71 CO 15/2022-98 — Krajský soud v Ostravě

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu co do částky 29.923 Kč se zákonným úrokem z prodlení (odstavec I. výroku), zastavil řízení co do částky 4.335 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení (odstavec II. výroku) a zavázal žalobkyni zaplatit žalovanému náklady řízení (odstavec III. výroku). 2. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný byl pravomocným trestním příkazem uznán vinným ze spáchání přečinu, když fyzicky napadl strážníka městské policie a způsobil mu tak zranění. Ve skutkové větě trestního příkazu je konstatováno, že v době napadení nepožíval statusu úřední osoby v návaznosti na jeho verbální neprofesionální jednání. Strážník [příjmení] [příjmení] (dále jen poškozený) totiž poté, co žalovaný nesouhlasil s projednáním přestupku rušením nočního klidu uložením pokuty v blokovém řízení, žádal vrácení svého občanského průkazu, přičemž použil vůči strážníkům vulgarismů a vykazoval zjevné příznaky opilosti, přesto vyzval žalovaného, aby vyšel ze své zahrady před plot ke strážníkovi a řekl mu to„ …ještě jednou, tady …..“, poté pokračoval s výzvou k žalovanému„ …. buďte frajer, pojďte ven za plot a zkuste to ještě jednou a pak se budeme bavit jinak a dnešní noc můžete strávit taky někde jinde ….“ a poté výzvu dále stupňoval„ …. buďte frajer a pojďte tady za plot …“. Zaměstnavatel uplatnil u žalobkyně náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti v celkové výši 28.858 Kč, bolestné ve výši 5.000 Kč a částku 400 Kč za vypracování odborného posudku. Žalobkyně následně vyplatila zaměstnavateli poškozeného celkovou částku 29.923 Kč. 3. Okresní soud zamítl žalobu z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace žalobkyně pro nesplnění podmínek přechodu nároku na náhradu škody dle ust. § 2917 o. z. ve spojení s ust. § 11 odst. 1 vyhl. č. 125/1993 Sb., kterou se stanoví podmínky a sazby zákonného pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovním úrazu nebo nemoci z povolání (dále jen vyhláška). V řízení bylo nesporným, že žalovaný vlastním zaviněním porušil povinnost stanovenou zákonem a zasáhl do absolutního práva poškozeného a je tak povinen nahradit škodu, kterou tím způsobil. Tuto povinnost však nemá vůči žalobkyni z titulu tzv. následného regresu, když nebyly splněny podmínky k přechodu takového práva na žalobkyni, která je pojišťovnou zaměstnavatele poškozeného. V jednání strážníka (poškozeného) soud spatřuje exces coby zaměstnance a úraz, který strážník bezpochyby utrpěl v důsledku jednání žalovaného, nebyl pracovním úrazem, když k němu nedošlo při plnění jeho pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Zaměstnavatel se jí tak mohl a měl zprostit dle ust. § 270 ZPr, když bez neprofesionálního vyprovokování žalovaného a jeho vyzvání k přímé akci poté, co bylo zřejmé, že k vyřešení přestupku v blokovém řízení nedojde a že je žalovaný ovlivněn alkoholem, by k žádnému napadení nedošlo. Postavení strážníka městské policie, kterému zákon přiznává status úřední osoby, vyžaduje zodpovědné, důsledné, ale i striktně zákonem vymezené chování, a to zvláště ve vypjatých situacích. Tímto se však poškozený v daném případě neřídil, když jeho jednání již nelze objektivně považovat za jednání vedoucí k ochraně místních záležitostí veřejného pořádku, ale naopak za jednání, které již postrádalo místní, časový i věcný vztah k činnosti městské policie. Tento závěr platí bez ohledu na to, že poškozený takto jednal v pracovní době a byl v pracovním oděvu, tj. ve stejnokroji. 4. Proti tomuto rozsudku podala včasné odvolání žalobkyně, které směřovala do odstavců I. a III. výroku a navrhovala jeho změnu tak, že bude žalobě vyhověno. Namítala, že poškozený plnil úkoly pro zaměstnavatele, tj. zjednání pořádku ve věcech veřejných. K újmě došlo v obci, v níž vykonává působnost městská policie, tj. v místě plnění pracovních úkolů strážníka a došlo k ní v pracovní době strážníka. Jednalo se tak o pracovní úraz dle zákoníku práce. Nelze vycházet ze závěrů trestního soudu o tom, že strážník městské policie v daném okamžiku nebyl v postavení úřední osoby, když tímto není civilní soud vázán. Nesouhlasila rovněž se závěrem okresního soudu, že zde byly podmínky pro zproštění odpovědnosti zaměstnavatele nahradit škodu dle ust. § 270 odst. 1 písm. a) ZPr, když nelze jednoznačně uzavřít, že žalovaný by bez výzev strážníka tohoto nenapadl. Naopak s ohledem na chování žalovaného je zde reálné riziko, že by k tomuto napadení došlo i tak. 5. Žalovaný navrhoval potvrzení rozsudku jako věcně správného. 6. Z podnětu podaného odvolání přezkoumal odvolací soud napadené rozhodnutí dle § 212 věty prvé a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. včetně předcházejícího řízení a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. 7. Okresní soud při dokazování postupoval v souladu s procesními předpisy, z provedených důkazů vyvodil logická zjištění odpovídající ustanovení § 132 o. s. ř. Z těchto důvodů odvolací soud skutková zjištění okresního soudu jako správná přejímá. Skutkový stav zůstal nezměněn i v odvolacím řízení. 8. Na správně zjištěný skutkový stav aplikoval okresní soud správné právní ustanovení. Odvolací soud souhlasí i s právním posouzením věci, které okresní soud ve věci zaujal a na které odvolací soud v podrobnostech odkazuje. 9. Žalobkyně požadovala po žalovaném žalovanou částku z titulu regresního nároku dle ust. § 11 odst. 2 vyhlášky. Z ust. § 2 odst. 1 této vyhlášky vyplývá, že škodu při pracovním úrazu, za níž odpovídá zaměstnavatel, za něj hradí příslušná pojišťovna. Z ust. § 269 odst. 1 ZPr pak vyplývá, že zaměstnavatel odpovídá za pracovní úraz pouze tehdy, pokud k němu došlo při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s nimi. Pokud došlo k náhradě škody, která vznikla nad rámec těchto předpisů, nemůže žalobkyni vzniknou právo regresu ve vztahu k žalovanému, jako škůdci. V daném případě nedošlo k úrazu strážníka v rámci plnění jeho pracovních úkolů ani v přímé souvislosti s nimi. Odvolací soud souhlasí se závěrem okresního soudu, že ze strany strážníka městské policie se jednalo o exces, neboť se jednalo o neprofesionální chování, které neodpovídá jeho pracovním povinnostem. Odvolací soud v této souvislosti pro přehlednost odkazuje na odůvodnění rozsudku okresního soudu (zejména bod 7 rozsudku). Tento závěr okresní soud neučinil pouze na základě závěru trestního soudu, že strážník nepožíval ochrany úřední osoby, ale vycházel z celkového posouzení jeho jednání dle pracovněprávních předpisů. Odvolací námitka žalobkyně je tak v tomto směru nedůvodná. Na těchto závěrech nemůže nic změnit ani námitka žalobkyně, že k úrazu strážníka došlo v době trvání zaměstnaneckého poměru, v daný okamžik byl ve stejnokroji a došlo k němu v pracovní době. Tyto skutečnosti bez dalšího neznamenají, že by zaměstnavatel odpovídal za jakoukoliv škodu, která by zaměstnanci vznikla. I za těchto podmínek se jednalo ze strany strážníka o zjevné vybočení z plnění jeho pracovních povinností, když nemohlo vést k ochraně veřejného pořádku, ale naopak sledovalo jeho osobní zájmy. K takovému postupu neopravňovalo strážníka ani neslušné chování žalovaného, který na jeho adresu použil vulgární výrazy a jevil zjevné známky opilosti. Strážník městské policie musí být na tyto situace připraven, s těmito musí počítat, když jsou nutně spojeny s výkonem jeho práce a i v těchto situacích se musí chovat zodpovědně a důsledně dle zákonem vymezených pravidel. Pouze na okraj odvolací soud dodává, že jako důvodnou shledal odvolací námitku žalobkyně týkající se možnosti zproštění se odpovědnosti zaměstnavatele nahradit škodu ve smyslu ust. 270 odst. 1 písm. a) ZPr, když tato se týká zaviněného porušení předpisů týkajících se bezpečnosti práce, když toto nebylo v řízení zjištěno. Za takové zaviněné porušení nelze považovat vyprovokování žalovaného k fyzickému napadení. 10. Z těchto důvodů odvolací soud potvrdil dle ust. § 219 o. s. ř. rozsudek okresního soudu v napadené části, tj. v odstavcích I. a III. výroku, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jako věcně správný. 11. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. § 224 odst. 1 a 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšnému žalovanému byla přiznána částka 3.388 Kč. Tato představuje odměnu za jeden úkon právní pomoci po 2.500 Kč dle ust. § 7 vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen vyhl.), režijní paušál po 300 Kč dle ust. § 13 odst. 3 vyhl., to vše navýšeno o DPH ve výši 588 Kč Náklady odvolacího řízení byla žalobkyně zavázána nahradit ve lhůtě stanovené dle ust. § 160 odst. 1 o. s. ř. k rukám zástupce žalovaného.