57 CO 177/2022-110 — Krajský soud v Ostravě

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu jednak na určení, že na pozemku parc. [číslo] v rozsahu zaměření geometrickým plánem, vázne věcné břemeno kanalizační přípojky na svod dešťové vody ve prospěch panujícího pozemku parc. č. st. [číslo] a pozemku parc. [číslo] vše v katastrálním území Janovice, spočívající v : a) právu zřídit, mít a provozovat zařízení, včetně jeho příslušenství, b) právu vstupovat a vjíždět v souvislosti se zřízením, stavebními úpravami, opravami a provozování zařízení (výrok I), jednak na stanovení povinnosti zdržet se zásahu do práva odpovídajícího věcnému břemeni v podobě bránění průtoku vody (výrok II). Žalobcům a) a b) uložil povinnost nahradit žalované společně a nerozdílně náklady řízení zaplacením částky 11 616 Kč (výrok III). 2. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobci v letech 1993 až 1994 vybudovali kanalizaci na odvod dešťové vody vedoucí přes pozemek parc. [číslo] v [katastrální uzemí], a to za souhlasu tehdejšího vlastníka R. [příjmení] O zřízení věcného břemene žalobci nejednali,„ protože bylo dané, že si předmětný pozemek v budoucnu koupí“. Kanalizaci užívali až do 23. 11. 2016; žalovaná ji následně přerušila (18. 7. a 16. 9. 2017). Žaloba na odstranění této stavby byla zamítnuta, přičemž aktuálně je dešťová voda čerpána ze šachtice a odváděna na pozemek žalobců, kde vsakuje. 3. Právní posouzení se opírá o závěr, že žalobci právo nevydrželi, a to pro absenci dobré víry ve vztahu k okolnostem, z nichž vůbec mohlo věcné právo vzniknout. Souhlas tehdejšího vlastníka pozemku není titulem pro„ vznik práva odpovídajícího věcnému břemeni, jehož určení se žalobci domáhají. Tím méně k tzv. pozemkovému věcnému břemeni“, má význam pouze v tom, že nešlo o neoprávněnou stavbu (§ 135c zákona číslo 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“)). 4. Žalobci pro přerušení držby právo nevydrželi ani na základě tzv. mimořádného vydržení (§ 1095 ve spojení s § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“)). 5. Protože žalobcům nesvědčí právo odpovídající věcnému břemeni, soud prvního stupně zamítl žalobou i ohledně zdržovacího nároku. 6. Proti tomuto rozsudku podali žalobci odvolání. Rozsudek napadli zcela. Nesouhlasili se závěrem soudu prvního stupně o přerušení držby a s poukazem na obsah předmětného věcného břemene a učiněná zjištění, že„ toto potrubí bylo vybudováno, zkolaudováno a provozováno po celou dobu oprávněně a s plným vědomím a souhlasem právních předchůdců žalované“ byli v dobré víře, kterou nenarušilo ani protiprávní jednání žalované (přerušení kanalizace), ani nedůvodná žaloba na odstranění stavby. Dobrá víra jejich nepoctivý úmysl vylučuje. Úpravu odpovídající věcnému břemeni vydrželi nejpozději k 1. 1. 2019 (§ 1095 o. z.). Navrhli, aby byl napadený rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, popřípadě změněn tak, že žalobě bude vyhověno. 7. Žalovaná se s napadeným rozsudkem ztotožnila a navrhla, aby byl jako správný potvrzen. 8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobami oprávněnými, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“)) zcela a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 9. Žalobci svou objektivně kumulovanou žalobou uplatnili jak nárok na určení věcného břemene, a to služebnosti inženýrské sítě (kanalizační přípojky na svod dešťové vody), tak negatorní nárok. Právní posouzení, které opírali zprvu o řádné, následně o mimořádné vydržení (v podrobnostech viz odvolací argumentace), navázali zejména na skutková tvrzení, že tehdejší vlastník služebného pozemku R. [příjmení] (bratr žalobce a)) s vybudováním kanalizační přípojky souhlasil, dokonce ji sám dlouhodobě užíval. Žalobci byli v dobré víře, a proto věcné břemeno vydrželi nejpozději 1. 1. 2019. 10. Procesní obrana žalované byla vybudována na tom, že žalobci nebyli vzhledem ke všem okolnostem v dobré víře, že vykonávají právo, které jim patří, tedy nebyli oprávněnými držiteli. 11. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci, tento obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze odkázat. 12. Podle § 129 odst. 1 obč. zák. držitelem je ten, kdo s věcí nakládá jako s vlastní nebo kdo vykonává právo pro sebe. 13. Podle § 151n odst. 1 obč. zák. věcná břemena omezují vlastníka nemovité věci ve prospěch někoho jiného tak, že je povinen něco trpět, něčeho se zdržet, nebo něco konat. Práva odpovídající věcným břemenům jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patří určité osobě. 14. Podle § 151o odst. 1 věta druhá obč. zák. právo odpovídající věcnému břemenu lze nabýt také výkonem práva (vydržením); ustanovení § 134 zde platí obdobně. 15. Nejvyšší soud se otázkou držby a vydržením práva odpovídajícího věcnému břemeni zabýval opakovaně, přičemž v rozsudku ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 22 Cdo 595/2001 (všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), vysvětlil, že skutečnost, že se někdo chová způsobem, který naplňuje možný obsah práva odpovídajícího věcnému břemeni (v tam posuzované věci se jednalo o přecházení přes cizí pozemek na základě souhlasu jeho vlastníka) ještě neznamená, že je držitelem věcného práva, tedy vykonává právo odpovídající věcnému břemeni. 16. Pro závěr o případném vydržení práva odpovídající věcnému břemeni bylo významné posoudit, zda žalobci vůbec vykonávali právo odpovídající věcnému břemeni, bylo-li zjištěno, že kanalizační přípojka byla na pozemku parc. [číslo] v [katastrální uzemí] umístěna na základě„ pouhého“ souhlasu tehdejšího vlastníka tohoto pozemku, protože strpět umístění kanalizační přípojky na svém pozemku lze na základě různých právních důvodů. 17. Jednou z ústavních zásad práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1, resp. čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod) je princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí, resp. zákaz vydání překvapivého rozhodnutí. Podle judikatury Ústavního soudu, kterou do své rozhodovací praxe převzal i dovolací soud, se o překvapivé rozhodnutí jedná mimo jiné tehdy, pokud účastníci řízení nedostanou příležitost vyjádřit se k odlišnému hodnocení důkazů (nález sp. zn. III. ÚS 1980/13 ze dne 9. 1. 2014 (N 1/72 SbNU 23) nebo k odlišnému právnímu hodnocení (nález sp. zn. I. ÚS 777/07 ze dne 31. 7. 2008 (N 134/50 SbNU 181)). Zákaz překvapivých rozhodnutí však přitom neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí (nález sp. zn. I. ÚS 451/11 ze dne 11. 1. 2012 (N 8/64 SbNU 77)). Znamená však, že účastníci řízení musejí mít možnost účinně argumentovat ve vztahu ke všem otázkám, na jejichž řešení bude rozhodnutí soudu spočívat (nález sp. zn. I. ÚS 2315/15 ze dne 12. 4. 2016 (N 64/81 SbNU 99)). Protože soud prvního stupně se touto otázkou nezabýval, poskytl odvolací soud účastníkům možnost k ní účinně argumentovat, což využili pouze žalobci, a to jen tak, že souhlas tehdejšího vlastníka pozemku s umístěním kanalizační přípojky dle nich nelze kvalifikovat jako výprosu, když navíc občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 tento institut neznal. 18. Výprosa byla upravena v § 974 císařského patentu číslo 946/1811 Sb. z. s., obecný zákoník občanský (dále jen„ OZO“), a přestože pozdější právní úpravy, včetně občanského zákoníku účinného do 31. 12. 2013, výprosu výslovně neupravovaly, zásada z tohoto institutu vyplývající, a sice že půjčitel může žádati za vrácení věci půjčené, kdy je mu libo, platila i nadále, tedy i v době jeho účinnosti (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001). V případě posouzení vydržení služebnosti podle obecného zákoníku občanského judikatura Nejvyššího soudu akceptovala právní kvalifikaci pouhého souhlasu (ochoty) vlastníka„ služebného“ pozemku jako výprosu (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2002, sp. zn. 22 Cdo 421/2001; okolnost, že v tam posuzovaném případě šlo o typově jinou služebnost, nepředstavuje diferenciační kritérium eliminující relevantnost právního posouzení). Argumentace žalobců je tak lichá, kromě toho podstatné pro posuzovanou věc jsou důvody, pro které výprosa vylučovala vydržení. 19. Užívání věci, které bylo povoleno„ z ochoty“ (na základě výprosy), předpokládá, že si„ držitel“ neosobuje právo na věc, nýbrž vykonává držbu jen proto, že si výslovně vyžádal svolení (případně je mlčky předpokládal) (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 22 Cdo 15/2006, popř. tam citované rozhodnutí Nejvyššího soudu Československé republiky ze dne 22. 2. 1927, sp. zn. Rv I 1096/26, uveřejněné ve sbírce Vážnéh