57 CO 124/2019-319 — Krajský soud v Ostravě

1. Okresní soud napadeným rozsudkem žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně s již zavázanými žalovanými [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 8. 2006 pod č. j. 64 C 214/2005-23 částku 228.798 Kč s 3% úrokem z prodlení od 18. 3. 2003 do zaplacení, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (odstavec I. výroku), a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 49.791,72 Kč k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí (odstavec II. výroku). 2. Proti rozsudku podal žalovaný včasné odvolání, v němž namítal odvolací důvody dle ustanovení § 205 odst. 2 písm. e) a g) o. s. ř., tj. nesprávná skutková zjištění a nesprávné právní posouzení věci. Podle žalovaného je nesprávný závěr okresního soudu, že se jedná o náhradu škody, když ze samotné skutkové podstaty trestného činu podílnictví je tento závěr vyloučen. Žalovaný připomíná, že v případě trestného činu podílnictví neexistuje příčinná souvislost mezi tímto protiprávním jednáním a vzniklou škodou, k čemuž dospěla již starší judikatura, a tento názor byl potvrzen i v novější rozhodovací praxi Nejvyššího soudu. Např. v usnesení sp. zn. [spisová značka] ze dne 26. 8. 2004, Nejvyšší soud uvedl:„ Mezi škodou, která vznikla z majetkového trestného činu (z krádeže, zpronevěry, podvodu atd.) a jednáním podílníka (§ 251 a § 252 trestního zákona), který ukryje, na sebe nebo na jiného převede věc, která byla získána majetkovým trestným činem spáchaným jinou osobou, zpravidla nebývá příčinný vztah, a proto podílník za tuto škodu neodpovídá.“ Žalobkyně v průběhu soudního řízení změnila své právní hodnocení, když začala tvrdit, že se domáhá vydání bezdůvodného obohacení, a následně uvedla, že takto učinila pouze z důvodu argumentace ze strany žalovaného. Musela si být vědoma, že žaloba na vydání bezdůvodného obohacení by nebyla úspěšná, když chybí základní tvrzení žalobkyně o tom, čím se žalovaný 1. měl obohatit, tedy konkrétně jaké díly měl žalovaný ve svém držení a za jakou částku tyto díly prodal či zužitkoval a zvýšil si tím svou majetkovou základnu s tím, že výši bezdůvodného obohacení nelze prokazovat vyplaceným pojistným plněním. Odvoláním se domáhal změny napadeného rozsudku tak, že žaloba bude v celém rozsahu zamítnuta, příp. věc bude vrácena okresnímu soudu k dalšímu řízení. 3. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání navrhla, aby byl rozsudek okresního soudu potvrzen jako věcně správný. K otázce právního posouzení věci se vyjadřovala již v průběhu řízení před okresním soudem, když uváděla, že připouští možnost nahlížet na předmětný nárok jako na nárok vyplývající z titulu náhrady škody, tak i jako na nárok na vydání bezdůvodného obohacení. V předmětném případě byla navíc nejednoznačnost právního posouzení posílena z toho důvodu, že v době, kdy se žalobce vůči žalovanému připojoval se svým nárokem do trestního řízení, mohl tak učinit pouze z titulu nároku odpovídajícímu náhradě škodě. Možnost požadovat v rámci adhezního řízení též nárok z titulu bezdůvodného obohacení byla zanesena do trestního řádu až v roce 2011. Zmíněné rozhodnutí NS ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. [spisová značka], které žalovaný sice uvádí na podporu svého tvrzení, že po žalovaném nelze požadovat předmětný nárok z titulu náhrady škody, současně v odůvodnění konstatuje, že v případě požadavku na vydání bezdůvodného obohacení se jedná o pouhou změnu právní kvalifikace, nikoliv změnu žaloby jako takové. Paradoxně je toto rozhodnutí v rozporu s dalšími tvrzeními žalovaného, že chybí základní tvrzení žalobkyně, čím se měl žalovaný obohatit. V této souvislosti žalobkyně odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 9. 2016, sp. zn. 28 Cdo 5435/2015, které v odůvodnění uvádí, že„ podílník v podstatě bez řádného právního titulu akceptuje daný objekt jako součást své majetkové sféry a nakládá s ním dle vlastní úvahy, přičemž tímto založený nárůst hodnot, jimiž dotyčný fakticky disponuje, pojmově odpovídá shora vzpomínané koncepci vzniku bezdůvodného obohacení (dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 426/2000). Žalobkyně má za to, že není povinna přesně tvrdit a prokazovat, jakým konkrétním způsobem se žalovaný obohatil, jakým způsobem naložil s jednotlivými částmi vozidla. K bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného došlo již samotným přijetím vozidla do dispoziční sféry žalovaného, přičemž není podstatné, jak s tímto vozidlem dále nakládal. S ohledem na výše zmíněnou judikaturu Nejvyššího soudu má za to, že námitky žalovaného týkající se nutnosti prokazování, jakým způsobem se konkrétně žalovaný bezdůvodně obohatil, lze považovat za bezpředmětné. Pokud jde o otázku změny žaloby, dle rozsudku NS ČR ze dne 30. 3. 2016, sp. zn. 25 Cdo 3795/2014, je třeba vždy rozlišovat, zda jde o změnu žaloby, anebo zda v takovém případě jde pouze o změnu právní kvalifikace nároku ze strany žalobkyně. Žalobkyně se v tomto ohledu ztotožňuje s názorem prvostupňového soudu, že se jedná o pouhou změnu kvalifikace, která není změnou žaloby ve smyslu ustanovení § 95 o. s. ř. Dle názoru žalobkyně však okresní soud pochybil při vyčíslení náhrady nákladů řízení, neboť měla vyjít z hodnoty mimosoudní odměny dle advokátního tarifu ve výši 9.220 Kč za jeden úkon právní služby z tarifní hodnoty sporu ve výši 228.798 Kč Okresní soud měl žalobkyni přiznat na nákladech řízení celkem částku 86.690,67 Kč. 4. Ve věci bylo odvolacím soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 18. 9. 2019, č. j. 57 Co 124/2019-241, kterým byl změněn rozsudek okresního soudu tak, že žaloba byla zamítnuta z důvodu promlčení nároku. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2021, č. j. 28 Cdo 2243/2021-276, byl rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 9. 2019, č. j. 57 Co 124/2019-241, zrušen a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení se závěrem, že nárok promlčen není. 5. Odvolací soud na základě včas podaného odvolání přezkoumal rozsudek v celém rozsahu v souladu s ust. § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 6. Odvolací soud zcela odkazuje na skutková zjištění okresního soudu. 7. Nejvyšší soud ve zrušovacím rozsudku poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. [spisová značka], v němž je uvedeno, že„ soudní judikatura se ustálila v názoru, že mezi škodou, která vznikla z majetkového trestného činu (z krádeže, zpronevěry, podvodu atd.) a jednáním podílníka (§ 251 a § 252 trestního zákona), který ukryje, na sebe nebo na jiného převede věc, která byla získána majetkovým trestným činem spáchaným jinou osobu, zpravidla nebývá příčinný vztah, a proto podílník za tuto škodu neodpovídá. V době, kdy podílník na sebe věc převedl, byl trestný čin, kterým byla věc získaná, už dokonán. Skutečná škoda spočívající ve zmenšení majetku poškozeného, z jehož dispozic byla věc odňata, je tedy zpravidla způsobená už původním trestným činem. Podílník získává bezdůvodné obohacení, ale účast na způsobení škody nemá (srov. č. 13/1975 Sb. rozh. tr.)“. 8. Objektivní stránka trestného činu podílnictví ve smyslu § 214 trestního zákona je charakterizována tím, že pachatel s předmětem útoku (cizí věcí nebo jinou majetkovou hodnotou) určitým způsobem nakládá či má nad ní jistou dispoziční moc (k tomu více viz Šámal, P. a kol. Trestní zákoník. Komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 2138, dále pak usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2009, sp. zn. [spisová značka], uveřejněné pod číslem 1/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. [spisová značka]). Podílník tedy v podstatě bez řádného právního titulu akceptuje daný objekt jako součást své majetkové sféry a nakládá s ním dle vlastní úvahy, přičemž tímto založený nárůst hodnot, jimiž dotyčný fakticky disponuje, pojmově odpovídá shora vzpomínané koncepci vzniku bezdůvodného obohacení (k tomu srov. dále například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 426/2000). 9. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1702/2011, jsou-li dva subjekty povinny ke stejnému plnění a nejde-li o solidaritu, jako je tomu v případě, kdy jeden subjekt plní z titulu bezdůvodného obohacení a druhý z jiného právního důvodu, jedná se o tzv. falešnou solidaritu dlužníků. V takové situaci, kdy jednomu věřiteli plní dva dlužníci stejný dluh z odlišného právního důvodu, platí, že v rozsahu, v jakém splnil věřiteli jeden z nich, zaniká dluh a tím i povinnost druhého. 10. Jak uvedl Nejvyšší soud ve zrušovacím rozsudku č. j. 28 Cdo 2243/2021-276, právo poškozeného požadovat po pachateli trestného činu vydání bezdůvodného obohacení byl do trestního řádu zavedeno zákonem č. 181/2011 Sb., kterým se mění zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, s účinností od 1. 7. 2011, z čehož plyne, že právní předchůdkyně žalobkyně se mohla v trestním řízení (adhézním řízení) vedeném proti ža