11 CO 33/2022-94 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem soud prvého stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 465.000 Kč (odstavec I. výroku), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (odstavec II. výroku). 2. Proti rozsudku podala včasné odvolání žalovaná. Vytýkala okresnímu soudu, že dospěl k nesprávnému právnímu závěru ohledně jí vznesené námitky promlčení žalobcova nároku. Vzhledem k tomu, že zprošťující rozsudek v trestní věci nabyl právní moci 1. 11. 2018, počala dne 2. 11. 2018 běžet šestiměsíční promlčecí lhůta, která uběhla dne 2. 5. 2019, přičemž žalobce uplatnil svůj nárok u žalované až dne 26. 6. 2019 Okresní soud dospěl k závěru, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace, že uplatnění této námitky je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Žalovaná nesouhlasila s tím, že dle soudu prvního stupně nelze odhlédnout od zjištění, že písemné vyhotovení rozsudku došlo žalobci později s ohledem na to, že je cizím státním občanem, byť u tuzemského soudu zastoupeným advokátem. Okresní soud uzavřel, že žalobce se dozvěděl o právní moci zprošťujícího rozsudku dne 8. 2. 2019, proto námitka promlčení ze strany žalované je bezdůvodná. Navíc by uplatnění námitky promlčení bylo v rozporu s dobrými mravy. S tím žalovaná nesouhlasí, uplatnění promlčecí námitky by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. Žalovaná neshledává žádné okolnosti, pro něž by výkon práva žalované vznesením námitky promlčení bylo na místě shledat rozporným s dobrými mravy. V případě, že poškozený je zproštěn obžaloby, je rozhodným okamžikem právní moc osvobozujícího rozsudku. Není-li proti tomuto rozsudku přípustné odvolání, nastává již vyhlášením tohoto rozsudku a pozdější doručení písemného vyhotovení zprošťujícího rozsudku nemá z hlediska promlčecí lhůty žádné účinky. Domáhala se změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude zamítnuta. 3. Žalobce ve svém vyjádření navrhoval potvrzení napadeného rozsudku, neboť bylo prokázáno, že žalobce se o nabytí právní moci předmětného rozsudku v trestní věci dozvěděl v únoru 2019. V té době již jeho právní zastoupení obhájcem v trestní věci skončilo ve smyslu § 41 odst. 5 trestního řádu skončením trestního stíhání. Poukázal, že námitka promlčení může představovat zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, zvlášť za situace, kdy namítajícím subjektem je dokonce český stát. 4. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné. 5. Z obsahu spisu se podává, že žalobním návrhem došlým soudu dne 12. 12. 2019 se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 465.000 Kč jako nemajetkové újmy za neoprávněnou vazbu, kterou vykonal za dobu od [datum] do [datum], tj. za 310 dnů požaduje částku 1.500 Kč. Dále uplatňoval hmotnou škodu ve výši 17.811 Kč, a to za zaplacení služeb advokáta v trestním řízení. Tato částka mu byla v průběhu řízení žalovanou uhrazena a v tomto rozsahu vzal žalobce žalobu zpět. Žalobce ve svých skutkových tvrzeních uvedl, že uplatnil u Ministerstva spravedlnosti svůj nárok za nemajetkovou újmu za vazbu dne 24. 6. 2019 a žalovaná neplnila ničeho. 6. Mezinárodní příslušnost českých soudů je dána čl. 4 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012, neboť žalobce jako [národnost] státní občan žaloval [stát ] [anonymizováno] (členský stát Evropské unie). Použití českého hmotného práva je dáno čl. 4 bod 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (ES) č. 864/2007 (Řím II). Pro uvedenou náhradu škody je rozhodné právo [stát ] jako země, kde ke vzniku škody došlo (zde byla vykonána vazba). 7. Žalovaná ve svém vyjádření potvrdila, že dne 26. 6. 2019 u ní žalobce svým podáním ze dne [datum] uplatnil nárok na nemajetkovou újmu za neoprávněnou vazbu, žalovaná vznáší námitku promlčení, neboť dle jejího názoru je žalobcův nárok promlčen. 8. Okresní soud provedl dokazování listinami tak, jak je zachyceno v protokolech o jednání ze dne 1. 10. 2020 a 12. 10. 2021 a výslechem žalobce, který ve své výpovědi uvedl, že o tom, že rozsudek v trestní věci nabyl právní moci, se dozvěděl v únoru 2019 od [titul] [příjmení]. Skutková zjištění učiněná okresním soudem jsou popsána v bodě 4. a 5. odůvodnění napadeného rozhodnutí. 9. Odvolací soud se s těmito skutkovými zjištěními v úplnosti ztotožňuje. Nutno zdůraznit, že u posledního hlavního líčení v trestní věci byl obžalovaný (nyní žalobce) přítomen spolu se svým obhájcem [titul] [příjmení]. Po vynesení zprošťujícího rozsudku se obžalovaný – nyní žalobce vzdal práva odvolání, stejně jako ostatní obžalovaní. Státní zástupce si ponechal lhůtu. Rozsudek v písemném vyhotovení byl obžalovanému – žalobci doručen na [země] a obžalovaný si jej převzal dne 26. 10. 2018. Rozsudek obsahoval poučení o tom, že je možno proti němu podat odvolání do 8 dnů ode dne doručení jeho písemného vyhotovení s tím, že právo odvolání nemá ten, kdo se ho před soudem výslovně vzdal. Rozsudek nabyl právní moci 1. 11. 2018. Žalobce uplatnil svůj nárok na nemajetkovou újmu za neoprávněnou vazbu u Ministerstva spravedlnosti dopisem došlým dne 26. 6. 2019. 10. Odvolací soud konstatuje, že nesouhlasí s právním závěrem okresního soudu, dle kterého je námitka promlčení vznesená žalovanou v rozporu s dobrými mravy. 11. Dle § 32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za šest měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. 12. Žalobce uplatnil nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené vazbou ve smyslu § 5 písm. a) a § 31a odst. 1 a 2 cit. zákona. Bylo prokázáno, že žalobce byl ve vazbě 310 dnů od [datum] do [datum]. U hlavního líčení dne 6. 9. 2018 byl žalobce zproštěn obžaloby, rozsudek mu byl doručen do vlastních rukou na [země] do místa jeho pobytu dne 26. 10. 2018. Uvedeného dne nejpozději se tak žalobce dozvěděl o svém zproštění od obžaloby a dále o důvodech, které k tomu soud vedly, což zjistil z písemného odůvodnění trestního rozsudku. Z poučení o odvolání a ze skutečnosti, že se žalobce jako obžalovaný u hlavního líčení práva podat odvolání i za ostatní oprávněné osoby vzdal, mohl žalobce jednoznačně dovodit, že on sám právo podat odvolání proti rozsudku již nemá. Toto právo zůstalo zachováno státnímu zástupci, který si ponechal lhůtu k podání odvolání, což bylo zřejmé u hlavního líčení. Z poučení v písemném vyhotovení trestního rozsudku musel žalobce seznat, že lhůta k podání odvolání činí 8 dní od doručení písemného vyhotovení trestního rozsudku. Odvolací soud má za to, že nic nebránilo žalobci, aby při jisté míře obezřetnosti se začal zhruba po uplynutí oněch 8 dnů ode dne, kdy mu rozsudek byl doručen (26. 10. 2018) zajímat o to, kdy rozsudek nabyl právní moci. Jestliže se žalobce o uvedenou skutečnost zajímal až v únoru 2019, konkrétně se o nabytí právní moci předmětného trestního rozsudku dozvěděl dotazem u svého právního zástupce 8. 2. 2019, je nutno danou skutečnost přičíst k žalobcově tíži. I kdyby však se žalobce skutečně dozvěděl o nabytí právní moci trestního rozsudku až na počátku února 2019, měl do uplynutí šestiměsíční promlčecí lhůty dostatek času k tomu, aby uplatnil svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněnou vazbu u Ministerstva spravedlnosti včas. S ohledem na skutečnost, že rozsudek nabyl právní moci 1. 11. 2018, počala šestiměsíční promlčecí lhůta ve smyslu § 32 odst. 3 cit. zákona plynout dne [datum] a uběhla dne [datum]. V období od února do konce dubna měl žalobce ještě dostatek času k uplatnění svého nároku na nemajetkovou újmu. Šestiměsíční promlčecí lhůtu je nutno považovat za dostatečně dlouhou pro tyto účely. Dnem právní moci zprošťujícího trestního rozsudku nabývá žalobce jistoty, že vazba byla neoprávněná, doba, po kterou byl ve vazbě, je jednoznačně dána, částka 500 Kč až 1.500 Kč je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a osoba odpovědná za tuto nemajetkovou újmu je rovněž bez dalšího známa, je jí Česká republika – Ministerstvo spravedlnosti. Uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za neoprávněnou vazbu není nikterak složitým právním úkonem a ve lhůtě šesti měsíců od právní moci zprošťujícího rozsudku je možno bez problémů o náhradu této nemajetkové újmy požádat. Žalobce tak neučinil a jeho žádost o náhradu nemajetkové újmy došla Ministerstvu spravedlnosti až 26. 6. 20