23 C 5/2016 — Krajský soud v Ostravě

1. Žalobce včas podanou žalobou ze dne [datum] se domáhal vydání rozsudku, podle kterého mělo být nahrazeno rozhodnutí [anonymizováno 7 slov] [územní celek] ze dne [datum], sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [číslo jednací]. Žalobce požadoval, aby mu jako oprávněné osobě byly vydány pozemky v k. ú. [ulice] [obec], [ulice] [obec] a [obec] [anonymizováno] [příjmení] a to včetně součástí a příslušenství a veškerých věcí movitých, které s nimi funkčně souvisely nebo souvisejí. Podle názoru žalobce správní orgán rozhodl na základě neúplných skutkových zjištění a nesprávného právního posouzení věci. Tímto postupem byla práva žalobce dotčena, a to zejména právo na nápravu majetkové křivdy založené tzv. legitimním očekáváním a zákonem o majetkovém vyrovnání. Podle názoru žalobce se správní orgán nevypořádal s důkazy, které žalobce na podporu svých tvrzení navrhl. Rozhodnutí správního orgánu trpí přepjatým formalismem, když ze skutečnosti, že žalobci nesvědčí formálně poslední vklad vlastnického práva učiněný před začátkem tzv. rozhodného období, tedy před 25. únorem 1948, správní orgán dovodil, že žalobci nesvědčilo v rozhodném období vlastnické právo. Správní orgán se nevypořádal s argumentací žalobce, a to zejména v souvislosti s dekretem prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb. Zároveň lze z odůvodnění rozhodnutí dovodit, že žalobce nepožádal po 2. světové válce o vrácení majetku, který mu byl za nacistické okupace protiprávně konfiskován. Správní orgán se vůbec nevypořádal se žádostmi velmistra [jméno] [příjmení] o vrácení majetku, které toliko zmiňuje, a ani se související argumentací žalobce. Související skutečnosti a argumentaci, která vyvrací nesprávné závěry správního orgánu, shrnul žalobce tak, že napadené rozhodnutí jde svými úvahami proti účelu restitučních předpisů vydávaných po roce 1989 a zejména proti účelu zákona o církevních restitucích, jehož cílem je zmírnění majetkových křivd způsobených registrovaným církvím a náboženským společnostem v rozhodném období. Rozhodnutí také neodpovídá obecně platným zásadám vedení důkazního řízení a hodnocení důkazů, které jsou závazné, jak pro řízení soudní, tak pro řízení správní. Skutečnost, že se správní orgán vůbec nevypořádal s tvrzeními žalobce a s navrženými důkazy a dovolává se ve svém rozhodnutí pouze výpisu z pozemkového katastru a desek zemských a části korespondence z období vrcholného útlaku církví ze strany státu, má znaky svévolného postupu správního orgánu, který je nepřípustný. Žalobce konstatoval, že předmětné nemovitosti byly dříve zapsané jako vlastnictví [název] [příjmení] [anonymizováno 5 slov] nebo [anonymizována čtyři slova], Německý řád, Řád německých rytířů, tedy jako vlastnictví žalobce, v zemských deskách moravských (brněnských) ve vložce [číslo] pro k. ú. [obec] a [ulice] [obec] a v knihovní vložce [číslo] pozemkové knihy pro k. ú. [ulice] [obec]. Žalobce byl následně v důsledku nacistické okupace Československa rozpuštěn výnosem (dekretem) Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti – komisaře k udržení klidu pro organizace ze dne [datum], sp. [značka] a jeho majetek byl zkonfiskován Velkoněmeckou říši. K rozpuštění žalobce a konfiskaci jeho majetku nepochybně došlo z důvodu politické perzekuce pro jeho podporu Československé republiky. Po nacistické konfiskaci byly nemovitosti přepsány na třetí subjekty, zejména organizace Velkoněmecké říše, které spolu s velkoněmeckou říši zanikly. Žalobce dále poukázal, že byl přijat dekret prezidenta č. 5/ 1945 Sb., odkázal na ust. § 1 tohoto Dekretu s tím, že v jeho světle je třeba pohlížet na výnos Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti o rozpuštění a konfiskaci majetku žalobce a na něj navazující převody jako na neplatné. Statutární orgán žalobce, velmistr [jméno] [příjmení], se ještě v průběhu roku 1945 domáhal vrácení majetku žalobce. U nemovitostí došlo k převzetí postupem podle zákona č. 46/ 1948 o nové pozemkové reformě, a to bez vyplacení náhrady. Dokládá to skutečnost, že nemovitosti byly pojímány do seznamu B, který byl pořízen v rámci aplikace zákona č. 46/48 Sb. Jako vlastník zde byla pravidelně uváděna katolická církev, z doložených knihovních vložek však zcela jasně plyne, že vlastníkem byl žalobce. V případě k. ú. [obec] se v záhlaví knihovní vložky [anonymizováno] objevuje poznámka„ Konfiskováno dle dekretu č. 12/ 1945 Sb.“. Dle rukou psaného čísla listiny lze dovodit, že poznámka byla učiněna až v roce 1950. Odkaz na konfiskaci však podle žalobce není na místě, neboť konfiskace podle dekretu číslo 12/ 1945 Sb. nikdy pravomocně neproběhla, ani proběhnout nemohla. Žalobce v žádném případě nesplňoval kritéria osob, na které se dekret č. 12/45 Sb. uplatňoval a navíc ke konfiskaci majetku podle uvedeného dekretu mohlo dojít pouze na základě řádného konfiskačního řízení, ke kterému v případě žalobce nikdy nedošlo. Nadto se v případě žalobce jednalo o tzv. církevní jmění, které jako jmění veřejnoprávní korporace konfiskaci podléhat nemohlo. Pokud jde o dekret číslo 12/ 1945 Sb., pak vzhledem k tomu, že žalobce byl nacisty rozpuštěn, je logicky zcela vyloučena možnost, že by jeho správa úmyslně a záměrně sloužila německému vedení války nebo fašistickým a nacistickým účelům. Nadto je třeba uvést, že podle § 3 dekretu číslo 12/1945 Sb. rozhodoval Zemský národní výbor příslušný podle místa, kde se nemovitost, která měla být konfiskována, nacházela, na návrh příslušného Okresního národního výboru o tom, kdo má být v souladu s dekretem č. 12/45 Sb. považován za zrádce a nepřítele Československé republiky. Pochybné případy byl Zemský národní výbor povinen automaticky předložit ministerstvu zemědělství. K tomuto v případě žalobce nikdy nedošlo. Místo toho došlo za přispění ministerstva zemědělství výnosem Moravskoslezského zemského národního výboru, expozitura v Moravské Ostravě, k prohlášení žalobce za zrádce a nepřítele Československé republiky, a to údajně podle dekretu č. 12/ 1945 Sb. V návaznosti na to byly v několika okresech vydány konfiskační vyhlášky, proti kterým podal žalobce prostřednictvím svého někdejšího právního zástupce [titul] [jméno] [příjmení] odvolání. Lze však jednoznačně konstatovat, že zmíněné vyhlášky byly vydány v rozporu s platnými československými předpisy zejména s vládním nařízením č. 8/1928. Současně je třeba uvést, že vzhledem ke skutečnosti, že tyto vyhlášky byly napadeny odvoláním, nemohly nikdy ani nabýt právní moci, proto je třeba na ně hledět, jako by vůbec nebyly podány. To neplatí o nemovitostech v okresech [obec], [obec] a [obec], kde k pokusu o konfiskaci a k vydání konfiskačních vyhlášek vůbec nedošlo. Ministerstvo zemědělství i přes četné intervence a odpor dalších ministerstev a v rozporu s usnesením vlády přistoupilo dne [datum] k faktickému převzetí rozsáhlých, zejména lesních pozemků a souvisejících hospodářských nemovitostí žalobce. Učinilo tak na základě rozhodnutí o převzetí ze dne [datum]. Výše zmíněné akty ministerstva zemědělství byly předmětem řízení vedeného ke stížnosti žalobce a národní správy jeho statků u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 690/46 O dané věci Nejvyšší správní soud rozhodl nálezem ze dne 2. 2. 1948, resp. ve změněném složení senátu dne [datum]. Uvedeným nálezem byla obě výše„ naříkaná“ rozhodnutí zrušena, protože„ žalovaný úřad nebyl oprávněn přikročiti ještě k provádění konfiskace tohoto majetku“. Nález byl připraven k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a byl také zapsán do knihy protokolů Nejvyššího správního soudu dne [datum]. Výměr Moravskoslezského zemského národního výboru, Expozitura v Moravské Ostravě, o prohlášení žalobce zrádcem a nepřítelem Československé republiky nebyl žalobci ani jeho právnímu zástupci doručen, nebyl tedy proti žalobci účinný. Tím jsou zmatečná i všechna další navazující rozhodnutí/opatření správních orgánů, tedy konfiskační vyhlášky a rozhodnutí/opatření Ministerstva zemědělství o převzetí majetku žalobce. Podle názoru žalobce dekrety č. 12/45 Sb. a č. 108/45 Sb. nebylo možno aplikovat na církevní majetek, v té souvislosti žalobce odkázal na právní výklady [titul] [jméno] [příjmení] a [titul] [jméno] [příjmení]. Podle žalobce Československý stát nemovitosti převzal v rozhodném období zčásti zřejmě na základě zák. č. 46/48 Sb. a zčásti bez právního důvodu, a to zřejmě po 1. 1. 1951, neboť před tímto datem platil intabulační princip a nabytí vlastnického práva bylo podmíněno vkladem do pozemkových knih, podle názoru žalobce nemohlo a nedošlo ke konfiskaci majetku žalobce. Proto je nutno žalobce považovat za vlastníka nemovitostí i v rozhodném období, když zřejmě pouze vlivem vnějších okolností nedošlo k opravě zápisů v pozemkových knihách. A to navzdory tomu, že výnos Říšského komisaře pro sudetoněmecké oblasti – Komisaře k udržení klidu pro organizace ze dne [datum], sp. [značka], byl zrušen a tím pozbyly platnosti i veškeré na něm založené majetkové převody. 2. Podáním ze dne [datum] (čl. 63) žalobce svou žalobu dále upřesnil tak, že mu mají být vydány tyto nemovité věci: -) pozemek KN [parcelní číslo] dl