27 CO 45/2022-91 — Krajský soud v Hradci Králové, pobočka Pardubice

1. Okresní soud shora označeným rozsudkem ve znění opravného usnesení uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 72 768 Kč spolu se zákonnými úroky z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 58 008 Kč od 1. 11. 2020 do zaplacení a náklady spojené s uplatněním pohledávky 1 200 Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I), v části, ve které se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení dalších 114 094 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení nad rámec úroku z prodlení přiznaného ve výroku I rozsudku žalobu zamítl (výrok II) a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). 2. V odůvodnění rozsudku okresní soud uvedl, že žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení 183 862 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o zápůjčce, na základě níž poskytl žalovanému 55 000 Kč, kterou měl žalovaný spolu s úrokem ve výši 85 784 Kč splácet v 24 měsíčních splátkách po 5 866 Kč. Žalovaný zaplatil toliko 11 732 Kč. Žalobce tudíž pro nedodržení smluvních ujednání žalovaným úvěr ke dni 26. 4. 2020 zesplatnil. Kromě dlužné jistiny se žalobce domáhá po žalovaném smluvních pokut v celkové výši 2 932 Kč a dále smluvní pokuty 25 % z dlužné„ nové“ jistiny. Žalobce se dále domáhá i běžící smluvní pokuty ve výši 0,1 % denně z dlužné„ nové“ jistiny a nákladů 1 200 Kč. 3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, k jednání okresního soudu se nedostavil. 4. Okresní soud po provedeném dokazování, seznámení se s listinnými důkazy, které žalobce předložil k prokázání svých skutkových tvrzení, věc posoudil podle příslušných ustanovení zák. č. 89/2012 Sb., ve znění pozdějších předpisů (občanský zákoník, dále jen o.z.), zejména ust. §§ 433, 580, 588, 1802, 2395, 2399 a 2395 o.z. 5. Okresní soud konstatoval, že mezi účastníky byla dne 15. 11. 2019 uzavřena smlouva, kterou rozdílně od žalobce hodnotil jako smlouvu o úvěru, nikoliv o zápůjčce, neboť v posuzované věci se jednalo o konsenzuální kontrakt, nešlo o kontrakt reálný. Na základě uzavřené smlouvy žalovanému byly na jeho bankovní účet převedeny finanční prostředky 55 000 Kč, které se žalovaný zavázal vrátit spolu se sjednaným smluvním úrokem 85 784 Kč Celkem měl žalovaný zaplatit 140 784 Kč Okresní soud dále konstatoval, že žalovaný své povinnosti plynoucí ze smlouvy řádně neplnil a z poskytnutého úvěru uhradil toliko částku 11 732 Kč. 6. Okresní soud dále konstatoval, že z provedeného dokazování vyplynulo, že žalovaný uzavíral smlouvu v souvislosti se svou podnikatelskou činností, tedy v postavení podnikatele. Bez ohledu na tuto skutečnost okresní soud smluvně sjednaný úrok hodnotil jako nepřiměřeně vysoký. Přestože žalovaný nepožívá ochrany spotřebitele, je na něho třeba nahlížet v porovnání s postavením žalobce jako na slabší smluvní stranu ve smyslu ust. § 433 o.z. Finanční síla žalovaného je výrazně menší, než je tomu u žalobce. Žalovaný je osobou podnikající na základě živnostenského oprávnění, oproti tomu žalobce je zavedenou obchodní korporací podnikající na trhu nebankovních půjček a úvěrů. Žalovaný evidentně neměl žádnou reálnou šanci jakkoliv ovlivnit žalobcem předem připravený obsah smlouvy, snad jen s výjimkou výše poskytnutého úvěru. V procesu uzavírání smlouvy tudíž žalovaný vystupoval v pozici slabší smluvní strany, a proto je na místě aplikace ust. § 433 odst. 1 o.z. Účastníky sjednaný smluvní úrok ve výši 85 784 Kč při sjednané délce splácení úvěru 24 měsíců odpovídá úrokové sazbě 178 % ročně z poskytnuté jistiny 55 000 Kč. Takový úrok je podle okresního soudu zcela zjevně nepřiměřený. Okresní soud své závěry opřel mimo jiné i o údaje plynoucí z databáze časových řad ARAD vedené Českou národní bankou, kdy průměrná úroková sazba bankovních podnikatelských úvěrů, jejichž objem nepřesáhl 7,5 mil. Kč, v listopadu 2019, tedy v době uzavření předmětné úvěrové smlouvy, činila 4,22 % ročně. I kdyby soud vycházel z úvahy, že nejvyšší sazby uplatňované bankami se mohou pohybovat okolo dvojnásobku této sazby a činí cca 9 %, pak úrok sjednaný mezi účastníky smlouvy odpovídající roční sazbě 178 % takovou sazbu přesahuje více než 19x, tedy velmi výrazně. Takto excesivně vysoký úrok nelze akceptovat ani ve smluvním vztahu mezi podnikateli. V tomto směru lze ostatně poukázat i na novelu zákona o spotřebitelském úvěru č. 182/2020 Sb., jíž byl do textu ust. § 122 zákona doplněn odst. 5, na jehož základě byla za splnění stanovených podmínek rozšířena osobní působnost limitace smluvních sankcí sjednaných pro případ prodlení úvěrovaného se splácením dluhu ze smlouvy o úvěru, i na dlužníky, kteří jsou sice fyzickými osobami, nikoliv však spotřebiteli. S ohledem na účinnost této novely je zřejmé, že na posuzovaný smluvní vztah ji nelze aplikovat, avšak nelze přehlédnout jednoznačný a zřejmý úmysl zákonodárce rozšířit ochranu poskytovanou spotřebitelům i na některé podnikatele, zejména osoby samostatně výdělečně činné. To, že v dané věci byla smlouva uzavřena mezi podnikateli, neznamená, že by byl žalobce zcela zproštěn povinnosti jednat v souladu se zásadou profesionality. To však žalobce neučinil, neboť žalovanému vnutil úrok, jehož výše mnohonásobně překračovala obvyklé úrokové sazby požadované v době uzavření smlouvy bankami. Okresní soud proto uzavřel, že ujednání o smluvním úroku se zcela zjevně příčí dobrým mravům a ve smyslu ust. § 580 odst. 1 o.z. je neplatné. K této neplatnosti pak okresní soud přihlédl v souladu s ust. § 588 o.z. bez návrhu žalovaného. 7. Za této situace bylo dle okresního soudu namístě nahlédnout posuzovanou věc optikou ust. § 1802 o.z. Okresní soud proto uzavřel, že žalobci náleží úroky za poskytnutí úvěru ve výši 4,22 % ročně, když tato sazba odpovídá zjištěné průměrné úrokové sazbě bankovních podnikatelských úvěrů v době uzavření smlouvy. 8. Při uvedené úrokové sazbě z poskytnuté jistiny úvěru ve výši 55 000 Kč by za dobu ode dne následujícího poskytnutí peněžních prostředků žalovanému do dne zesplatnění úvěru činila dlužná jistina úvěru ke dni zesplatnění 43 268 Kč, úroky přirostlé ke dni zesplatnění pak 793 Kč Tyto částky v souhrnné výši 44 061 Kč tedy tvořily tzv.„ novou“ jistinu úvěru. Ohledně uvedené částky je tudíž žaloba nepochybně oprávněná. Smluvní pokuty sjednané v bodě 6.1. smlouvy žalobce požadoval ve výši 2 932 Kč a i v tomto rozsahu je žaloba důvodná. Žalobce dále žádal smluvní pokutu ve výši 25 % z„ nové“ jistiny tak, jak bylo ujednáno v bodu 6.5. smlouvy, přičemž z jistiny 44 061 Kč (jak měla být žalobcem správně vyčíslena), činí smluvní pokuta 11 015 Kč. I tato částka byla žalobci přiznána. Smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z„ nové“ jistiny za období od 28. 4. 2020 do 29. 3. 2021 činí 14 760 Kč, v tomto rozsahu byla žaloba důvodná. Okresní soud tudíž žalobci přiznal celkem částku 72 768 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení a paušální náhradou spojenou s uplatněním pohledávky ve výši 1 200 Kč. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. 9. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl v řízení převážně neúspěšný, avšak žalovanému žádné náklady v průběhu řízení nevznikly, nepřiznal okresní soud žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. 10. Proti rozsudku, a to pouze do části výroku II a výroku III, podal včas odvolání žalobce. Okresnímu soudu vytýkal, že nárok uplatněný v žalobě nedůvodně krátil, vycházel z nesprávných právních úvah, zejména stran platnosti uzavřené smlouvy a výše sjednaných úroků, a domáhal se změny odvoláním napadených výroků okresního soudu. Žalobce předně v obecné rovině v odvolání argumentoval tím, že soukromému právu je vlastní rovnost subjektů právních vztahů, když charakteristickým projevem svobody jedince v soukromoprávní sféře je jeho autonomie vůle. Vstupují-li smluvní strany na základě své pravé a svobodné vůle do smluvního vztahu, je jim v mezích právního řádu ponecháno na vůli svobodně si smlouvu ujednat a určit její obsah. Žalobce v tomto směru odkázal i na některá z rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu ČR podporující argumentaci žalobce. Smluvní úrok, který byl ve smlouvě stanoven pevnou částkou 85 784 Kč, žalobce za půjčení částky 55 000 Kč na 36 měsíců považoval za zcela přiměřený zejména pro vztah dvou podnikatelů. Podle žalobce si žalovaný byl vědom veškerých ujednání smlouvy o půjčce, souhlasil s nimi a proti výši smluvního úroku ničeho nenamítal. Z obsahu smlouvy dále plyne, že žalovaný se se smluvními ujednáními seznámil, což stvrdil vlastnoručním podpisem na každé stránce smluvních ujednání. Smlouvu je tudíž nutno považovat za platnou, když v tomto směru lze přihlédnout i k závěrům Ústavního soudu plynoucích z rozhodnutí ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. Pl ÚS–st. 20/05, kde Ústavní soud mimo jiné konstatoval, že ten, kdo se staví k uplatňování svých práv s neomluvitelnou lhostejností, nemůže s úspěchem požadovat ochranu těchto svých práv. Pakliže by ujednání smlouvy o zápůjčce byla posouzena jako neplatná s odkazem na rozpor s dobrými mravy, byla by tak nezodpovědnému jednání dlužníka spočívajícímu v porušení zásady pacta sunt servanda a„ autonomie vůle“ poskytnuta právní ochrana. To jistě není postup v souladu s