34 Co 325/2024-152 — Krajský soud v Českých Budějovicích

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 38 982 Kč v pravidelných měsíčních splátkách po 300 Kč splatných do každého 20. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku až do úplného zaplacení (odstavec I. výroku). V odstavci II. výroku žalobu zamítl pro zaplacení částky 3 577,81 Kč s úrokem ve výši 3 912,17 Kč a 22,68 % ročně z částky 42 559,81 Kč od 1. 10. 2021 do zaplacení a s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z téže částky a od téhož data do zaplacení. V odstavci III. výroku pak rozhodl o tom, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení.2. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně (, právnická osoba, ) uzavřela s žalovanou smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě se jí zavázala poskytnout peněžní prostředky ve výši úvěrového rámce 40 000 Kč a dále ve výši 16 498 Kč. Žalovaná peněžní prostředky čerpala, splátky však nehradila řádně a včas, proto právní předchůdkyně žalobkyně od smlouvy odstoupila. Při posouzení úvěruschopnosti žalované vycházela právní předchůdkyně žalobkyně z tvrzení žalované, že její měsíční příjmy činí 19 000 Kč. Tato tvrzení však nebyla podepřena důkazy. Současně žalobkyně nevylíčila, a proto ani nedoložila, jak dospěla k závěru, že měsíční výdaje žalované činily 5 000 Kč. Pokud totiž žalovaná žije v nájmu a vyživuje jedno dítě, je tento závěr zjevně nepřesvědčivý. Skutečnost, že žalovaná nebyla registrována v registru SOLUS, není pro posouzení úvěruschopnosti dostatečná. Nepřispívá totiž k ověření příjmů a výdajů žalované. Jelikož nebyla řádně posouzena úvěruschopnost žalované, je smlouva o úvěru neplatná. Žalovaná je tak povinna vrátit poskytnutou jistinu. V řízení nebylo rozporováno, že od právní předchůdkyně žalobkyně žalovaná převzala celkem částku 56 498 Kč a z přehledu transakcí plyne, že na svůj dluh uhradila částku 17 516 Kč. Rozdíl mezi těmito částkami (38 982 Kč) tak žalovaná žalobkyni dluží. Povinnost plnění pak uložil soud prvního stupně žalované ve splátkách, přičemž výši jedné splátky stanovil částkou 300 Kč. Jde o částku, kterou považuje za přiměřenou možnostem žalované. Vyšel přitom z informací, které žalobkyně uvedla k posouzení úvěruschopnosti žalované. Pokud žalovaná pracuje jako pracovnice ve službách a prodeji, žije v nájmu a vyživuje jedno dítě, má okresní soud za to, že měsíční splátka ve výši 300 Kč je v jejích silách. Zájem žalobkyně není nijak relevantní, neboť jediným zákonným kritériem pro určení splátek jsou možnosti spotřebitele. Vedle toho nic víc žalobkyni nenáleží, a to ani úrok z prodlení. Ve zbylém rozsahu pak žalobu zamítl.3. Proti tomuto rozsudku, a to proti jeho části týkající se lhůty k plnění podala odvolání žalobkyně. Nesouhlasí především s tím, že žalované nebylo uloženo splácet předmětný dluh ve splátkách pod ztrátou výhody splátek. Namítá, že institut ztráty výhody splátek je účinným nástrojem k zabezpečení disciplíny splátkového plnění. Poukazuje na to, že může docházet k navyšování nákladů za úkony postupného rozšiřování exekučního návrhu, které v konečné fázi uhradí povinný, tj. žalovaná. Opomenutí institutu ztráty výhody splátek tak má za následek nepřiměřené zatížení žalobkyně a v konečném důsledku i žalované. Vyjadřuje též nesouhlas s výší splátek, když za přiměřenou dobu splácení jsou podle judikatury považovány dva roky. Pokud už soud dospěl k závěru, že jsou splněny podmínky pro stanovení úhrady dluhu ve splátkách, měl vzít v potaz délku splácení a ustálenou judikaturu. Při splátce 300 Kč bude délka splácení činit necelých 130 měsíců, tedy 10 let a 10 měsíců. To představuje neúměrné zkrácení věřitele a nejedná se o přiměřenou dobu. Soud by navíc měl vzít v úvahu i míru možné inflace. V rámci celého soudního řízení byla žalovaná nečinná. Soud o výši splátek nijak nežádala a ten při určení výše splátky vycházel z domněnek. Navrhla, aby napadený výrok byl změněn tak, že žalovaná bude povinna zaplatit žalobkyni částku 38 982 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku, eventuálně ve splátkách ve výši 1 700 Kč, a to pod ztrátou výhody splátek.4. Žalovaná se k odvolání nevyjádřila a k odvolacímu jednání nedostavila.5. Odvolací soud předně uvádí, že odvolání žalobkyně je přípustné, bylo podáno osobou k tomu oprávněnou a včas (§ 201, § 202, § 201 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud proto přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu odvoláním napadeném podle § 212 o. s. ř. o § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. Dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně je částečně důvodné.6. Podle ustanovení § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.7. V dané věci odvolatelka nezpochybňuje závěr soudu prvního stupně o neplatnosti smlouvy o úvěru uzavřené mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně. Vyjadřuje však nesouhlas s lhůtou k plnění, když soud prvního stupně zavázal žalovanou úhradou dluhu ve splátkách po 300 Kč měsíčně. Odvolací soud v této souvislosti shledal odvolání žalobkyně částečně důvodným, když dospěl k závěru, že částka 300 Kč měsíčně, se jeví vzhledem k ekonomicko- sociální realitě v České republice jako nepřiměřeně nízká, přičemž za odpovídající této realitě i výši dluhu žalované považuje odvolací soud splátku ve výši 1 000 Kč měsíčně. V této souvislosti pak odvolací soud poznamenává, že je to právě žalovaná, která je nositelkou procesní povinnosti ve sporném řízení skutkově tvrdit, jaké jsou její možnosti splnit uvedený dluh a o takto uplatněných skutkových tvrzeních navrhnout důkazní prostředky. Tím, že žalovaná v této věci zůstala zcela nečinná, se zbavila možnosti tvrdit pro ni příznivější skutečnosti ohledně možností k úhradě měsíční splátky (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1902/2025).8. Pokud pak žalobkyně v odvolání uplatnila i další odvolací námitku, totiž nesouhlas s absencí rozhodnutí o plnění ve splátkách pod ztrátou výhody těchto splátek, pak dospívá odvolací soud k závěru, že i v této části je možno odvolání považovat za důvodné, a to zejména s ohledem na skutečnost, že už tak se rozhodnutím soudu prvního stupně žalované dostává určitého „benefitu“ v tom, že může žalobkyni částku, o kterou se bezdůvodně obohatila, splácet po dosti dlouhou dobu více než tří roků. Je tak podle názoru odvolacího soudu na místě, aby v případě, že by možnosti těchto pro ni bezpochyby příznivých splátek zneužila a svůj dluh řádně neplnila, měla žalobkyně možnost jak se domoci dřívější úhrady své pohledávky. Pokud přitom žalovaná bude pravomocné rozhodnutí soudu v této věci respektovat a svůj dluh řádně splácet, ztráta výhody splátek se jí nijak nedotkne a svůj dluh může splnit v době přiměřené svým možnostem tak, jak tuto dobu odvolací soud posoudil.9. S ohledem na shora uvedené, tak odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně v částech napadených odvoláním změnil za přiměřil použití § 220 o. s. ř.10. Výrok o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů má oporu v ustanovení § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř., když ohledně náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně odvolací soud proti úvahám soudu prvního stupně ničeho nenamítá (a nenamítala, tak ostatně v odvolání ani žalobkyně) a při rozhodování o náhradě nákladů odvolacího řízení vychází nutně odvolací soud ze skutečnosti, že žalobkyně měla v tomto řízení pouze částečný úspěch (když požadovala úhradu dluhu ve lhůtě 3 dnů, respektive ve splátkách po 1 700 Kč měsíčně) a žalované žádné náklady odvolacího řízení nevznikly.