11 CO 82/2022-382 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu o povinnost žalovaného uzavřít se žalobcem dohodu o vydání pozemku parc. [číslo] zastavěná plocha a nádvoří v k. ú. [obec] [část obce], [územní celek], jehož součástí je stavba [adresa] – objekt bydlení. Žalobce zavázal zaplatit žalovanému k rukám jeho advokáta na náhradě nákladů prvostupňového řízení částku 106.499,50 Kč ve třídenní lhůtě od právní moci rozsudku. 2. Proti rozsudku v celém jeho rozsahu podal žalobce včasné odvolání. Okresní soud přijal – dle mínění odvolatele - nesprávný právní závěr, že žalobce není ve věci aktivně legitimován. Není sporu o tom, že k majetkové křivdě vůči žalobci došlo dle Dekretu prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb., o neplatnosti některých majetkově-právních jednání z doby nesvobody a o národní správě majetkových hodnot Němců, Maďarů, zrádců a kolaborantů a některých organizací a ústavů, před rozhodným obdobím; převod vlastnického práva byl dle cit. dekretu kvalifikován jako neplatné právní jednání. Nelze ovšem souhlasit se závěrem okresního soudu, že stejný majetek byl konfiskován podle Dekretu č. 108/ 1945 Sb. dvěma fyzickým osobám německé národnosti a je od té doby ve vlastnictví státu. Vlastnické právo k nemovitosti bylo ve prospěch státu zapsáno teprve dne [datum], tj. v rozhodném období podle zákona č. 428/2012 Sb., na podkladě prohlášení [označení fondu] [anonymizováno 6 slov] [obec]. Do té doby byl pozemek pod národní správou jako majetek žalobcova právního předchůdce. Žalobu na vrácení majetku podle zákona č. 128/1946 Sb. bylo třeba podat do tří let od nabytí účinnosti cit. zák., jinak byl nárok promlčen. Rozhodnutí vydané podle takové žaloby mělo deklaratorní účinky, neboť podle něj docházelo k obnovení knihovního pořádku. Nejednalo se tedy o rozhodnutí konstitutivní, zakládající vlastnické právo k majetku. Lhůta k podání žaloby byla lhůtou procesní, nikoli prekluzivní. Žalobce odkazoval v té souvislosti na starší judikaturu (Nález II. ÚS č. 3/98, rozsudek NS ČR ze dne 22. 12. 2005, sp. zn. 28 Cdo 367/2004) a na okolnost, že od doby účinnosti konfiskačních a restitučních předpisů z let 1945 -1946 do doby přijetí zákona č. 428/2012 Sb. uplynulo více než 60 let; rozhodné skutečnosti vztahující se k vlastnictví se tedy prokazují obtížně. K naplnění znaku oprávněné osoby dle Dekretu č. 5/ 1945 Sb. nebo zákona č. 128/1946 Sb. postačí, že restituční nárok byl uplatněn. Žalobce se v poválečném období domáhal navrácení majetku formou výzev a žádostí v souladu s tehdy platnými právními předpisy, o nichž nebylo po nástupu komunistického režimu k moci rozhodnuto. Po únoru 1948, tedy v době perzekuce církví ze strany totalitního režimu, bylo již zbytečné žalobu podávat. Okresní soud při vydání rozsudku nerespektoval rozsáhlou judikaturu ÚS ČR, konkrétně Nález ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 254/2000. Napadeným rozsudkem byla porušena žalobcova práva garantovaná Ústavou, Listinou základních práv a svobod, Všeobecnou deklarací lidských práv a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Okresní soud porušil žalobcovo právo na spravedlivý proces. V odůvodnění napadeného rozsudku se nevypořádal se všemi žalobními argumenty a neprovedl žalobcem navržené důkazy, zejména důkazy o žalobcově loajalitě k „ československému státu“. Odůvodnění rozsudku je nejasné, nekonkrétní a nepřezkoumatelné. Skutkové zjištění, že žalobce pozbyl vlastnické právo k nemovitosti před rozhodným obdobím, není správné. S touto argumentací se žalobce domáhal změny napadeného rozsudku tak, že soud jeho žalobě vyhoví. 3. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl napadený rozsudek jako věcně správný potvrdit. Okresní soud respektoval judikaturu ÚS ČR přijatou v obdobných restitučních věcech. Přiléhavé jsou jeho závěry skutkové i právní. Okresnímu soudu nelze vytýkat opomenutí navržených důkazů, které byly soudem hodnoceny jako nezpůsobilé prokázat tvrzené skutečnosti; důvody k jejich odmítnutí okresní soud srozumitelně vyložil. Žalobce v průběhu jednání okresního soudu námitky k provedeným důkazům nevznesl. Ve sporu není aktivně legitimován, neboť nebylo zjištěno, že mu v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 vznikla majetková křivda podmiňující nárok na vydání věci náležející k původnímu majetku registrovaných církví a náboženských společností. Okresní soud své právní úvahy srozumitelně, logicky a úplně vysvětlil (a žalovaný je ve vyjádření k odvolání ve stručnosti rekapituloval). Žalobcovy odkazy na judikaturní rozhodnutí, zejména na Nález sp. zn. I. ÚS 254/2000 nejsou přiléhavé, neboť nález byl vydán za zcela odlišných skutkových a právních okolností. (Stěžovatel byl vnukem původních oprávněných osob podle Dekretu č. 5/ 1945 Sb. a zákona č. 128/1946 Sb. Nárok na vydání nemovitostí dle cit. právních předpisů měli pouze původní vlastník, nebo jeho dědicové. Stěžovatel objektivně nemohl předepsaným způsobem nárok uplatnit s ohledem na datum svého narození.) ÚS v označené věci zrušil zamítavé rozhodnutí obecných soudů jako příliš restriktivní a formalistické. Svým nálezem rozhodně nemínil aprobovat obecný postup, kdy by nebylo nutné dodržet zákonný postup pro uplatnění nároku na vydání nemovitosti upravený zákonem č. 128/1946 Sb. Stejnou úvahu ÚS ČR publikoval v novějším Nálezu ze dne 13. 9. 2019, sp. zn. II. ÚS 2426/19. K výroku o náhradě nákladů prvostupňového řízení žalovaný odkázal na obsah usnesení NS ČR ze dne 1. 11. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1484/2020. 4. Krajský soud přezkoumal rozsudek okresního soudu a řízení jemu předcházející postupem dle § 214 odst. 1 o. s. ř., se závěrem, že odvolání není důvodné. 5. Podle § 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), tento zákon upravuje zmírnění některých majetkových křivd, které byly spáchány komunistickým režimem církvím a náboženským společnostem, které jsou ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona státem registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi podle jiného právního předpisu (dále jen„ registrované církve a náboženské společnosti“), v období od 25. února 1948 do 1. ledna 1990 (dále jen„ rozhodné období“) a vypořádání majetkových vztahů mezi státem a registrovanými církvemi a náboženskými společnostmi. 6. Podle § 3 cit. zák. oprávněnou osobou je b) právnická osoba zřízená nebo založená jako součást registrované církve a náboženské společnosti, za podmínky, že v rozhodném období utrpěla tato osoba nebo její právní předchůdce majetkovou křivdu v důsledku některé ze skutečností uvedených v § 5. 7. Podle § 10 odst. 1 věta první cit. zák. oprávněná osoba písemně vyzve povinnou osobu k vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 12 měsíců ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, jinak její nárok zanikne. 8. Podle § 10 odst. 2 věta první cit. zák. povinná osoba uzavře s oprávněnou osobou písemnou dohodu o vydání jiné věci než zemědělské nemovitosti do 6 měsíců ode dne doručení výzvy, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 11). 9. Podle § 10 odst. 4 cit. zák. nedojde-li k uzavření dohody o vydání věci podle odstavce 2 nebo podle § 11, může se oprávněná osoba obrátit ve lhůtě 3 let na soud s návrhem, aby nahradil chybějící projev vůle povinné osoby, jinak její nárok zanikne. Lhůta pro podání návrhu podle věty první počíná běžet marným uplynutím lhůty 6 měsíců stanovené v odstavci 2 nebo v § 11. 10. Krajský soud souhlasil s právně významnými skutkovými zjištěními okresního soudu vyjmenovanými v odstavcích 15. - 17. odůvodnění napadeného rozsudku a v celém rozsahu na ně pro stručnost odkazuje. Tam uvedené skutečnosti plynou z provedených důkazů, případně byly mezi účastníky nesporné. 11. Podle základního ustanovení, § 1 zákona č. 428/2012 Sb. je stěžejní otázkou, zda žalobce utrpěl majetkovou křivdu v rozhodném období od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 Okresní soud přijal přiléhavý právní závěr, že tomu tak nebylo, neboť žalobce, resp. jeho právní předchůdce nebyl v té době vlastníkem sporné nemovitosti, a není proto oprávněnou osobou podle § 3 písm. b) cit. zák.; ve věci proto není aktivně legitimován. Vlastnické právo k předmětné nemovité věci pozbyl právními úkony z doby nesvobody (od 29. 9. 1938 do 5/ 1945). Po jejím skončení nebyl vklad vlastnického práva k nemovitosti ve prospěch žalobce v pozemkové knize proveden. Nepřípadná je odvolací námitka, že nárok na vrácení majetku, který vznikl původnímu vlastníku dle Dekretu prezidenta republiky č. 5/ 1945 Sb., uplatnil se (ve smyslu obnovení vlastnického práva) ex lege a k restituci majetku nebylo nutno podat žalobu podle zákona č. 128/1946 Sb. u soudu. Jestliže žalobce neprokázal, že jeho vlastnické právo k nemovitosti bylo v poválečném období dle tehdy přijatých restitučních předpisů skutečně„ obnoveno“, byla veškerá další odvolací argumentace právně bezvýznamná. Zákon č. 428/2012 Sb. totiž neumožňuje napravit ty z majetkových křivd, které byly způsobeny dotčenému subjektu v době německé okupace, aniž byly odčiněny po pádu Velkoněmecké říše, v důsl