložení povinnosti zdržet se zásahů dotýkajících se osobnosti žalobce se má přesně vyjádřit, jakých činů se má žalovaný zdržet. Pouhé vyjádření, že se má zdržet urážlivých výroků zasahujících do cti žalobce, nestačí, jelikož výrok rozsudku se nemůže týkat jiných zásahů, než ke kterým došlo (viz. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 18. září 1969, sp. zn. Cpj 138/69). Výroky rozsudku, kterými se obecně ukládá žalovanému, aby se zdržel urážlivých výroků vůči žalobci, jsou nepřesné a nesprávné. Aby byl rozsudek vykonatelný, musí být rušivý čin ve výroku přesně popsán.6. Žalobkyně se žalobou domáhá dvou nároků, a to morální satisfakce v podobě soukromé omluvy a dále nároku zdržovacího. Soud po přezkoumání skutkových zjištění a jejich vztažení k požadovaným nárokům, uzavřel, že ani jeden z nich není důvodný, ani pokud by soud dospěl k závěru, že došlo ze strany žalovaného k neoprávněnému zásahu do osobnostních práv žalobkyně. Požadovanou omluvu shledal nepřiléhavou, je příliš obecná, nemohla by plnit funkci zadostiučinění. Zprávy žalovaného obsahovaly určitá pravdivá a relevantní skutková sdělení (např. že žalobkyně odmítla vyšetření nezletilé v doprovodu otce a citace znalců). Obecná omluva za uvedení nepravdivých výroků o žalobkyni tak objektivně není přiměřená a není způsobilá splnit svůj účel, neboť by sama byla zavádějící. Není z ní zřejmé, o jaké konkrétní informace se má jednat a jaká konkrétní tvrzení byla nepravdivá, a za co konkrétně – za jaké nepravdy se tedy žalovaný omlouvá. Požadovaný text omluvy je natolik nekonkrétní, že objektivně postrádá satisfakční efekt. Nevyplývá z něj (s jednou výjimkou), čím konkrétně mělo být zasaženo do jejích práv, přičemž žalobkyně ani netvrdí, že by všechna tvrzení o ní uvedená ve zprávách a při výpovědích žalovaného, byla nepravdivá. Omluva zní (ve zkratce) „Výroky o žalobkyni ze mnou zpracovaných zpráv a další, jsou nepravdivé a zasáhl jsem jimi do práva na ochranu osobnosti.“ Pokud není uvedeno které, jde tedy o všechny výroky. V případě soukromé omluvy na preciznost a konkrétnost omluvy nejsou takové nároky, jako je tomu u omluvy veřejné, je třeba vzít v potaz, že i tato může být žalobkyní zveřejněna. Je pravdou, že primární funkcí morálního zadostiučinění formou omluvy je satisfakce pro poškozenou osobu. Nelze však opomenout, že i škůdce má právo vědět, za co se má omluvit. Text omluvy může být např. zveřejněn širší nezúčastněné veřejnosti a měl by i pro ni být dostatečně určitý a konkrétní (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2022, č. j. 25 Cdo 1638/2020-375, ze dne 19. 4. 2021, č. j. 25 Cdo 149/2020-282). Sice je možné vyloučit určitou část omluvy a k té přiznat povinnost omluvy a zbytek žaloby zamítnout, a rovněž lze provést kosmetickou úpravu, kterou se nezmění smysl textu, ovšem u žalobou požadovaného znění omluvy tomu tak není. Sice je zde uváděn jediný konkrétní výrok, který, však není uváděn odděleně, ale je uveden větou, ze všech výroků j